Babičko, dědo, povídej mi – vypravování

 

Jméno práce: Babičko, dědo, povídej mi

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): Martina

 

 

 

Babičko, dědo, povídej mi…

Po nedělním obědě, stráveného u babičky a dědy v Kolíně, jsme jako vždy naléhali na prarodiče, ať nám vyprávějí příběh z jejich života. Během pár vteřin jsme už seděli na zemi, okolo babičky a dědy sedících na pohovce. Když jsme se „uvelebili“, děda začal povídat.

„Bylo to ještě než jsme se s babičkou vzali. Vlastně jsem se měl přijít poprvé ukázat jejím rodičům. Než jsme nabrali vlakem z Jihlavy směr Kolín, byl jsem hrozně nervózní. Babička mě uklidňovala, že to bude v pořádku, ale to mi nepomohlo. Říkal jsem si – tohle nebude takový med, jak jsem si myslel. Její otec nebyl zrovna důvěřivý člověk.

Když jsme dojeli na nádraží v Kolíně, vyšli jsme po schodech nahoru do haly a tam už stáli Mirky rodiče. Podlomily se mi kolena, potůčky potu tekly z mého čela. Poslední schod byl trochu vyšší než ostatní. Nedošlápl jsem a bum! Ležel jsem na zemi.“ dědeček se začal smát a my jsme leželi na zemi smíchy také. „Rodiče se hned k němu seběhli a pomáhali mu na nohy. Byl rudý jako rajče.“ dodala babička a začala se také uculovat. Seděli jsme jako pecky. A děda pokračoval: „Když jsem se postavil pevně na nohy, tak si říkám – už nikdy se nebudu moci podívat tchánovy do očí. A tchán se začal smát na celé nádraží až se lidé otáčeli.

Od té doby jsem si pana otce získal a vždy jsem tu byl pro něj. Jednoduše řečeno padli jsme si do oka. A maminka byla také skvělá. Nikdy na ně nezapomenu.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: