Čekání na Godota – rozbor díla k maturitě (4)

 

Kniha: Čekání na Godota

Autor: Samuel Beckett

Přidal(a): Becko03, Jakub

 

 

Autor: Samuel Beckett (1906-1989)

• Prozaik, ale zejména dramatik, byl Ir ale psal Francouzsky, jeho tvorbu ovlivnili představitelé anglické moderní prózy a francouzští existencionalisté.
• Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině.
• Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a poté na Trinity College, kde studoval práva a francouzštinu a italštinu. Po ukončení studia (1927) pracoval jako učitel v Belfastu, ale již rok nato odjel přednášet angličtinu do Francie (ve 22 letech byl jmenován profesorem angličtiny na Ecolé Normale Suúperieure v Paříži). V Paříži mimo jiné působil i na Sorbonně.
• Dědictví, které mu připadlo po smrti otce, mu umožnilo usadit se v Londýně. Zde se mezi lety 1935 – 1936 podrobil psychiatrické léčbě (kvůli depresím).
• V roce 1938 se odstěhoval do Francie. Za druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji – francouzském hnutí odporu. Před nacistickým pronásledováním byl roku 1942 nucen prchnout do malé vesničky na jihu Francie, kde až do konce války pracoval v zemědělství.
• Po skončení války krátce spolupracoval s irským Červeným křížem v Normandii a poté se už natrvalo usadil v Paříži.
• V 60. letech 20. století psal převážně pro rozhlas, divadlo a televizi.
• Obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou si odmítl převzít. Většinu peněz, které díky ní získal, daroval chudým umělcům.
• Psal hlavně pesimistická díla, která kritizovala nesmyslnost života.
• Jeden z nejvýznamnějších představitelů absurdního dramatu.
  • Absurdní drama – poukazuje na osamělého člověka,který ztrácí schopnost dorozumět se s ostatními lidmi,dílo nemá souvislý děj a nemá smysl v rozhovorech hledat logiku. Jazyk nemá funkci sdělovací.
• Přítel Jamese Joyce irského romanopisce a básníka (jeho první práce byla o něm), byl i jeho překladatelem
• V roce 1989 mu zemřela manželka. Poslední dny života strávil, v téměř holém pokoji, přijímáním návštěv a psaním. V prosinci téhož roku umírá i sám Samuel Beckett. Byl pochován v Paříži.

 

Charakteristika jeho tvorby

• Konec hry, Nepojmenovatelný, Vyhoštěný
• Nejvýznamnější představitel tzv. antidivadla či absurdního divadla, dramatické formy, která se zrodila po 2.světové válce (obavy před zestádněním člověka ve světě, kde jsou zbožšťovány tržní mechanismy).
• Absurditu vnímá jako holý fakt – obecný úděl člověka. Svoje hrdiny nevede k tomu, aby s ní bojovali.
• Přejímá názory existencionalistů, jako byl Albert Camus a Jean-Paul Sartre. Ti se snaží nalézt cestu ven z lidské samoty k lidské společnosti za použití vytříbeného jazyka. Beckett vulgarismy ve svém díle nešetří.
• Žil v Paříži, jeho tvorba byla francouzským prostředím značně ovlivněna. Svá díla psal zpočátku anglicky, ve větší míře (později) ale francouzsky. Část díla převáděl z jednoho jazyku do druhého. Ve francouzštině se mu prý tvořilo mnohem lépe, neboť psal „beze stylu“, bez snahy o eleganci. Byl přímo posedlý touhou vytvořit něco, co nazýval „literatura neslova“, čímž vyhlásil slovům celoživotní válku.
• V některých jeho dílech jsou přítomny stopy černého humoru, ke kterému se spisovatel uchyluje, aby tak zmírnil dopad svých pochmurných námětů.

 

Mezi jeho další díla patří například:

POEZIE:

• Děvkoskop (1930) – veršová sbírka se kterou vstoupil do básnického světa. Téma plynutí času a blížící se smrt.
• Společnost (1979) – sbírka krátkých básní

PRÓZA:

• Proust (1931) – soubor esejí
• Víc píchanců než kopanců (1934) – román
• Murphy (1938) – vnitřní boj hrdiny (touha po milence-prostitutce X naprostý útěk do temných zákoutí mysli)
• Watt (1953) – román, psán ve druhé polovině 40. let, ze druhé světové války, během pobytu na francouzském venkově. Poslední jeho román napsaný v angličtině (rodné řeči).
• Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný – vytvořeno v letech 1946-1949. Jedná se o jeho největší prozaické dílo, trilogii.
• Novely a texty pro nic (1955 a 1958)
• Jak to je (1961) – poslední kompletní román, líčí osud hrdiny brodícího se bahnem, který po chvíli dohání dalšího brodícího se člověka, jehož násilím nutí do řeči jen proto, aby se záhy ocitl na jeho místě a čekal, kdo bude trápit jeho samotného.
• Stirring Still – poslední kniha napsaná (krátce před smrtí) v letech 1986 -1989 byla vydána Barney Rossetem (jeho americkým nakladatelem) v limitované edici.

DRAMA:

• Čekání na Godota (En attendant Godot) (1949) – divadelní hra, která Beckettovi přinesla celosvětovou proslulost a katapultovala jej mezi přední představitele absurdního divadla. Byla napsána do roku 1949, poprvé uvedena roku 1953. Dva tuláci – Estragon a Vladimír, čekají na blíže neurčeného Godota. Působivost hry je do značné míry dána její významovou neurčitostí, nedopovězeností.
• Konec hry (1957)
• Akt beze slov (1957)
• Poslední páska (1958) – hra popisující starého osamělého muže, který sedí ve svém pokoji a po nocích poslouchá nahrávky různých etap své minulosti. Napsáno v rodné angličtině.
• Akt beze slov II (1959)
• Šťastné dny (1961)
• Hra (1963)
• Jde a přijde(1966)
• Dech (1969)
• Ne já (1973)
• Tenkrát (1975)
• Nyní (1982)
• Katastrofa (1984) – ve hře se zabývá tématem výslechu disidentů, bylo napsáno speciálně pro Václava Havla. „Havel měl Becketta jako svůj vzor, byl to pro něj základní autor, který mu pomáhal orientovat se ve světě. A samozřejmě i Beckett věděl, kdo je Václav Havel. Svou jednoaktovku Katastrofa nositel Nobelovy ceny za literaturu Samuel Beckett v roce 1982 dlouhodobě vězněnému a vážně nemocnému Havlovi věnoval.“ Petr Oslzlý
• Konec hry (1957)

ROZHLASOVÉ HRY:

• Všichni, kdož padají (1957)

 

Historický kontext

• Světová literatura 2. pol. 20.století, 2. sv.válka – 1939 – 1945, Studená válka – rozdělení světa na východ a západ = železná opona
• Autoři ve svých románech protestovali proti krutosti války, oslavovali hrdinství,statečnost a odvahu,ale i vlastenectví a kamarádství bojujících,ukazovali i strach,zbabělost,kolaboraci – spolupráce s nepřítelem,egoismus a sadismus.
• Neorealismus – italský směr,autoři prokreslují dramatické vidění každodenního života, a kladou důraz na sociální problematiku,používají často lidový jazyk ulice.
• Existencialismus – uměl.směr 20.st. ve Francii, vyjadřuje pocity osamělého a odcizeného člověka, svět lidí trpících vnitřními pochybami, v mezních situacích (v ohrožení života) – beznaděj, zoufalství, pocit hnusu, snaha osvobodit se – život chápán jako směřování ke smrti

Autorova tvorba je výrazně ovlivněna dobou, ve které žil, což byla doba po 2. světové válce. Lidé nevěřili v to, že demokracie může fungovat. Ve společnosti převládá pocit nesmyslnosti, beznaděje a poválečné ztráty iluzí. Proto i literární autoři volí jako hlavní témata svých děl – hrůzu z nepoznaného světa, pocit tragičnosti spojené s lidským osudem, bezútěšnost lidského žití, zemdlenost, čekání na smrt, zbytečnost a marnost … V jejich dílech najdeme motivy jako – pokusy o sebevraždu, kontrast mezi společenskými vrstvami, …

 

Soudobí autoři, kteří ovlivnili Beckettovu tvorbu:

• James Joyce (1882 – 1941) – irský romanopisec a básník. Beckettův dobrý přítel.  Jejich vztah ochladl po Beckettově odmítnutí ruky Joyceovy dcery Lucie, která trpěla schizofrenií. Narozen v Dublinu, který je častým motivem jeho děl. Dalším velkým motivem je i římskokatolická církev. Po studiích roku 1902 odešel do Paříže, kde pracoval jako novinář a učitel angličtiny.
  • Dubliňané – povídky
  • Vyhnanci  – drama
  • Odysseus – román
• Albert Camus (1913 – 1960) – francouzský spisovatel a publicista, existencionalista (on sám toto označení odmítá). V době války se věnoval především divadlu a publicistice. Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
  • Cizinec – tento román se odehrává v Alžírsku asi v první polovině 20. století
  • První člověk – nedokončeno, vydáno posmrtně roku 1994 – fragment textu nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel. Je to především román autobiografický. Objevují se v něm i témata alžírské vlasti, chudoby, násilí a spravedlnosti. Hlavním hrdinou je alžírský Francouz, který se vrací do rodného Alžírska navštívit svou matku a pátrat po svém otci.
  • Caligula  – pravděpodobně autorovo nejlepší drama. Hru o římském císaři pojal opět netradičně. Caligulu popisuje jako člověka, který revoltuje proti absurditě pomocí zločinů a her smrti. Nebere ho jako blázna. Proti Caligulovi vzniká vzpoura – ten se jí však směje. Hra je zaměřená proti diktátorským režimům.

•  Jean-Paul Sartre (1905 -1980) – francouzský filosof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista, existencionalista. Po válce se jeho politické postoje přibližovaly komunistické straně, jejím členem se však nikdy nestal. Od šedesátých let kritizoval komunismus zleva a stal se protektorem anarchistických, ultralevicových proudů. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce.
  • Nevolnost  – syntéza eseje a románu s filosofickým zaměřením. Představuje zde typ „zbytečného člověka“. Tento román byl jakýmsi předznamenáním existencionalismu.
  • Zeď – soubor 5 novel, nejznámější je novela Zeď. Děj se odehrává za španělské občanské války v provizorním vězení s odsouzenci na smrt.
  • Vězňové z Altony  – Drama, které zachycuje poválečnou realitu Německa, jeho nezvládnutou nedávnou minulost; podle autorova přiznání je však tento rámec jen jinotajnou kritikou francouzského chování v Alžírsku.

• Do tohoto období patřili také: Joseph Heller, Alexander Solženicyn, Gunter Grass

 

Rozbor díla: Čekání na Godota

• En attendant Godot, Waiting for Godot
• Druh – absurdní drama
• Žánr – komedie
• Próza
• Absurdita = nesmyslnost (nic na světě nedává smysl) = životní pocit člověka (lidský život postrádá smysl)

Čekání na Godota  je klasické absurdní drama Samuela Becketta, přinesla svému autorovi celosvětovou proslulost a katapultovala jej mezi přední představitele absurdního divadla. Autor napsal hru ve francouzštině v období od října roku 1948 do ledna 1949 (tedy v 50. letech 20.století). Knižně byla hra vydána roku 1952 a poprvé uvedena v lednu následujícího roku 1953 v Théâtre de Babylone v Paříži. Pro její první uvedení v angličtině, roku 1955 v Londýně, ji autor sám přeložil a opatřil podtitulem tragikomedie o dvou jednáních. Hra byla přeložena do 20 jazyků.

 

Hlavní myšlenka

• Dílo má ukázat, že smyslem života je nesmyslné očekávání čehosi a že jediná cesta, jak to vydržet, je zkrátit si jakkoliv čas
• Výraz absurdní situace soudobého světa (opakující se přítomnost, mizící minulost a nezřetelná budoucnost), hrůza z nepoznaného světa, pocit tragičnosti a odcizení člověka ve světě moderní techniky a civilizace.

 

Téma:

• Tématem tohoto díla je strach z nepochopení světa a lidského života bez naplnění

 

Jazyk,styl

• Er –forma
• Jazyk je srozumitelný,spisovný i nespisovný, místy vulgární (neustále opakování otázek a absurdních odpovědí)
• Výběr jmen – Výběr jmen je symbolem toho, že toto lidské utrpení v neutěšenosti je univerzální, nezávislé na národnosti a původu člověka – vybírá jméno francouzské (Estragon), slovanské (Vladimír), italské (Pozzo) a anglické (Lucky).
• Dialogy – Tato hra je založena především na dialozích. Dialog je ale atypický neustálým opakováním stejných otázek i absurdností odpovědí na ně. Hlavní protagonisté si vracejí slova jako pingpongové míčky. Jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Tato hra se slovy nahrazuje smysluplnou komunikaci, nejčastěji totiž funguje na principu opakování slov a zrcadlení slov a gest. Dá se říci, že mezi nimi vlastně komunikace neexistuje, každý si vede svůj monolog, což jen zvyšuje pocit odcizení. Dialogy jsou banální, monotónní, bezútěšné. Jsou jakousi abstrakcí reálného světa a člověka, absurdní bezvýchodnosti.
• Jednotlivé úseky hry jsou mechanicky rozděleny jakousi refrénovou frází „Čekáme na Godota.“ Toto neustálé opakování jedné fráze vyvolává v divákovi pocit nemohoucnosti, uvězněnosti, bludného kruhu a jakési nehybnosti (nic nekončí, a přitom stále něco nového začíná). To celé je odlehčeno groteskními scénami typu padání kalhot, obouvání a zouvání bot, pády, ….
• Je zde využito zvukové podobnosti jména Godot a anglickým výrazem pro Boha: „God“. Jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zabíjet čas, jenž je nám vymezen.

 

Tropy a figury

• Monolog – pouze jediný v celé hře, kdy je Lucky vyzván k tomu, aby myslel, ale vyhrne se z něj pouze dlouhá snůška nesmyslů
• Synonyma – Autor zde pracuje hodně se synonymy, za jejichž pomoci zdůrazňuje pocit nejistoty a monotónnosti.
• Vulgarismy – Časté jsou i vulgarismy a neomalené vyjadřování, žvanění.

 

Kompozice děje

• Dílo má 2 dějství
• Absurdní dialogy
• Jedna dějová linie, děj se odehrává ve dvou dnech na jednom místě
• Uplatňuje se zde princip kauzality i tektoniky, což znamená, že dílo má logickou výstavbu, motivy na sebe přirozeně navazují, jedno téma logicky vyplývá z druhého.
• Kompoziční postup je chronologický.
• V rámci tektoniky autor uplatňuje opakování motivů, které má naznačovat v tomto díle konkrétně stereotyp a bezútěšnost lidského žití.

 

Rekvizity:

• buřinky, boty, padající kalhoty, pozzův krotitelský bič, stolička, kufr, …

 

Scéna:

• téměř prázdná – tvoří ji venkovská cesta, strom a kámen.

 

Čas a místo děje

• Dílo se odehrává na neurčitém místě, v neurčitý čas.  Je to opuštěné místo, jakási venkovská cesta,kde je jen jeden strom.

 

Postavy

Postrádají přesnější charakteristiku, jejich minulost také není blíže specifikována, není zde ani jasná motivace k jejich jednání (představují jakési modelové typy lidských charakterů).

• Estragon a Vladimír – dva tuláci bez střechy nad hlavou, kteří vedou dialog naprosto bez hlavy a paty; čekají na Godota (hlavní postava díla, která se však nikdy neobjeví, můžeme si jen představovat, jak vypadá, jaký je apod.) a zásah vyšší moci, nemají síly na to, aby změnili svůj osud; napadají je myšlenky na sebevraždu, mluví o rozchodu, o odchodu – neuskuteční nic; jsou zoufalí.
  • Estragon – Vladimír mu říká Gogo, zdá se slabý a bezmocný, vždy potřebuje Vladimírovu ochranu, má špatnou paměť
  • Vladimír – Estragon mu říká Didi, sám o sobě mluví jako o panu Albertovi, zdá se více vyspělý
• Pozzo a jeho sluha Lucky – Pozzo je sebestředný otrokář, nevnímá okolí, když ho něco zaujme, přestává ostatní poslouchat a snaží se říct vše, co ví; Lucky je sluha, otrok, dělá, co mu Pozzo řekne, nakonec se jeden bez druhého neobejde (Pozzo oslepne, Lucky oněmí)

Všechny postavy mají jako povinnou součást kostýmu buřinku, která symbolizuje paralelu života Estragona a Vladimíra s cirkusovými klauny, jejichž údělem je taktéž vyplnit čas mezi dvěma představeními.

 

Děj

Drama tvoří pouze dvě dějství.

V prvním dějstvím se setkávají dva tuláci,jsou to přátelé kteří se jmenují Estragon a Vladimír a čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy,ale  nevědí,jestli opravdu mají čekat zde,v kolik hodin,prostě nic. Mezitím co čekají,si krátí čas povídáním o hloupostech,které přeruší příchod pána Pozza  a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. Pan Pozzo je vychloubačnou, až sadistickou osobou a jeho otrok je naopak bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu přijde chlapec,aby jim oznámil, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství.

Druhé dějství pokračuje opakováním dějství prvního. Jedinou změnou je, že pán Pozzo přichází slepý a jeho život je závislý na Luckym, který je naopak němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale ani se nehnou.

 

Poselství hry

• Hra má mnoho významových rovin. Jednou z nich je absurdní vyjádření situace soudobého světa, ve kterém se opakuje přítomnost a budoucnost není dostatečně zřejmá, zřetelná. Projevuje se zde hrůza z nepoznaného světa, pocit tragičnosti a odcizení člověka v přetechnizovaném moderním světě.
• Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání. Je zde využito zvukové podobnosti jména Godot a anglickým výrazem pro Boha: „God“. Jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zabíjet čas, jenž je nám vymezen.
• Jedná se o hru o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují stále na týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci omezení na nepatrné množství fyziologických potřeb. Z morálních potřeb jim zůstaly pouze tři – nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas.