Kniha: Čekání na Godota
Autor: Samuel Beckett
Přidal(a): Žáža
Samuel Beckett (13. dubna 1906 – 22. prosince 1989)
- patří mezi nejvýznamnější představitele antidivadla, neboli absurdního divadla
- francouzský prozaik a dramatik irského původu
- Narodil se v Dublinu do dobře zabezpečené protestantské rodiny, na univerzitě Trinity college studoval Francouzštinu a Italštinu, často trpěl depresemi
- Ve 30. letech se pokoušel o poezii, která však neměla valný úspěch
- 1938 Přestěhoval se do Francie, kde učil Angličtinu na pařížské Sorboně
- Seznámil se s Jamesem Joycem, stal se jeho blízkým přítelem a překladatelem → jeho první dílo bylo napsáno na Joyceovu obranu (Dante…Bruno, Vico…Joyce)
- Za války působil ve francouzském protifašistickém odboji
- V roce 1953 napsal román Watt, které bylo jeho posledním dílem, napsaným v rodném jazyce
- Poté se jeho literárním jazykem stává především Francouzština → díla se setkávají s mnohem větším úspěchem
- Začíná jako prozaik s díly jako jsou Molloy, Malone umírá, Nepojmenovatelný, či Novely a texty pro nic
- Mnohem významější a úspěšnější je Beckett jako dramatik a přestože napsal hry jako Konec hry, Poslední páska či Šťastné dny, dodnes je známý v podstatě jakožto autor jediné hry, kterou napsal v roce 1952 a tou je právě Čekání na Godota, v originále ve Francouzštině
- Roku 1969 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu
- Dílo Katastrofa z roku 1984, které se zabývá tématem výslechu disidentů, bylo napsáno speciálně pro Václava Havla.
Literárně-historický kontext
- Autorova tvorba je hodně ovlivněna dobou, ve které žil, což byla doba po 2. světové válce a lidé nevěřili v to, že demokracie může fungovat
- Hlavní je pocit nesmyslnosti, beznaděje, ztráty iluzí po druhé světové válce
Téma a motiv: Hlavními tématy jsou: Hrůza z nepoznaného světa, pocit tragičnosti spojené s lidským osudem, bezútěšnost lidského žití, zemdlenost, zabíjení prázdného času, nesmyslné trávení času, čekání na smrt, zbytečnost a marnost. Najdeme motivy jako: Pokusy o sebevraždu, nesmyslné rozhovory jen pro vyplnění času, Kontrast mezi společenskými vrstvami
Hlavní myšlenka: Člověk nemá naději na změnu svojeho osudu a postava Beckettova dramatu se o to ani sama nesnaží. Jedinou nadějí je tajemný Godot, který by zbavil hrdiny břemene. A protože postavy mluví jen proto, aby mluvily, sdělovací funkce slov téměř vymizela, je dílo chápáno jako úmyslná destrukce jazyka.
Časoprostor: Odehrává se na opuštěném místě, na jakési blíže nespecifikované cestě, kde stojí strom. Celá hra se odehrává v průběhu dvou dní.
Kompoziční princip: Uplatňuje princip kauzality i tektoniky, což znamená, že dílo má logickou výstavbu, motivy na sebe přirozeně navazují, jedno téma logicky vyplývá z druhého. Kompoiziční postup je Chronologický. V rámci tektoniky autor uplatňuje opakování motivů, které má naznačovat v tomto díle konkrétně stereotyp a bezútěšnost lidského žití.
Literární druh/ žánr: Drama, konkrétně absurdní drama či antidrama, hořká komedie
Dílo je často porovnáváno s Ionescovou Plešatou zpěvačkou, hlavní téma je však jiné (destrukce jazyka x čekání)
Vypravěče v dramatu nahrazují scénické poznámky
Postavy
Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se již 50 let pohybují z místa na místo, aniž by se dostali někam jinam. Jejich život zahrnuje pouze potřeby jíst, spát, vylučovat, nezůstat sami, čekat na Godota a zabít čas.
Estragon (Gogo)
- Má špatnou paměť, je nerozhodný, zdá se slabý a bezmocný, potřebuje Vladimírovu pomoc
Vladimír (Danda)
- vyspělý, rozhodnější než Estragon, ochranářský
Lucky
- věčný sluha, bez rozumu, bezmyšlenkovitě plní rozkazy
Pozzo
- panovačný, sadistický pán,
chlapec
- není postavou ve svém slova smyslu, pouze další “rekvizitou”, zmechanizovaný, prostředník Godota
(Godot)
- pro každého diváka otazníkem
- ten, na koho má smysl čekat, protože ukončí trápení
- Pro Vladimíra a Estragona = synonymum pro završení tuláckého života
- Jedinou alternativou pro Godota je pro ně smrt a mezi Godotem a smrtí je jen prázdné nečinné čekání, nic víc.
Děj
Hra má 2 dějství
Celá hra začíná tím, že Estragon sedí pod stromem a snaží se zout si boty, heká, nejde mu to. Na scénu vchází Vladimír. Estragona přes noc někdo zmlátil. Jejich první rozhovor se točí kolem toho, že by byli udělali líp, kdyby dávno spáchali společnou sebevraždu skokem z Eiffelovky. Následuje série nesmyslných promluv, která většinou začíná tím, že se Vladimír zeptá Estragona, zda mu může něco vyprávět, Estragon odmítne a Vladimír řekne, že to zabije čas a stejně mu to vypráví. Na konci vyprávění vždy Estragon navrhne, ať jdou pryč, nacož Vladimír odvětí, že nemůžou, protože čekají na Godota. Vladimír zase nikdy nechce, aby mu Estragon vypravoval svoje sny a noční můry. Často si říkají, že by možná udělali líp, kdyby šli od sebe, ale nakonec se shodnou, že by daleko nedošli. Vymýšlí různé způsoby sebevraždy, ale nikdy ji neuskuteční, protože se bojí, že by pak zbyl jen jeden a ten by si nedokázal sám vzít život, a tak to radši nedělají. Jedí pouze mrkve a brukve. Vedou pseudofilosofické debaty jako: To je zvláštní, ta mrkev je čím dál, tím míň dobrá – U mě je to naopak – Jak? – Chutná mi čím dál, tím víc. Jako postupně. – A to je opak? – To je věc založení – Povahy – Tý neporučíš – Marná snaha – Jednou už jseš takovej – Ať děláš, co děláš – Člověka nepředěláš – Kdyby ses rozkrájel
Na scénu vstupují Pozzo a Lucky. Pozzo vede Luckyho na provaze. Lucky Pozzovi nese kufr, kabát, koš s večeří, skládací stoličku a Pozzo nese v ruce bič. Pozzo se rozhodne povečeřet v jejich přítomnosti, Estragon ohlodá kosti, co nechal Pozzo z kuřete. Povídají si o nesmyslech, poté přimějí Luckyho příkazem: “Mysli” k odpornému monologu, který je přes 3 stránky a nedává vůbec smysl. Po odchodu Sluhy a jeho Pána přichází chlapec oznámit tulákům, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra, zítra přijde určitě.
Další den je v podstatě téměř identický s prvním, až na pár drobných změn – Estragon si vůbec nepamatuje, co se dělo včera. Estragonovy boty mu nejsou malé, ale naopak velké. Po chvíli přichází opět Pozzo a Lucky, ale jediný, kdo si pamatuje včerejší setkání se zdá být Vladimír. Pozzo je v druhém jednání slepý a Lucky němý. Pozzo ale tvrdí, že tomu tak bylo již odnepaměti, a proto není možné, že včera Lucky vyprávěl. Na konci dne opět přichází chlapec se stejnou informací jako včera. V posledním dialogu se definitivně dohodnou o tom, že odejdou, protože Godot se evidentně nedostaví, ale přesto se nehýbají a zůstávají sedět a nikam neodcházejí.
Symboly:
Všechny postavy mají jako povinnou součást kostýmu buřinku, která symbolizuje Paralelu života Estragona a Vladimíra s cirkusovými klauny, jejichž údělem je taktéž vyplnit čas mezi dvěma představeními.
Výběr jmen je symbolem toho, že toto lidské utrpení v neútěšnosti je univerzální – francouzské, slovanské, italské a anglické jméno.
Samotný název díla může být také brán jako symbol – slovo Godot – podobnost s anglickým slovem God značícím Boha, či Godillot – slangový francouzský výraz pro botu, která je jednou ze součástí dialogů Vladimíra s Estragonem.
Vyprávěcí způsoby a typy promluv
- převážně dialog, objevuje se jeden monolog, kdy je Lucky vyzván k tomu, aby myslel a vyhrne se z něj dlouhá snůška nesmyslů
- Přímá řeč
Jazykové prostředky a jejich funkce
- časté vulgarismy, neomalené žvanění, funkcí řeči je především zabít čas při čekání na Godota, ale objevují se i krátké dialogy, které mají funkci sdělovací – prosté rozhovory mezi Vladimírem a Estragonem
Tropy a figury a jejich funkce
- Opakování a zrcadlení slov, promluv a gest
