Čekání na Godota – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Čekání na Godota

Autor: Samuel Beckett

Přidal(a): Lindak, Tereza Skálová

 

 

Klasické absurdní drama (1952) francouzského dramatika irského původu o 2 jednáních.

 

Samuel Beckett (1906 – 1989)

• 13.4.1906 Dublin až 22.12.1989 Paříž (plicní emyfyzém)
• Francouzský dramatik a prozaik irského původu, přítel Jamese Joyce (první práce byla Esej o Jamesovi Joyceovi)
• Už v dětství nevšední jazykové vlohy – ve 22 letech jmenován profesorem angličtiny na Ecolé Normale Suúperieure v Paříži
  • Seznámil se s Jamesem Joycem – stal se jeho blízkým přítelem a překladatelem
• Za 2. světové války se aktivně účastnil francouzského hnutí odporu, v roce 1946 se trvale usadil v Paříži

Tvorba:

• 1969: Nobelova cena za literaturu
• Nejvýznamnější představitel tzv. antidivadla či absurdního divadla, dramatické formy, která se zrodila po 2. světové válce (z otřesené víry v životaschopnost západních demokracií, z obavy před osudovým zvěčněním a zestádněním člověka ve světě zbožtělých tržních mechanismů)
• Základní úloha jazyka navodit ovduší všeobecné zemdlenosti, zapůsobit na diváka spíše magií slov než dramatickou zápletkou, zabít vražedný čas a vyplnit prázdnotu čekání
• Přijímá názor existencialistů – spoluautoři sartre a Camus
• Přijímá absurditu jako holý fakt = obecný úděl člověka
  • Nevede hrdiny k zápasu s ní, zdůrazňuje pasivitu a bezmocnost

 

Literárně-historický kontext :

• 2.pol.20.století
• absurdní drama – zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou. Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi. Ukazuje člověka, jenž je ohrožen mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
• odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace jazyka -> ztrácí svou dorozumívací funkci (dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a tlachání znemožňují dorozumění),groteskní prvky a černý humor
• Na autorovo tvorbu měla silný vliv doba, ve které žil, tudíž doba po 2.světové válce, kdy lidé nevěří, že může existovat demokracie.
• Pocit nesmyslnosti, beznaděje a ztráta iluzí po válce
• Období studené války a rozpadu koloniální sítě

 

Současníci:

• Eugéne Ionesco – Plešatá zpěvačka (také absurdní drama)
• Bertolt Brecht – Strach a bída třetí říše (drama)
• Václav Havel – Zahradní slavnost (také absurdní drama) -> 1936-2011

 

Absurdního drama – znaky:

• Předchůdce absurdního dramatu: Georg Buchner, Alfred Jarry – Francie, Král Ubu (1885)
• zobrazení skutečnosti jako nesmyslné
• groteskní zpracování úzkosti pramenící z existenciální nejistoty, z absence hodnot
• pocit bezmocnosti osamocení člověka a ztráta schopnosti dorozumění se s ostatními
• ukazuje člověka ohroženého moderní civilizací
• nemožnost poznat podstatu světa a změnit jej…
• odstranění souvislého děje, ruší se klasické divadelní prostředí a postavy
• opomíjení charakteristiky postav, opakování replik
• deformace jazyka = ztrácí dorozumívací funkci
• dialog = komunikace = prázdnota fráz, plané tlachání
• tragické/tragikomické hry, smazání hranic mezi tragédií a komedií
• groteskní prvky, černý humor
• likvidace dramatického příběhu
• scénické metafory
• děj není doveden k řešení – není zápletky, není rozuzlení
• čekání = šifra existence, napětí mezi nadějí a frustrací
• absurdita
  • existencionální
  • koordinovaná = relativní
  • nonsens = nesmyslné spojování slov
  • sociální – byrokratické a společenská manipulace, nefunkční společenský systém (Havel)

 

Rozbor díla: Čekání na Godota

Obecná charakteristika díla:

Absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění. Téma: strach z nepochopení světa, bezobsažný život. Je zde patrný vliv pomalu odeznívajícího existencialismu, úvah o smyslu bytí. Psáno ve francouzštině (následný překlad do angličtiny samotným autorem). Divadelní prvotina (sláva – 500 repríz za 2 roky).

 

Základní informace o díle:

• Druh: Klasické absurdní drama
• Žánr: Tragikomedie
• Doba: neurčeno
• Místo: Neurčitý čas a prostor – opuštěné místo, jakási venkovská cesta, na scéně je jeden strom
• Nová forma divadla – absurdní divadlo -> tématem je absurdní postavení člověka, absurdita společenských jevů, absurdita světa kolem nás.
• Téma: Čekání dvou tuláků na něco či někoho, o kom nic netuší, ale měl by jim změnit život k lepšímu
• Motiv: Sebevraždy, beznadějného čekání, nudy, přátelství
• Námět: Hra o čekání, které nekončí a nepřináší očekávaný výsledek

 

Autorův záměr (hlavní myšlenka díla)

• Dílo vzniklo po druhé světové válce -> vyjádření absurdity tehdejšího světa a společnosti => absurdní jednání, chování, technika, zbraně
• Rozum dovedl lidstvo k válce, autor tedy odpovídá absurditou a nerozumem (dadaisté)
• Hrůza z nepoznaného světa, pocit odcizení a tragičnosti člověka ve světě moderní techniky. Nikdo neví, jaké je jeho místo/účel, ale všichni pořád čekají na někoho či něco, co by je mělo „zachránit“ a ukázat jim směr cesty a dovést je k lepším zítřkům.

 

Kompozice:

• 2 dějství
• Dílo má logickou výstavbu, kde na sebe motivy přirozeně navazují a jedno téma logicky vyplývá z druhého
• Chronologická kompozice
• Autor opakuje některé motivy, což má nastiňovat pocit stereotypu a úzkosti
• Dialog je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti a rozmělňování významů

 

Symboly

• Volba jmen (francouzské, slovanské, italské a anglické) – universalismus lidského údělu a světa vůbec (nesmyslnost existence, obecná bezútěšnost, neměnnost)
• Blíže neurčený Godot může mít souvislost s anglickým God nebo francouzským godillot = slangový výraz pro botu (komické scény zouvání a obouvání), nebo je spíš symbolem čekání a mlhavé naděje

 

Vypravěč

• Děj je nesen postavami – není zde vypravěč
• Forma dramatu: dialogy
• Děj se odehrává v přítomném čase (o minulosti postav se dozvídáme pouze v dialogu)
• Jednota času, místa děje

 

Hlavní postavy, jejich charakteristika – postrádají zevrubnější charakteristiku, nemají jasnou minulost, chybí motivace jejich jednání (představují modelové typy lidských charakterů)

• Vladimír – Tulák, jehož nejbližším přítelem je Estragon (říká mu Didi). Celé dny čeká na Godota a mluví se svým přítelem, což už ho dost nudí. Postupem času zapomíná na vše, co do teď prožil a mnohdy i proč vlastně čeká. Sám o sobě mluví jako o panu Albertovi, zdá se více vyspělý.
• Estragon – Tulák, jehož nejbližším přítelem je Vladimír (říká mu Gogo). Také se nudí čekáním, ale je více negativní. Několikrát chce odejít, protože mu čekání přijde zbytečné a dokonce navrhne, ať se s Vladimírem zabijí. Také časem zapomíná (je nešťastný, ale neví proč, čeká, ale neví na co). Potřebuje Vladimírovu ochranu, zdá se slabý a bezmocný.
• Pozzo – Bohatý muž, který potká Vladimíra s Estragonem. Holohlavý, zlý, povýšený, vychloubačný, brutální až sadistický pán – „majitel“ Luckyho. Při druhém setkání s V a E je slepý a bezbranný.
• Lucky – Pozzův otrok, který si vše nechá líbit, ale na cizí lidi je zlý. Umí myslet jen s nasazeným kloboukem, ale nemyslí doopravdy, pouze odříkává naučený zmatený text. Na příkaz tancuje -> tanec v síti. Je starý, má dlouhé šedé vlasy. Ponížený, věčná oběť bez rozumu plnící příkazy.
• Chlapec – Velmi plachý, strach z křiku a biče (scéna s Luckym), pracuje u pana Godota – pase kozy, má bratra(pase ovce) -> toho pan Godot bije, na jinocha je hodný, s bratrem spí na seně na půdě, neví jestli je šťastný stejně jako Vladimír
• Pan Godot – V knize se ani jednou neobjeví. Víme, že nosí bílé vousy. Bydlí u něj dva chlapci,bratři. Jeden pase ovce, druhý kozy, na jednoho je zlý a druhého bije. Představuje jakousi spásu a naději v lepší život.

 

Námět, dějová osnova

• Hra je o čekání, které nekončí a nepřináší očekávaný výsledek
• Podrobný děj na konci tohoto rozboru

1. jednání:

• Setkání 2 tuláků – z jejich chaotického a nesmyslného dialogu vyplývá, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy
• Přichází pan Pozzo se sluhou Luckym – němý otrok ověšený věcmi (kufr, stolička)
• Po jejich odchodu přichází chlapec s oznámením, že pan Godot jistě přijde zítra

2. jednání: nazítří, stejná hodina a místo

• Opakování prvního jednání, ale Pozzo je osleplý (závislí na Luckym a  tulácích)
• Na konci každého jednání přichází chlapec s hlášením, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě
• Na konci se chtějí tuláci oběsit, ale přetrhne se jim provaz
• Chtějí odejít, ale zůstávají stát

Obě dějství končí frázemi:

• Estragon : Jdem?
• Vladimír : Jdem!
• (Nepohnou se)

 

Umělecké a jazykové prostředky (jazyk, forma, stavba díla)

• Spisovný jazyk, ale objevují se i vulgarismy a nespisovné výrazy (Pozzo nadává Luckymu, hádky Vladimíra s Estragonem – nemejlím, idiot)
• Neomalené vyjadřování umocňují vulgarismy
• Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dlouhou chvíli
• Hra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci (nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest)
  • Podobnost s Ionescovou Plešatou zpěvačkou
• Bez děje a dramatické výstavby, tematika absurdní bezvýchodnosti, abstrakce člověka a světa, monotónnost, banalita dialogů, bezútěšnost, symbolika – opakování gest, akcí slov
  • Vyjádření stálé nemohoucnosti, bludného kruhu, jakoby vězení a nehybnosti (nic nekončí, všechno stále začíná), jednotlivé úsey mechanicky rozděleny refrénovou frází „čekáme na Godota“
• Žonglují se slovy – každá Vladimírova replika je zároveň i přihrávkou, směřující přes pomyslnou síť k Estragonovi s nadějí, že se jí estragon chopí a co nejlépe ji odehraje zpět. Ve druhém dějství parodicky přehrávají situace z dějství prvního
• Tragická bezútěšnost prokládána groteskními scénami – pády, padání kalhot, obouvání a zouvání bot – smutná komedie
• Latinská slovní spojení – Memoria praeteritorum bonorum
• Řečnické otázky – Kdy už přestanete otravovat s tím svým časem?
• Metafory – Rodí rozkročené nad hrobem.
• Atypické dialogy – Neustále se opakující otázky + absurdní odpovědi
• Pasáže padání kalhot, obouvání a zouvání beze smyslu -> smutná komedie
• Stylistické poznámky – pomáhají utvářet absurditu dialogů a samotného děje

 

Další informace a zajímavosti

• Za dva roky 500 repríz
  • Událost roku
• Navazuje na existencialismus
  • Camus, Sartre – snaží se nalézt jakkoli iluzorní a individualistické vykročení z nepřekonatelného kruhu samoty směrem k lidské kolektivitě a společenskému zápasu
• „únava z angažovanosti“ – navrací se k tematice připomínající Sartrovu Nevolnost – účinněji, naléhavěji, beznadějněji
• Camus, Satrte: vytříbený jazyk x Beckett: neomalené žvanění vyšperkované četnými vulgarismy, cílem je jen zabít čas
• Tragické podobenství absurdity lidského údělu, jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak svůj úděl ulehčit je zaplašovat čas
• Účelem slov není něco sdělit, ale jen ubíjet čas – autorova úmyslná destrukce jazyka
• Na rozdíl od Ionescovy Plešaté zpěvačky není hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání
• Vladimír a Estragon: tuláci (již 50 let), redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb (jíst, spát, vyměšovat) a na dvě tři potřeby „morální“ – nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas
• Godot synonymem pro završení tuláckého života v bájném ráji tuláků, kde je co jíst, co pít kde si v teple lehnout
  • Jedinou alternativou, jiným završením letitého tuláctví, je pro  ně smrt
  • Mezi Godotem a smrtí neexistuje nic jiného než čekání
• Hra určena přímo divákovi „Vladimír a Estragon jsou především klauny a prostor, v němž se pohybují, v němž (si) hraí, je (i) jevištěm, místem, kde se klauniáda předvádí.“
• Významné rekvizity: buřinky, boty, padající kalhoty (estragon), pozzův krotitelský bič
• Pirandelovská hra ve hře – když Pozzo přivede Luckyho a ten musí předvádět, co oni chtějí
• Vladimír a Estragon parodují i sami sebe, přehrávají (svým způsobem zdokonalují) svou včerejší klauniádu, parodují i Pozza a Luckyho
• Vladimír a Estragon jsou vypouklými zrcadly, z nichž vystupuje  v hyperbolické karikatuře obraz člověka jako takového, k závěru, že Beckett právě jimi míří přímo k podstatě lidského údělu
• 2 mezní body: hyperbolická mimeze lidského údělu jako neménného, stálého očekávání čehosi, co mu (snad) dodá nějaký smysl, na straně jedné a karikaturním podtržením nesmyslnosti pouhého trpného očekávání na straně druhé
• Chlapec: rekvizita dementující očekávaného deus ex machina
• Pozzo a Lucky – vztah podřízenosti, lze změnit předáním buřinky
• Přeloženo do 20 jazyků

 

Podrobný děj

I.Dějství

• Estragon se snaží zout botu, vejde Vladimír -> opětovné setkání
• Estragon (noc v příkopě, „ti samí“)
• Estragona s Vladimírem čekání velmi nudí -> nesmyslné dialogy pro zkrácení chvíle + úvahové pasáže – myšlenky nad sebevraždou, zda je ráno nebo večer
• Estragon má hlad (výběr z mrkve či ředkve, chce mrkev) -> Vladimír mu podá ředkev, Estragon poděkuje, pak zjistí, že je to ředkev a ne mrkev
• Absurdní otázky, na které ani jeden nezná odpověď – čtenář neví, proč se postavy ptají
• Vrchol prvního dějství – Estragon s Vladimírem zaslechnou výkřik
• Leknou se, začnou pobíhat sem a tam, pak vyčkávají, co se bude dít.
• Přichází Pozzo, před kterým jde Lucky s provazem okolo krku a nese těžké zavazadlo, skládací sedačku, košík s jídlem a přes ruku kabát. Pozzo má bič
• Estragon už chce jít za Luckym, ale Vladimír ho zastaví. Pozzo je varuje, ať k Luckymu nechodí, že je zlý na cizí lidi.
• Vladimír s Estragonem považují Pozza za Godota, nejsou nejprve schopni vyslovit jeho jméno.
• Dozvídáme se, že Estragon ani Vladimír neví, jak pan Godot vypadá.
• Pozzo o sobě smýšlí jako o někom božského původu. Luckyho nepovažuje za sobě rovného. Je rád, že po šesti hodinách putování potkal někoho, kdo je mu rovný, i když nedokonale.
• Pozzovi zbydou kosti od jídla -> Lucky mlčí -> dostane je Estragon
• Vladimír s Estragonem se Pozza ptají, proč Lucky náklad nepoloží. Pozzo jim začne několikrát odpovídat, ale mezitím to vždy něčím přeruší. Estragon s Vladimírem zapomenou, na co se vlastně ptali.
• Pozzo pak říká, že Luckyho vede na trh, kde ho chce prodat, ale že za něj moc peněz nedostane. Podává to tak, že je vlastně hodný, že Luckyho nevyžene, protože takové stvoření jako on, by prý zasloužilo jen zabít. Lucky začne plakat.
• Estragon chce Luckymu utřít slzy -> kopne ho do holeně. Estragon na něj plivne.
• Estragon s Vladimírem chtějí, aby Lucky myslel a tancoval -> klobouk à nesrozumitelný, naučený text + tanec v síti
• Pozzo s Luckym odchází a Vladimír s Estragonem jsou rádi, že jim alespoň trochu utekl čas
• Přichází jinoch -> „Pan Albert?“, Estragon mu vyčítá, že jde pozdě a ptá se, jestli ví, kolik je hodin
• Jinoch – vzkaz od pana Godota + vyprávění o svém bratru (Godot je na něj zlý, bije ho oba spí na půdě na seně) Vladimír jinocha požádá, ať Godotovi vyřídí, že je viděl.
• Konec prvního dějství – Estragon lituje, že nemají provaz na oběšení se
• Vzpomínají, jak dlouho spolu vlastně jsou. „Jdem? Jdem!“, nepohnou se

II.Dějství

• Pozítří od setkání s jinochem – Vladimír zpívá písničku. Přichází Estragon. Vladimír ho vítá. Estragon utrápený – „Nesahej na mě!“, „Vypadni!“, „Neopouštěj mě!“
• Spoustu absurdních dialogů, Estragon už chce několikrát odejít a Vladimír mu musí připomínat, že čekají na Godota.
• Opět přichází Pozzo s Luckym -> Estragon Pozza nejprve nepoznává a Vladimír je nadšen, že nemusí čekat sami.
• Pozzo oslepl – závislý na Luckym. Estragon si myslí, že P s L jsou Godot
• Pozzo upadne a žádá je o pomoc  -> přemýšlí, že mu nepomohou, dokud jim zase nedá kosti.
• Bojí se, aby jim Lucky znovu neublížil. Vladimír najednou začne Pozza mlátit. Ten před chvílí nabízel za pomoc peníze, teď už jen bezmocně leží a ptá se, kde je.
• Vladimír chce, aby byl Pozzo zticha, aby mohli s Estragonem v klidu spát. Dělají, že Pozza nevidí a volají na něj jinými jmény, aby se neudili. (Estragonův nápad)
• Nakonec mu pomohou -> hned zase spadne -> podpírají ho
• Pozzo vypráví, že se jeden den prostě probudil slepý a že doteď někdy přemýšlí nad tím, jestli pořád nespí.
• Pozzo říká Vladimírovi, ať se ho neptá na čas, že slepci pojem o čase nemají, protože ani nevidí na to, co čas ukazuje. Ptá se Vladimíra, kde jsou. (Na prknech)
• Poprosí Estragona s Vladimírem, ať jdou zkontrolovat, jestli Lucky stále žije. Když na něj Pozzo volá, neozývá se (oněměl).
• Estragon si vzpomene, jak ho Lucky kopnul, rozzuří se a začne ho mlátit a kopat do něj. Bouchne se a odstoupí, Lucky se probírá. Pozzo začne mluvit o tom, že si nepamatuje jejich včerejší setkání.
• Vladimír Pozzovi říká, že se potkali už včera a ten mu odpovídá, že si to nepamatuje, a že zítra si nebude pamatovat, koho potkal dnes.
• Estragon chce, aby Lucky před odchodem zazpíval. Pozzo jim oznámí, že je němý a oni se ptají, kdy se to stalo. Pozzo se rozzuří, že se opět ptají na čas a nechápe, proč jim nestačí časové určení „jednoho dne“.
• Přichází jinoch – „Pan Albert?“ – Vladimír se diví, že ho nepoznává, ptá se ho, jestli tu byl i včera. Jinoch odpoví, že ne a že je tu poprvé.
• Oznamuje, že pan Godot přijde až zítra. Potvrdí Vladimírovi, že je Godot nemocný a že nosí bílé vousy.
• Vladimír říká chlapci, ať panu Godotovi vyřídí, že ho viděl, a hlavně ať mu zítra neříká, že ho vidí poprvé. Chlapec náhle zmizí.
• Estrgon se probouzí. Řekne, že jde pryč a Vladimír se přidá. Chtějí odejít hodně daleko, ale Vladimír připomíná, že se na toto místo musejí zítra vrátit. Estragon se opět zmateně ptá proč. Vladimír odpovídá, že čekají na Godota.
• Chtějí se oběsit, ale nemají provaz. Napadne je vyzkoušet Estragonův pásek, ale ten je moc krátký.
• Nakonec pokusy vzdají a opět Jdem? Jdem! Nepohnou se.