Jméno: Baladická próza 30. let v české literatuře
Přidal(a): Zbyněk Plocar
TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická
Seminární práce
Česká literatura 1. poloviny 20. století
Úvod
Cílem seminární práce je určit hlavní signifikantní rysy baladické prózy 30. let v české literatuře. Dalším úkolem je uvést některá umělecká díla, na kterých lze doložit tendenci proudu tzv. baladické prózy. Jednotlivá literární díla si jazykově, kompozičně a tematicky rozebereme a uvedeme hlavní důvody, proč je lze zařadit do baladické prózy.
Baladická próza 30. let
Baladická próza
Balada je jedním z nejvýznamnějších žánrů české literatury. Svými kořeny sahá až
do tradiční lidové slovesnosti. Balada jako žánr za dlouho dobu byla několikrát formována významnými českými literáty.[1] Ve třicátých letech 20. století došlo však k výrazné aktualizaci balady a začalo se mluvit o proudu tzv. baladické prózy. Byli to především bratři Čapkové, Vladislav Vančura, Marie Majerová, Ivan Olbracht, kteří se baladické próze věnovali nejvíce.
Už ve dvacátých letech v baladě dochází k výrazné epizaci žánru. Začíná se klást větší důraz na prvky epiky, jako jsou vyprávění, uplatňuje se více nadosobní výpovědi než ryzí lyrický náhled na svět. Lyrický subjekt ztrácí význam a není pro nás tak ústřední k případné interpretaci díla. Balada tehdy konvenovala dobovému primitivismu – byla to jakási touha vidět svět neintelektuálním pohledem.
Ve třicátých letech se balada nadále přibližovala směrem k próze. Tyto tendence si zakládaly například na tom, že hrdina má nabývat velikých rozměrů a má vystupovat z řady obyčejných lidí. Za samostatnou tendenci české literatury ji můžeme označit právě až ve třicátých letech minulého století. Baladické prózy, které vznikaly ve 30. letech, můžeme nazývat baladami sociálními a časovými. Reagovali totiž na aktuální krizové úkazy politické a hospodářské situace, tzn. hlad, nezaměstnanost, nevyspělost dělnického hnutí či zanedbávání pokynů při výkonu práce apod.[2]
Stín Kapradiny
Dílo Josefa Čapka, které bylo původně vydáváno v Lidových novinách roku 1930. Ještě ten samý rok však vyšlo knižně. Jedná o text pro noviny a z toho vychází některé charakteristické rysy balady. Čapek text směřoval pro širokou čtenářskou obec a to se mu také povedlo. Čapek to sám zdůrazňoval například v odpovědi na kritiku Josefa Floriana. „Psal jsem to pro Lidové noviny, kde šéfredaktor Heinrich vyžaduje, aby to bylo také pro chudý lid, prosté, čitelné — a kde by to bylo složité, aby to ten chudý lid nepohnal a nemrzel se. Ale psal jsem to přece pořádně a poctivě a dával jsem tam prožitého, co jsem mohl, a čekal jsem, že mě pak každý řekne, že to nic není – Vy jste toho řekl o tom tolik pěkného, až jsem se červenal, tak mnoho jste z mých záměrů uhodl; opravdu mě nešlo jen o nějaký ten kousek děje a holou lícen přírody (23. 10. 1930).“[3]
Dílo se vyznačuje především „lidovostí textu“. Tato „lidovost“ zaručila epičnost, rychlý a dramatický děj. Stín Kapradiny je pytlácká povídka, která vypráví příběh dvou pytláků Václava Kaly a Rudy Aksamity, kteří zastřelí srnce a hajný je při tom zaskočí. Nezbyde jim nic jiného než hajného zabít. Poté už pouze prchají od místa činu a prodírají se prostředím (les), které jim předhazuje spoustu překážek během jejich útěku. Oba dva smrti však neuniknou.
Čapkovo dílo může do jisté míry souviset s malířským uměním Josefa Čapka, neboť už v roce 1923 Čapek namaloval obrazy s takovými názvy jako Dva chlapi v lese nebo Na útěku.
Na první pohled se dílo může zdát jako jiná banální pytlácká povídka. V několika ohledech jsou zde také společné prvky tohoto druhu. V příběhu vystupují dva primitivní lidé, ze kterých se stanou vyvrhelové na okraji civilizace. V kontextu tehdejší doby bychom to mohli označit za „lidové a nízké“ umění. Základním motivem ve Stínu kapradiny je bezesporu motiv viny a trestu. Dva hlavní hrdinové se dostanou do sporu s řádem přírody a lidským řádem. Přítomnost těchto nadosobních řádů je v příběhu velmi častá a tento střet je úhlavním příběhovým schématem. Oba hrdinové se snaží ospravedlnit své činy, ale každým dalším krokem jenom zhoršují následky, které je čekají. Jsou odsunuti na úplný okraj společnosti a jejich myšlenky se točí především kolem trestu a smrti.[4]
Podle Jiřího Opelíka, baladičnost textu spočívá zejména v personifikaci a ztělesnění nadosobního řádu. Ve Stínu kapradiny se personifikuje les (prostředí) a posléze mrtvý hajný. Les se v příběhu personifikuje do postavy lesního mládence, který se potká s Václavem a Rudolfem během jejich útěku od vraždy: „A tu se stalo, že – jako by ze Země vyrostl – náhle se před nimi vztyčil vysoký stařec. Na bílých vlasech, které mu spadaly až k ramenům, měl věnec upletený z haluzi, žlutavý vous mu splýval hluboko na pna. Na těle měl dlouhé roucho, starý roztrhaný župan; jednou rukou opíral se o olistěný klacek, v druhé nesl košík s houbami.“[5]
Les se stává v příběhu činitelem, který vytváří a dynamizuje děj, zpočátku je to prostředí, které je velmi přívětivé, působí velmi pozitivně na hlavní hrdiny, postupem času se však zásadně proměňuje. Už není tak přívětivé, les se zužuje, hlavní postavy zpomaluje tím, že je plný nemilých překvapení a překážek.
Samotná kompozice textu je složená z menších celků, které jsou od sebe odděleny. Takto to bylo uspořádáno především z důvodu toho, že dílo mělo vycházet na pokračování v novinách. Vypravěč je spíše neosobní a je vytvářen formou třetí osoby.[6]
Hordubal
Další baladickou prózou, která vznikla ve 30. letech, je dílo Karla Čapka Hordubal. Hordubal tvoří první díl Čapkovy noetické trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Tato trilogie má několik shodných témat – např. otázku poznatelnosti člověka a světa.
Hordubal se vrací domů z Ameriky. Odjel tam před osmi lety vydělávat peníze. Nyní se těší domů, na hospodářství, na svou manželku Polanu, na dcerku Hafii. Jeho domov se ale mezitím změnil. Manželka změnila hospodářství, najala si čeledína, dcerka ho nepoznává. Hordubal tedy postupně poznává svou tragédii: vyčlenil se ze společenství, manželka ho podvádí a dcera se k němu nemá.
Hlavním motivem díla je existenciální tragédie – Hordubal postupně přijde o manželku, dceru a dokonce domov. V této těžké životní situaci se nedokáže zorientovat a vyrovnat se s ní. Je to příběh člověka, který zestárne, a nezůstane mu vůbec nic.
Dalším, vedlejším motive je poznatelnost člověka a světa. První část příběhu je totiž hlavně monologem hlavní postavy, čtenář se tak přenese do nitra jeho duše a dozvídáme se jeho největší motivace, proč odcestoval do Ameriky.
Ve druhé a třetí části vidíme interpretaci Hordubala očima četníků a soudu, úhel pohledu i jazyk se radikálně mění. Už zde nevidíme vnitřní monolog člověka, ale řeč četníků. Hordubalova pravda se vytrácí a spoléháme se na pohled soudu.[7]
V baladě je výrazný motiv viny a trestu, ostatně jako ve spoustě ostatních sociálních balad. Zde se však nabízí vhodné přirovnání k baladě Poklad. Stejně jako v baladě Poklad nechává matka svoje dítě položené ve skále a do náruče sbírá zlato, tak Hordubal v dobré víře nechává svou ženu a dítě doma a odjíždí do Ameriky vydělávat peníze. V Hordubalovi se také střetává reálná a metafyzická vrstva příběhu. Náznak metafyzického přesahu můžeme vidět v motivu kravských zvonců, které Hordubal uslyší a prostředí kolem něho jako by se měnilo. Náhlé se ztrácí rysy reálného prostoru a svět se nám ukazuje v mystickém světle. Člověk se v něm ztrácí nejen fyzicky, ale především duševně.[8] „Juraj se potácí ven, do mlhy; vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci. Juraj jde, jde, a neví vlastně kam; vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít.“[9]
V díle se objevuje spousta filosofických otázek, například v rozhovoru s pastevcem Míšou, kterého v symbolické rovině můžeme chápat jako Boha, mudrce, ztělesnění řádu:
„Míšo,“ chroptí, „a co„ smí si člověk sám vzít život?“
„Co?“
„Smí-li si člověk život vzít?“
„Nač to.“
„Aby ušel myšlenkám.“[10]
Havířská balada
Poslední baladickou prózou, kterou se v této práci budu zabývat, je Havířská balada. Autorkou je Marie Majerová a balada byla vydána roku 1938. Havířská balada vypráví příběh Rudolfa Hudce, který v životě narazí na spoustu strastí a tragických událostí, kterého na konci života dostanou až na úplné dno.
Hlavním motivem je zobrazení lidské životní tragédie. Životní tragédie Rudolfa Hudce, který je deptán a stíhán ranou za ranou. Co se týče kompozice, Havířská balada je komponována jako balada villonská[11] Ačkoliv je balada dílo epické, shodné motivy s villonskou baladou nalézt můžeme.[12]
Kompozice je vystavěna do tří částí. Kompozice do tří částí způsobuje mírné nabourání spádu děje a je narušena jeho celistvost. První a třetí část lze označit za subjektivní promluvy hlavních činitelů příběhu, tedy Rudolfa Hudce a Milky Hudcové. V první části Rudolf Hudec vzpomíná na svou minulost a tyto myšlenky a uvažování působí jako přímá řeč v textu. Rudolf Hudec si jeho život promítá jako celistvou událost, nevzpomíná na jednotlivé momenty apod. Ve třetí části se už Rudolf Hudec vytrácí, stane se z něho žebrák, se kterým je zacházeno nedůstojně a zle. Milka Hudcové poté už hovoří za něj. Tato žena se po celou dobu příběhu jeví jako statečná žena a je symbolem toho, že se věci nemají lehce vzdávat.[13]
V díle je velmi patrný motiv dvou světů. Rudolf Hudec se mezi těmito světy ocitá a on sám vidí jejich veliké rozdíly a kontrast mezi nimi. Jeden svět je světem na povrchu, tedy ten, kde žije většina lidí a ten, který všichni vnímáme odlišně. Pro hlavní postavu je tento svět nebezpečný, chaotický, stresující, přinášející neštěstí a tragické události. Druhým světem je svět pod povrchem, v dolech. Je to svět tvrdý, spravedlivý, poctivý, známý. Svět na povrchu není stvořen pro Rudolfa Hudce, na tomto světě ho nepotkalo nic moc dobrého a vůči tomuto světů cítí velikou nenávist. Lze to jednoduše ukázat na tomto úryvku z knihy: „Já byl kromě toho neklidný, sám jsem nevěděl prve. Připadalo mi, že porušuju nějaký pořádek. Měl jsem být jako havíř v šachtě, v tom to vězelo. A taky měl! Jistě proto, jistě proto, že jsem dělal zase na povrchu! Havířem být je můj osud a já zkrátka nemám na povrchu co dělat.“[14]
Závěr
Vývoj balady ve 30. letech je poměrně dobře zpracovaný, co se týká vydaných studií či monografií k této problematice. Například Jaromíra Nejedlá, která je autorkou studie Balada v proměně dob, zasvětila baladě velikou část své badatelské činnosti. Nám se podařilo v práci analyzovat literární díla, která bezpochyby představují vlnu baladické prózy ve 30. letech. Uvést by šlo ještě však další díla, které jsme tu pominuli – např. Nikola Šuhaj loupežník, Advent či Markéta Lazarová.
Seznam literatury
Primární literatury
ČAPEK, Karel. Hordubal. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1699-7.
ČAPEK, Josef. Stín kapradiny. Praha: Vyšehrad, 2015. Mozaika (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-131-9.
MAJEROVÁ, Marie. Havířská balada. 10. vyd., v edici Skvosty 1. vyd. Praha: Státní nakl. krásné literatury, 1957, 194 s. Skvosty.
OPELÍK, Jiří. Josef Čapek: Studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1980.
Sekundární literatura
MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X
OPELÍK, Jiří. Josef Čapek: Studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1980.
NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975. Kritické rozhledy.
ZEMAN, Milan. Rozumět literatuře: interpretace základních děl české literatury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. Odborná literatura pro učitele.
ZEMAN, Milan. Poetika české meziválečné literatury: (proměny žánrů). Praha: Československý spisovatel, 1987.
SOVOVÁ, Lucie. Baladická próza – od třicátých let po současnost. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta.
[1] MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X.
[2] ZEMAN, Milan. Poetika české meziválečné literatury: (proměny žánrů). Praha: Československý spisovatel, 1987. Kritické rozhledy.
[3] OPELÍK, Jiří. Josef Čapek: Studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1980.
[4] OPELÍK, Jiří. Josef Čapek: Studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1980.
[5] ČAPEK, Josef. Stín kapradiny. Praha: Vyšehrad, 2015. Mozaika (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-131-9.
[6] OPELÍK, Jiří. Josef Čapek: Studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1980.
[7] SOVOVÁ, Lucie. Baladická próza – od třicátých let po současnost. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta.
[8] SOVOVÁ, Lucie. Baladická próza – od třicátých let po současnost. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta.
[9] ČAPEK, Karel. Hordubal. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1699-7.
[10] ČAPEK, Karel. Hordubal. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1699-7.
[11] Villonská balada je lyrická báseň složená tří symetrických stroj doplněných závěrečným posláním a efektně užívající pouze tří rýmů
[12] MRAVCOVÁ, M. Marie Majerová: Havířská balada (1938); in Rozumět literatuře. ZEMAN, M., TÁBORSKÁ, J. (red.) Praha 1986.
[13] SOVOVÁ, Lucie. Baladická próza – od třicátých let po současnost. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta.
[14] MAJEROVÁ, Marie. Havířská balada. 10. vyd., v edici Skvosty 1. vyd. Praha: Státní nakl. krásné literatury, 1957, 194 s. Skvosty.
