Byla jsem ženou slavného muže – rozbor díla k maturitě

rozbor-díla

 

Kniha: Byla jsem ženou slavného muže

Autor: Božena Neumannová

Přidal(a): Tereza Janková

 

 

Autorka knihy: Božena Neumannová

Vzpomínkovou knihu Byla jsem ženou slavného muže napsala druhá žena Stanislava Kostky Neumanna Božena Hodačová Neumannová (1882 – 1967) v letech 1948 – 1951, tedy v době, kdy nebyla publikovatelná, neboť dobře nezapadala do ideologického básníkova kultu. Proto vyšla tato kniha až téměř po půlstoletí, a to zásluhou básníka Jiřího Veselského, který rukopis připravil k edici (fragmenty vyšly už dříve, např. pasáž věnovanou Františku Gellnerovi zařadilo v roce 1994 nakladatelství Jota do své knihy Druhé drobky z Františka Gellnera).

Námětem k napsání knihy Neumannové bylo osmnáct let společného života po básníkově boku. Proč se rozhodla memoáry napsat, autorka uvádí ihned v úvodu: ,,Už je to v titulu: Byla jsem ženou slavného muže. A toho muže jsem velmi milovala inenáviděla. … Moje vzpomínky jsou psány pro nikoho a pro všechny.´´ (str. 5).

 

Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947)

Básník, publicista, překladatel, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století. Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult. Po kratším pobytu ve Vídni se usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918 – 1922), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu, tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění. V roce 1929 byl S. K. Neumann jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba.

 

Mezi jeho nejznámější díla patří:

Kniha lesů, vod a strání (1914), Nové zpěvy (1918), Rudé zpěvy (1923), Píseň o jedné věci (1927), Láska (1933), Sonáta horizontálního života (1937), Bezedný rok (1945) nebo Zamořená léta (1946).

 

Rozbor díla: Byla jsem ženou slavného muže

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol – Vídeň, Řečkovice, Bílovice a Válka. Tyto kapitoly jsou dále rozděleny na menší podkapitoly pojednávající o jednotlivých etapách žití s  S. K. Neumannem.

 

Autorka nazývá Neumanna v knize „Bouřlivákem“, a to hned v úvodní větě první kapitoly: ,,Za tmavé listopadové noci roku 1904 vstoupili jsme, Bouřlivák a já, oba dobrovolní vyhnanci, do vlaku, který nás měl odvézt z vlasti do exilu.´´ (str. 6). Právě tohoto roku se s ním Neumannová poprvé setkala, když se začlenila do anarchistické skupiny a stala se pravidelnou návštěvnicí slavných sezení ve vile na Olšanech, kde se u tehdejšího anarchisty Neumanna a jeho ženy Kamily scházel výkvět pražské umělecké bohémy.
Svazek s Neumannem jednoduchý nebyl. Stále byli bez peněz a pokud nějaké měli, hned se propily:…,,když na flámech, jak jsem na vlastní oči viděla, peníze tekly plným proudem za víno, pivo a likéry.´´ (str. 46). Zmiňuje také fakt, že ji Neumann několikrát nakazil pohlavní chorobou: ,,Můj muž mne nakazil, jako tenkrát před lety na začátku našeho soužití. Měla jsem tu čest přijít po nějaké nemocné Maďarce na řadu.´´ (str. 293).
Po necelém půlroce života ve Vídni se Neumann i s těhotnou Boženou přestěhoval do Řečkovic, kde bydleli její rodiče. Okolí Boženě vyčítalo, že bude svobodou matkou (ke sňatku došlo až po deseti letech) a Neumanna pomlouvali na každém rohu: ,,Lišil se od tuctových typů mužských a rozhodně od venkovských živnostníků… Kdekdo se po něm otáčel, šeptal a mluvil o něm… Jádro věci bylo v tom, že je anarchista, tedy člověk v obci nikdy nevídaný, a takříkajíc nebezpečný.´´ (str. 91). Zde se také narodila dcera Soňa, pozdější herečka, a Neumann s přáteli pracoval na číslech Anarchistické revue. Jejich finanční situace se trochu vylepšila, ale nevěry a alkoholové večírky byly opět na pořadu dne: ,,Byl pořád stejný. Klidný a hodný, když neměl peněz. Běda, když jich měl. Hrával karty o peníze a prohrával i to málo, co měl.´´ (str. 124).

V roce 1907 se oba přestěhovali do nedalekých Bílovic nad Svitavou: ,,Bouřlivák měl poměrů v Řečkovicích už plné zuby a s jásotem jednoho dne uvítal Těsnohlídkův návrh, abychom se stěhovali do Bílovic.´´ (str. 150). Zde ovšem musela Božena opět překonat Neumannovy nevěry, které vyvrcholily jejím útěkem – nejprve s Rudolfem Těsnohlídkem, později Ivanem Olbrachtem. Tyto milostné avantýry ale neměly dlouhého trvání.

Když Božena znovu otěhotněla, šla na potrat, kterého ale do konce svého života litovala: ,,Byla to vražda, vyložená vražda, ale co jsem měla dělat, když na pěti prstech jsem si mohla vypočítávat, že naše nouze by z něj udělala žebráka…´´ (str. 204).

V roce 1915 Neumann narukoval do války, těsně předtím konečně uzavřel s Boženou sňatek: ,,Za půl hodiny jsem byla c. k. hejtmanem prohlášena za ženu S. K. Neumanna, stala jsem se i podle zákona ženou slavného muže. Od té chvíle přestala jsem být Popelkou domu a byla úctyhodnou paní.´´ (str. 284). Poté byl odvelen do Uher. Po návratu z války mu byla Božena oporou při překonání španělské chřipky.

V roce 1922 došlo k definitivnímu rozchodu, když ji Neumann opustil kvůli mladší ženě.  Toto období už kniha nepopisuje. Po sepsání a závěrečné korektuře memoárů se Boženy Neumannové v závěru knihy zmocňuje smutek a obava nad dalším pokračováním: ,,… já po těch letech končím – prozatím. Budu mít ještě síly k pokračování?… Nevím.´´ (str. 341).

Božena poté pracovala jako novinářka, po válce začala psát hlavně autobiografické povídky, v nichž vyprávěla o svém dětství a rodině nesezdaných rodičů v Holešově, ve Chvalčově a v Dřevohosticích na Moravě (Jantarová stezka, 1947) a o svém dospívání v Brně, Jihlavě, Olomouci a Praze až po odjezd s Neumannem do Vídně (Mezi lidmi, 1948). Zemřela roku 1967 v Praze.

 

Božena v pamětech nezapomněla na významné literáty té doby, kteří bývali častými hosty u nich v domácnosti (Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, Karel Toman aj.), na některé z nich Neumannová vzpomíná způsobem svým vlastním, např. na Jakuba Demla: ,,Ono léto přijel za námi také Jakub Deml. Dělal dojem pokryteckého svatouška a hrozně jsme se mu smáli, když odjel.´´ (str. 196) nebo Karla Čapka: ,,Karel Čapek, když chtěl získat přátelství Bouřlivákovo, sliboval mu, že až bude mít miliony, že jeden dá jemu. Až se stal několikanásobným milionářem, zapomněl na svůj slib, tím hůře pro něho. Koláč snědl sám a patrně se jím přejedl. Zemřel mlád.´´ (str. 160). Nezapomněla ani na Marii Majerovou, kterou nazývala ,,Mařka´´: ,,Proslulá nevěrnice, ještě když byla ve Vídni, odjela od muže do Paříže, kde po celý rok bydlela s Gellnerem ve společném bytě. Potom se vrátila k Stivínovi, ale milostných pletek nezanechala.´´  (str. 223).

 

Paměti jsou proloženy náčrty jeho veršů, např.:

Jsem anarchista.

Jak… cože… pane…cožpak nevíte,

že takhle přece mluvit nesmíte

a tvářiti se jako nevinný?

Což myslíte, že nečtu noviny?

Vím… anarchie… co to znamená.  (str. 103)

 

Dále se objevují obsahy Nového kultu, např.: Brutus: Gumplowitz o prozřetelnosti plození dětí – Charles Malato: Slovo k rusko-japonské válce. – Marius: Česká kolonie anarchistická? – Frant. Gellner: A hudba hrála. – Eriico Malatesta: Anarchisté a mravní cit. – Vindobonensis: Vzdělávat a vzdělávat… – Poznámky. (str. 68).

Nechybějí ukázky korespondence mezi vídeňským policejním ředitelstvím a policejním ředitelstvím brněnským týkající se pobytu Neumanna v Brně (str. 92) nebo dopisy, které Božena psala Heleně Malířové, a kterou oslovovala familiárně ,,Heloušku´´. (str. 163).

Kniha je psána velmi čtivým způsobem. Je z ní patrno, že Božena Bouřliváka velmi milovala a přes všechny útrapy, ponižování, nevěry, mu všechno odpustila a nakonec se k němu vždy vrátila: ,,Byl to můj osud, ten černý muž s očima pichlavýma, s tenkými krutými rty, s dlouhými, jako uhel černými vlasy a věnečkem černých vousů kol obličeje.´´ (str. 14).

 

Zdroje:

NEUMANNOVÁ, Božena: Byla jsem ženou slavného muže. 1. vyd. Brno: Host 1998. 376 s. ISBN 80-86055-50-7.

error: Stahujte 15 000 materiálů v rámci našeho členství nebo v online kurzech.