Audience - rozbor díla k maturitě (3)

rozbor-díla

Kniha: Audience

Přidal(a): sternika, tCZ

Autor: Václav Havel

Václav Havel byl významný esejista, dramatik, disident, český (2.2. 1993 – 2.2. 2003) a československý prezident (29.12. 1989 – 1992). Byl obhájcem lidských práv, zabýval se otázkou zachování identity během totalitní moci. Pocházel ze známé podnikatelské rodiny, což se projevilo v problémech jeho studií. V 60.letech byl jevištním technikem, později asistentem režie (Alfréda Radoka) a dramaturgem v divadle Na Zábradlí. Vystudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění. V 70. letech měl zakázáno publikovat, a tak založil s Janem Lopatkou samizdatovou edici Expedice. 1.1. 1977 se účastnil na Chartě 77 (prohlášení poukazující na porušování lidských práv a svobod v ČSSR) a byl za to neustále stíhán a vězněn. Proti chartě 77 vydali komunisté Antichartu 77 (popírá Chartu 77, nucené podepisování).

Další tvorba:

Zahradní slavnost (1963) – absurdní drama
Antikódy (1964) – sbírka básní, experimentální poezie (hlavně kaligramy)
O lidskou identitu (1984)- významné esejistické dílo
Odcházení (2007) – napsáno po skončení prezidentské funkce, pojednává o odchodu významného politika z funkce, projevuje se zde korupce, bulvární tisk
Largo Desolato, Pokušení, Asanace – otázka existence osobní svobody v nesvobodném systému

Jiní autoři:

Samuel Beckett (Čekaní na Godota)
Harold Pinter – anglický dramatik, jeho hry ovlivněny absurdním dramatem (Narozeniny– absurdita,existencionalismus)
Eugène Ionesco– jeden z nejhranějších autorů absurdního dramatu, francouzský dramatik rumunského původu (Plešatá zpěvačka- inspirace z učebnice angličtiny, absurdní rozhovory, postavy zde mluví podle této učebnice a vzniká nesmyslná konverzace- tragédie řeči)
Petr Karvaš – slovenský autor, absurdní dílo- Absolútny zákaz

Historické pozadí

Společnost + politická situace+ literatura:

Českou literaturu 2. poloviny 20. století dělíme na dvě období:

1) léta 1958-1968
2) 1968-1989.

Charakteristickým rysem pro dobu 1958-1968 u nás je uvolnění kontroly nad vydávanými díly a rozšíření publikačních možností i dříve zakázaných autorů, sceluje se zakázaná a povolená literatura, překládají se zahraniční autoři (Samuel Beckett). V literatuře se projevují formální a jazykové experimenty. Proniká sem vliv existencionalismu, i v poezii se objevují existencionální rysy. V této době tvoří známí písničkáři (Karel Kryl, Jaroslav Hutka).

V roce 1968 – Pražské jaro toto období bylo charakteristické „uvolněním socialismu“ u nás, a proto bylo „nutno“ zakročit, aby socialismus byl zachován, proto k nám přišla vojska Varšavské smlouvy. V této souvislosti byly zničeny některé literární časopisy, byla znovu zavedena cenzura, literatura se rozděluje na oficiální a zakázanou (ilegální). Nastalo 20 let nesvobody – doba normalizace (1968-1989, nastolení totalitního komunistického režimu, ČSSR vázána na rozkazy z Moskvy SSSR). Byl rozpuštěn svaz českých spisovatelů (proreformní). Literatura se rozdělila na 1. domácí oficiální, 2. domácí ilegální (samizdat), 3. exilová. Ve velkých nákladech vycházela díla pro-režimních autorů. Ideologický tlak omezoval svobodu psaní, a tak autoři volili úniková témata: příroda, rodinné problémy, erotika, plno autorů emigrovalo a založilo exilová nakladatelství (J. Škvorecký, v Kanadě – nakl.: 1968 (Sixty-eight publishers)). Zakázané hry byly hrány v bytech disidentů = bytová divadla.

Umění:

Hudba:

V této době tvoří známí písničkáři (Karel Kryl, Jaroslav Hutka). Karel Kryl: Batříčku, zavírej vrátka(album např: Salome, Veličenstvo kat, Anděl), Jaroslav Hutka: Stůj, břízo zelená, Vandrovali hudci (70. léta písničky.)

Žánr:

absurdní drama = jazyk ztrácí na hlavní funkci komunikaci. Lidé se navzájem nevnímají a neposlouchají obsah slov, která jim někdo jiný říká (pocit bezmocnosti)

Rozbor díla: Audience

Audience (1975) Oficiální premiéru měla Audience ve vídeňském divadle Akademietheater 9. října 1976. Na profesionální české scéně byla poprvé uvedena 12. prosince 1986 v pražském Divadle S.K.Neumanna.

Lit.druh:

Drama (repliky,scénické poznámky,uvedené postavy i na začátku dějiště)

Lit.žánr:

absurdní drama (absurdum=nesmyslný) projevuje se od 50.let 20.století (nepřítomnost souvislého děje, postavy nebývají charakterizovány, jejich dialogy nedávají smysl a znázorňují tak neschopnost komunikace lidí v moderní společnosti)

Literární směr:

2. polovina 20.století (1968-1989 doba normalizace)

Základní informace

jednoaktovka
absurdní literatura = 40. – 50. Léta 20 st.
blízko k existencionalismu= názor zdůrazňující jedinečné bytostné prožitky lidské existence (byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, vztah člověka a přírody, ostatních lidí a vztah k sobě samému
existence znamená to, že si člověk uvědomuje svou vlastní existenci ne jen, že je
člověk je za své jednání zodpovědný
každý člověk má svůj vlastní svět, který není stejný jako svět kohokoli jiného
život sám o sobě nemá žádný smysl, to naše existence mu dává smysl a naše subjektivní vnímání reality (vychází z myšlenek Karla Marxe)
lidský život postrádá smysl, neexistuje schopnost komunikace, vládne pocit odcizení, člověk v mezní situaci, chybí souvislý děj, nemá smysl hledat v rozhovorech smysl
objevuje se i u Kafky

Časové zařazení:

dílo bylo napsáno v roce 1975
doba normalizace= jedni si to vysvětlovali tak, že se politická situace u nás vrátila k normálním poměrům (komunisté věrní SSSR), jejich odpůrci říkali, že nenormální se stalo normálním
byli trestáni lidé, kteří nějakým způsobem odmítali vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 k nám, nebo se jim nelíbila politika Sovětského svazu
v KSČ došlo k boji o moc, tzv. reformní komunisté z 60. let byli odstraňováni z vedoucích funkcí, někteří i vězněni, všichni komunisté museli projít tzv. prověrkami, kde komise hodnotily jejich vztah k novému vedení státu
někteří autoři nuceni k emigraci
literatura u nás se dělí do tří skupin – exilová
oficiální
samizdatová
po potlačení Pražského jara (1968) musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. V té době byl však již autorem uznávaným i v zahraničí → to pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn

Témata:

tato hra obsahuje autobiografické prvky (také spisovatel divadelních her, také problémy s komunistickým režimem, odehrává se blízko města, ve kterém Havel žil)
myšlenka ukázat absurditu doby 70. a 80. let, ve které se děj odehrává – normalizace
Vaněk většinou není příliš aktivní, nechává ostatní postavy, aby k němu samy zaujaly určité stanovisko
opakující se fráze

Motiv:

Jiřina Bohdalová, Karel Gott – nevzdělaný arogantní sládek nutí Vaňka, aby přivedl Bohdalovou na piatiku – vůbec si neuvědomuje absurditu své žádosti
pracovní morálka – Vaněk chce několikrát odejít dělat – sládek ho nepustí
říká mu, že dříve to bylo lepší – chlastali celou noc – pracovní morálka socialismu
hra o morálce
postava sládka jakoby byla napsána pro Pavla Landovského

Kompozice, čas:

odehrává se během jediného rozhovoru v kanceláři sládka v pivovaru (autobiografický prvek)
doba normalizace (70. – 80. léta 20. století)
je obtížné rozdělit hru na klasické části (úvod, zápletka, vyvrcholení) → jednoaktovka
celý dialog je rozdělen jen několika odchody Sládka na záchod

Stylistická charakteristika textu:

Krátké scénické poznámky(pauza= krátká a častá scénická poznámka)
Krátké věty které se opakují (Sládek: A nebuďte smutnej, Vaněk: Já nejsem smutný. Tyto věty v dialogu se brzy znovu opakují nebo Sládek se několikrát ptá Vaňka jestli byl už na svačině)
Více myšlenkových linií (o Bohdalové a Gottovi, o práci a každá postava mluví své)

Hlavní myšlenka:

Autor chtěl zejména poukázat prostředkem nesmyslných dialogů a opakujících se frází na neschopnost lidí se domluvit. Ukazuje jak režim (doba normalizace) ničí a mění mezilidské vztahy (Sládek by na Vaňka bez vlivu režimu nedonášel), uvádí lidi do složitých situací (zbavili se Vaňka přesunutím na podřadné místo přikulovače v pivovaru, aby nepsal hry…) a dále změny lidí (Sládek donáší na Vaňka, přestože nemá co, ale je k tomu nucen. Sládek nikomu nevěří, říká, že lidi jsou svině. Vaněk se na konci hry mění a klesá na úroveň Sládka.).

Postavy:

celé dílo má pouze dvě postavy
v rozhovoru jsou zmiňovány postavy tehdejší oficiální i neoficiální kultury

Ferdinand Vaněk:

- je spisovatelem, který ale z politických důvodů nesmí vykonávat práci a za trest je dán jako manuální pracovník do pivovaru na zcela bezvýznamné postavení – pracuje jako přikulovač sudů v pivovaře
- inteligentní člověk, což se objevuje i ve způsobu jeho hovoru – je zdvořilý, používá spisovný jazyk a někdy i odborné termíny a cizí slova, čímž dráždí sládka
- je rezignovaný, uvědomuje si, že nic nezmůže, snaží se získat drobné výhody – ne však za cenu morálních ústupků
- autorovo alter ego = fiktivní osoba, psychologicky totožná s autorem = představa, kterou Havel o sobě měl

Sládek:

neustále opilý, arogantní (Vaňkovi začne hned tykat)
nevzdělaný a velice pravděpodobně i hloupý, má nedůvěru k inteligentním lidem, váží si pouze „svých“ lidí – tzn. těch, kteří jsou ochotni s ním pít
jako svého člověka vnímá i tajného policistu, který má Vaňka na starosti a kterému sám na Vaňka podává zprávy – přitom si vůbec neuvědomuje nemorálnost svého počínání
nakonec Vaňkovi navrhne, aby donášel sám na sebe – vrchol absurdity
je charakterizován i svým jazykovým projevem – nespisovný, vulgární, jednoduchý

Děj:

Tato jednoaktová hra je věnována památce Alfréda Radoka. Hra začíná příchodem Vaňka do kanceláře Sládka, který ho vřele vítá, hned mu nalévá pivo, přestože ho Vaněk nepije. Tyto jediné dvě postavy, které se ve hře vyskytují, vedou dialogy o práci etc. Sládek se ptá Vaňka co dnes dělal v práci, jestli koulil (přikuloval), jaké dříve psal hry a jak mu vynášeli, ptá se jestli znal Bohdalovou. Sládek neustále opakuje různé fráze a otázky (radí Vaňkovi ať se s nikým nebratříčkuje, ptá se ho jestli je ženatý, jestli už byl na svačině, či jen pobízí Vaňka, aby pil,…). Během těchto dialogů Sládek pije pivo, několikrát odchází na záchod a postupně se dostává k tomu, co od Vaňka chce. I v této fázi rozhovoru, kdy je Sládek už opilý, odbíhá od tématu frázemi, tyká Vaňkovi, oslovuje ho Ferdinande a říká mu, aby se nestýkal s kolegou Kohoutem a nabídne mu příjemnější práci ve skladě. Prozradí Vaňkovi, že se na něj chodí ptát každý týden od tajné policie, ale Sládek jim nemá co říci, a tak Vaňkovi nabízí místo ve skladu, jestliže by sám na sebe Sládkovi donášel. To Vaněk odmítá z principu, a tak Sládek začíná být mrzutý, rozzlobený a smutný, vede dlouhý monolog, že není známý, že není důležitý a že se na něho každý vykašle a prosí Vaňka, aby přivedl Bohdalovou, ať pro ní dojde a řekne jí, že je tam s ním kamarád, takovej pivovarskej trouba, ale férovej. V tomto prosení Sládek usíná, Vaněk odchází, avšak za chvíli se ozývá klepaní a Sládek se probouzí, je střízlivý. Vejde Vaněk posadí se, vypije sklenici piva, po optání se jak je, říká: „je to všechno na hovno.“

Shrnutí děje

Vaněk jako spisovatel pracuje v době totality v pivovaru, kde koulí sudy s Cikány. Naskytne se mu možnost povýšit na místo skladníka. Pokud by ale chtěl tuto činnost vykonávat, musel by na sebe donášet. v závěru díla chápe bezvýchodnost celé situace, chápe i absurditu u nás doma. Rozhovor začíná úplně stejnými slovy jako na začátku

Typické pro Havla je opakování jednotlivých scén

Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu

Audience – ironie, satira

Jazyk:

opakování jednotlivých scén

Slovní zásoba:

Sládek: nespisovná čeština, hovorové výrazy, vulgarismy (lidi jsou velký svině), na konci si tyto postavy vymění roli a Vaněk mluví jako Sládek (všechno je na hovno)

Vliv na dílo (co ovlivnilo Audienci):

V 70. letech měl V. Havel zakázáno publikovat, živil se tedy jako pomocný dělník v trutnovském pivovaře, kde přikuloval sudy. Tyto zkušenosti a vzpomínky se promítly v Audienci, ve které promítl sám sebe do postavy Vaňka (autobiografický prvek). Vaněk stejně jako Havel psal hry o úřednících a pobuřoval jimi režim, neporušoval principy, oba studovali ekonomii (oba ji nedostudovali), oba byli ženatí, ale neměli děti.

Přijetí hry:

Tato hra nemohla po jejím vzniku vyjít (kvůli tématu, které poukazuje na dobu), protože V. Havel měl od roku 1970 zakázáno publikovat
První inscenace Havlovy Audience se uskutečnila v bytovém divadle Vlasty Chramostové (v roli Vaňka- sám Václav Havel, Sládek- Pavel Landovský)
Vznikl televizní film Audience ze záznamu hry roku 1990 režie: Jiří Menzel, Josef Abrhám (Vaněk), Pavel Landovský (Sládek)

Vlastní postřehy:

Samuel Beckett věnoval Havlovi v roce 1982 hru Katastrofa
Audience – ironie, satira (- znamená přijeti u někoho významného → zde je ale vzdělaný člověk přijat nevzdělancem a morálně špatným člověkem, který je ale jeho nadřízeným)
Havlovo úsilí o poukázání na dobu se projevilo např. v ilegálních rozhlasových vydáních děl, později televizní v zahraničí, či na tvorbě opisů děl (na psacích strojích) a vydání těchto málo exemplářů, přes zákaz publikace (=samizdat)

Ukázka:

VANĚK Jaký Kohout?

SLÁDEK Prej vás navštívil nějakej Kohout –

VANĚK To je jeden kolega –

SLÁDEK Taky spisovatel?

VANĚK Ano. Proč?

SLÁDEK Jen tak – (Pauza) Nemyslete si, Vaňku, já mám taky svý potíže –

VANĚK Ano?

SLÁDEK Proč myslíte, že trčím v týhle díře? Ale to vás jistě nezajímá –

VANĚK Zajímá, pane sládku –

SLÁDEK Víte, co jsem měl dělat?

VANĚK Co?

SLÁDEK Sládka v Pardubicích!

VANĚK Vážně?

SLÁDEK No vidíte, a jsem tady! To jsou paradoxy, co?

VANĚK A proč jste tam nešel?

SLÁDEK Nechme toho – (Pauza) Jste ženatej?

VANĚK Ano –

SLÁDEK A děti máte?

VANĚK Ne –

(Pauza)

SLÁDEK Heleďte, nic mi do toho není, ale měl byste tomu Holubovi říct, aby vás

nenavštěvoval –

VANĚK Myslíte asi kolegu Kohouta –

SLÁDEK A co jsem řek?

VANĚK Holub –

SLÁDEK Heleďte, nic mi do toho není – já toho člověka vůbec neznám – nevím vůbec, co

on je zač – já vám to jen říkám ve vašem vlastním zájmu –