Kniha: Černí myslivci
Autor: Růžena Svobodová
Přidal(a): Rostislav Reininger
Kniha se skládá z dvanácti povídek odehrávajících se v okolí beskydských hor. V převážné většině těchto povídek vystupuje některý z černých myslivců zmíněných v názvu. Kdo ale vůbec byli tito myslivci? Růžena Svobodová sama je charakterizuje následovně:
„Celá krajina a půl království znaly dvanáct štíhlých černých hochů, znaly vybraně krásné a pověstné myslivce z Vysokých hor. Nebylo nikde daleko široko vzácnějšího tanečníka, ochotnějšího pijáka a proslavenějšího milence nad ně. Přijíždívali občas ze svých hor na andaluských koních, vypěstovaných v knížecím hřebčinci, zahýřit si do města, jež se od nich všechno rozjasnilo a rozveselilo.“[1]
Tyto myslivce si v knize osobně vybíral kníže Rudolf a oni se mu starali o zvěř a chránili ji, čímž chránili i loveckou vášeň knížete. Pro některé z povídek je důležité zmínit, že tito myslivci měli knížetem striktně zakázáno se ženit, dokud byli v jeho službách. „Černí“ se myslivcům přezdívalo, protože v době kdy sloužili knížeti, museli nosit černé stejnokroje a vyjížděli na černých koních. Svobodová zde čerpala hlavně ze svých častých a velice oblíbených pobytů v Beskydech a z příběhů o černých myslivcích, které zde důkladně naposlouchala od svých přátel a venkovských lidí. Je také jistou odlišností od její ostatní tvorby, že hlavní postavy zde vystupující pochází z úplně jiné společenské vrstvy než Svobodová a jsou to na rozdíl od ní, a většiny jejích ostatních hrdinek a hrdinů, lidé všehovšudy prostí a venkovští. Svobodová se jinak líčení venkova vyhýbala a prostředí její tvorby bylo většinou měšťanské. Celá kniha je věnována básníkovi J. S. Macharovi, jako poděkování za dar (kniha „Řím“), který od něj dostala Svobodová.
Na pozadí přírodních krás beskydských lesů se odehrávají příběhy mladých žen a dívek, plné vášně a usilování o lásku a své vlastní štěstí, které je v mnoha případech velice pomíjivé. Jednotlivé povídky jsou romanticky laděné, ale už od začátku je z nich cítit, že štěstí hrdinek nebude mít dobrého konce. Už jen proto, že od začátku jsme obeznámeni s hýřivým a nespoutaným životem myslivců, tak nějak tušíme, že jejich lásky budou sice v jednu chvíli nádherné a plné vzrušení, ale ve výsledku nenaplněné a v mnoha případech přímo tragické. Nádech povídek je v tomto směru silně baladický. Přestože sám nejsem příznivcem literatury plné lásky a milostných či vztahových problémů, musím ocenit kontrast, který Svobodová dokázala vytvořit mezi nádherným horským prostředím a tragédiemi, které se v něm odehrávají. Několikrát jsem byl opravdu uchvácen barvitým popisem situací, například tance, prostředí nebo jednotlivých charakterů. Svobodová je opravdovou mistryní v přesném popisu a pojmenovávání věcí. Naopak mi zde citelně chybí větší množství přímé řeči a více interakce mezi postavami. Dialogy mezi postavami jsou značně zkratkovité, čímž dílo opět vzdáleně připomíná lyricko-epické balady. Občas jsem nabýval dojmu, že má Svobodová tendence se až opájet svou rozsáhlou slovní zásobou.
Přestože F. X. Šalda píše, že Svobodová „byla zvyklá odměřovati slovo a vypočítávati jeho účinnost; těžce nesla, zacházelo-li se se slovem nestřídmě a třáskalo-li se jím pustě do vzduchu“[2], tak jsem v určitých pasážích nabýval právě tohoto dojmu. Bohužel asi nedokážu plně docenit nesporný um Svobodové vyvolávat svými až lyrickým popisy emoce.
V díle je zřejmé, že Svobodová opět poukazovala na postavení žen v tehdejší společnosti. Její hrdinky, jsou většinou rozervané a nespokojené se svým dosavadním životem a hledají štěstí jinde. Obvykle jsou uzurpované mužem, ať už otcem nebo třeba manželem, a snaží se vymanit z jeho vlivu, k čemuž jim zdánlivě dopomůže některý z černých myslivců. Pokud se podíváme na život Svobodové, je očividné že i v tomto díle nechává část sebe a svých vlastních citových prožitků.
Zde se nejvýrazněji projevily „skutečné umělecké hodnoty vypravěčského díla Růženy Svobodové, citlivé porozumění pro ženskou psychologii, pro vzplanutí smyslů a vášnivého citu, pro bolestné deziluze milostné i životní.“[3]
O významu díla v rámci tvorby Svobodové svědčí také to, že ze všech jejích knih se právě Černým myslivcům dostalo největšího počtu vydání. Kniha se dočkala dokonce i dvou filmových adaptací v letech 1921 a 1945.
[1] SVOBODOVÁ, Růžena. Černí myslivci. Odeon, Praha, 1971
[2] ŠALDA, František Xaver. In Memoriam Růženy Svobodové. Aventinum, Praha, 1920
[3] MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV. Victoria Publishing Praha, 1995
