Černý obelisk – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Černý obelisk

Autor: Erich Maria Remarque

Přidal(a): noname

 

Michaela Macáková

Úvod

Knihu Černý obelisk, jsem si přečetla úplně náhodou. Chtěla jsem si totiž přečíst na Západní frontě klid, ale nemohla jsem knížku v knihovně najít, tak mi babička řekla, ať si přečtu Černý obelisk, že je přinejmenším stejně dobrý, ne-li lepší. Černý obelisk mě hned po první kapitole zaujal na tolik, že jsem si řekla, že se mi oněm bude i dobře psát. Nevím, jestli tomu tak je, protože mi přijde, že v knize je toho spoustu, co je důležité zmínit a pro mě je obtížné vybrat jen některé ukázky, když na každé stránce je několik motivů, jazykových prostředku a filozofických myšlenek.

 

Autor

Stručný životopis

Vlastním jménem Erich Paul Remarquese narodil 22. června 1898 v Osnabrücku, studoval na učitelském ústavu. Roku 1916 odešel do války a roku 1918 byl zraněn střepinou granátu do levé nohy, pravé paže a do krku nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Vystřídal řadu povolání, pracoval jako účetní, obchodní cestující, agent s hřbitovními náhrobky, reklamní poradce, varhaník, učitel a působil v časopisech Echo Continental a Sport imBild. V roce 1925 uzavírá své první manželství s IlsaJuttaZambona. Jejich manželství však trvalo pouze do roku 1932, kdy emigroval do Švýcarska. Velmi rád cestoval a to hlavně po Itálii, Švýcarsku, Balkáně a Turecku. V roce 1931 byl nominován na Nobelovu cenu za mír od válečného zpravodaje profesora SigismondaCybichowskeho, o dva roky později v Německu nacisté spálili jeho knihy a roku 1938 ho zbavili občanství, roku 1939 odcestoval do New Yorku, kde získal americké státní občanství. V roce 1958 se znovu oženil s americkou filmovou hvězdou PauletteGoddard, bývalou manželkou Charlieho Chaplina.Remarque umírá 25. září 1970 na klinice Sant´ Agnese v Locarnu.[1]

 

Úvod autora

Nezlobte se, že tentokrát mluvím o starých časech. Ještě se nerozptýlil pach krve a prach poslední zkázy, a na svět opět dopadá sinalé světlo apokalypsy. Laboratoře a továrny znovu pracují na plné obrátky, aby udržely mír vynalézáním nových zbraní, jimiž se dá vyhodit do povětří celá zeměkoule.

Světový mír! Nikdy se o něm tolik nenamluvilo a nikdy se pro něj neudělalo méně než v naší době. Nikdy nebylo tolik falešných proroků, lží, smrti, zkázy a slz než v našem dvacátém století pokroku, techniky, civilizace, masové kultury a masového vraždění.

Protose nezlobte, že se vracím do pohádkových let, kdy nad námi ještě vládla naděje jako vlajka a my věřili v tak podezřelé věci, jako je lidskost, spravedlnost, snášenlivost – a také v to, že jedna světová válka musí stačit k poučení jedné generace.[2]

 

O autorovi

Nenáviděl válku, zároveň však vztahoval všechny hodnoty k válečným zážitkům, neboť neměl žádné pravdivější zkušenosti. Není divu, že v takových souvislostech se mu ústřední hodnotou stal holý život a jediným mezilidským vztahem prostým falše zůstalo kamarádství. Kdo ze zklamaných a dezorientovaných se neuchytil alespoň na těchto ostrůvcích naděje, propadl smrti a začasté vlastní rukou dovršil dílo zkázy, jež na jeho životě nestačila dokonat válka.[3]

 

Obecné zařazení

Jedná se o poválečný román s autobiografickými prvky – Remarque pracoval jako obchodník s náhrobky a jako varhaník, hrdinovi vtiskl i svůj odpor proti fašismu, ideál sociální spravedlnosti a kritický pohled na negativní stránky německé povahy. Román je psán spisovným jazykem v ich-formě.

 

Tematická výstavba

Námět

Námětem románu je hyperinflace v Německu, která začala v dubnu roku 1923. To že se jedná o dobu německé hyperinflace, zjistí čtenář hned na první stránce, kde si hlavní hrdina zapaluje bankovkou doutník. Inflaci vnímáme v průběhu celého románu. Na začátku románu je kurs dolaru 30 tisíc marek a ke konci 1bilion. Téměř v závěru příběhu končí i německá inflace, vznikem nové měny – žitné marky.

 

Téma

Tématem je smysl života. V románu jsou rozsáhlé úvahové pasáže, především ve formě řečnických otázek s existenciálním podtextem:

 

Ale kdo vlastně umí pořádně hrát, a i když umí, co z toho má? Je snad proto hluboké temno méně temné, nezodpověděné otázky méně beznadějné, jsme snad méně zoufalí z toho, že jakživi nedosáhneme tam, kam bychom chtěli, dá se tak vůbec někdy život vyložit a popadnout a osedlat jako ochočený kůň, nebo je vždycky jako obrovská plachta v bouři, která nás nese a která nás smete do vody, jakmile se jí chceme přidržet? V takovou chvíli se někdy přede mnou rozevře propast, která jako by sahala až do středu Země. Co ji vyplňuje? Touha? Zoufalství? Štěstí? A jaké? Únava? Rezignace? Smrt? Proč žiju? Ano, proč žiju?[4]

 

Motivy

Samota:Pokojík je plný stínů a odlesků a pojednou jakoby kyjem udeří mě zákeřně osamělost. Vím, že je to nesmysl, nejsem osamělejší než osel ve stádě, ale co mám dělat? Opuštěnost nemá nic společného s nedostatkem společnosti.[5]

 

Přetvářka, lež, klam – Po tom co něco skončí, to vždy vidíme v tom lepším světle. Neděláme to ani kvůli tomu, že bychom chtěli lhát ostatním, ale snažíme se tím oklamat hlavně sami sebe.

–Kdyby byla pravda, co se píše v úmrtních oznámeních, byl by totiž člověk absolutně bez kazu. Jsou tu jen dokonalí otcové, bezvadní manželé, vzorné děti (…) Zkrátka a dobře, když člověk věří úmrtním oznámením, má dojem, že byla země obydlena hordou andělů bez křídel, o jejichž existenci neměl tušení.[6]

Ztracené mládí – hlavní hrdina šel do války velmi mladý a poté co se z války vrátil, nebyl už stejným člověkem, nemohl zapomenut na to, co zažil a užívat si bezstarostné mládí, je to jeden z důvodů, proč ho přitahovala Isabela, on v ní spatřoval své mládí:

 

„Ty jsi moje mládí,“ říkám. „Teď to vím. Jsi všechno, co k němu patří. To i ono a ještě mnohem víc. I to, že to člověk pochopí, teprve když mu to uniká.“[7]

 

Nespravedlnost– ve vztahu k Bohu

„Znal jsem jednu ženu, která měla deset let rakovinu, kterou šestkrát těžce operovali, která nikdy nevěděla, co to je nemít bolest, a která si nakonec zoufala nad Bohem, když jí zemřely dvě děti. Nechodila už na mši, ke zpovědi, ani k přijímání a podle církevních ustanovení zemřela ve smrtelném hříchu. Podle stejných ustanovení se teď na celou věčnost smaží v pekle, které stvořil Bůh lásky.“[8]

–       Ve vztahu k válce – Kladná postava Jiřího Krolla zemřela v koncentračním táboře, oproti tomu jeho bratr Jindřich dopadl dobře.

Vzestup nacionalismu – vyplývající ze zapomnění na hrůzy války:

Zvláštní proměna, jež začala hned po příměří, neustále pokračovala. Válka, kterou v roce 1918 skoro všichni vojáci nenáviděli, měnila se pomalu v představách těch, kdož ji ve zdraví přežili, v největší dobrodružství jejich života.(…) Spolek veteránů který byl v roce 1918 pacifistický, je teď ostře nacionální.[9]

 

Postavy

Ludvík Bodmer – Mladý člověk s velkým množstvím zkušeností. Kromě toho, že je poznamenaný válkou, mu také zemřela matka a sourozenci. Snaží se pochopit svět, život a jeho smysl. Snaží se pochopit i náboženství, ale nechápe, jestliže je Bůh, jak by mohl dopustit takové utrpení, jakým je válka. Hrdina sice ztrácí víru v Boha, ale nepřestává věřit v lásku, nakonec největší lásku pociťuje k  Isabele. S Isabelou je mu dobře také díky tomu, že ona žije v jiném světě a po tu dobu, co je s ní může i on uniknout, pře světem, který je za zdmi sanatoria.

Isabela– Tuto postavu autor použil jednak proto, že klade Ludvíkovi náměty k zamyšlení a rozsáhlým úvahám:

„Kde je ten obraz?“ Šeptá a tiskne se ke mně. „Řekni mi, kde je? Copak ze mě všude zůstal kousek? Ve všech zrcadlech, do kterých jsem se dívala? A byla jich spousta, ani nevím kolik! Jsem v nich ve všech rozptýlená? Vzalo si ze mne každé něco?[10]

Vzpomenu si na Isabelin výkřik: „Kde je má první tvář. Moje tvář před všemi zrcadly?“ Ano, kde je ta nejprvnější tvář, pomyslím si. Ten prakraj, ještě než se stal krajinou našich smyslů, parkem a lesem a domem a člověkem.[11]

–       A za druhé, aby ukázal, že není nic jisté a jasné. Nikdo neví, jestli není lépe Isabele než Geneviévii ani kdo je ten „normální“ a především, kdo je ten šťastnější.:

Kde je hranice, která odděluje chaos od řádu, a kdo ji může překročit a vrátit se zpátky, a podaří-li se mu to, kdo si pak z toho ještě něco zapamatuje? Nevymaže jedna vzpomínka druhou? A kdo vlastně je duševně chorý, poznamenaný, vyobcovaný, jsme to my s našimi hranicemi, s naším uspořádaným světovým názorem, nebo ti druzí,  v nichž blýská a zuří chaos a kteří jsou vydání všanc nekonečnu jako místnosti bez dveří, bez střechy, jako prostory se třemi stěnami, do nichž prší a padají blesky a hromy, zatímco my chodíme pyšně sem a tam v zamčených pokojích s dveřmi a čtyřmi stěnami a myslíme si, že jsme silnější, protože jsme unikli chaosu?[12]

(Geneviéve) – Skutečné jméno Isabely, která má schizofrenii a proto si myslí, že je Isabela. Na konci příběhu se vyléčí a je z ní opět Geneviéve. Pochází z lepší společnosti, pro kterou je charakteristické dobré chování a přetvářka.

Jiří Kroll – spravedlivý, hodný, milující, snaží se udržet v chodu firmu i přes neschopnost svého bratra, kterému se snaží marně vysvětlit, kam až mohou vést jeho nacionalistické myšlenky

Jindřich Kroll – nacionalista- každý, kdo není nacionalista je pro něj komunista, sebejistý, omezený, neschopný- i když o sobě si myslí pravý opak

Jindřich Kroll patří k lidem, kteří o svých názorech nikdy nezapochybují. Jsou proto nejen nudní, ale i nebezpeční. Tvoří železnou pěst naší milované vlasti, s kterou se může vždycky táhnout do války. Jsou nepoučitelní, narodili se s rukama na švech kalhot a jsou pyšní, že tak i zemřou.[13]

 

Čas a prostor

Děj příběhu se odehrává v Německu ve městě Werdebrück, začíná dubnem 1923 a trvá zhruba do konce roku, v úplném závěru se Ludvík vrací do města po druhé světové válce, které, už ani nepoznává, protože bylo zničeno nálety.

 

Děj

Příběh vypráví o prodavači náhrobků s básnickou duší a touhou pochopit smysl života.

Hlavni hrdina Ludvík pracuje ve firmě svého kamaráda z války Jiřího Krolla. Znakem firmy je masivní černý obelisk, který se ještě nepodařilo prodat. Dějová linie by se dala rozdělit na dvě roviny:

 

Návštěvy sanatoria

Ludvík tam chodí pravidelně hrát na varhany a navštěvovat Isabelu. Isabela trpí schizofrenií, takže Ludvíka neoslovuje ani jeho pravým jménem, ale Ludvík má pocit, že je cosi spojuje, a že si s ní rozumí. Jejich rozhovory probíhají, tak že Isabela klade otázky, na který se Ludvík snaží marně najít odpověď a občas se odpovědět bojí, protože ví, že hovor dojde k bodům, na který nebude schopen odpovídat, nebo dokonce jeho odpovědi mohou Isabelu podráždit, aniž by Ludvík věděl, co udělal špatně.

 

„Všechno je strach,“ opakuje Isabela. „Ty nemáš nikdy strach?“ „Nevím,“ odpovím a jsem pořád ve střehu. „Ale myslím, že ano. Za války jsem se velmi často bál.“ „Tak to nemyslím. To je rozumný strach. Myslím strach, který nemá jméno.“ „Jaký? Strach ze života? Ze smrti?“ Zavrtí hlavou a já už se dál neptám. Nechce se mi do debaty.[14]

 

V sanatoriu také navštěvuje doktora a vikáře, s kterými vede rozhovory o vědě a o náboženství. V závěru příběhu doktor Isabel vyléčí a stane se z ní opět Genevieve a zapomene na všechno, co v sanatoriu zažila i na Ludvíka. Ludvík je nešťastný přeje Isabele jen to nejlepší, ale není si jistý, co je pro ni to nejlepší. V tu dobu před vyléčením, když ji Ludvík navštěvoval, tak to vypadalo, že se její stav zhoršuje. Ona sama věděla, že přijde velká změna, která pro Isabelu bude znamenat smrt a pro Genevieve návrat.

 

Přikývne, položí mi hlavu na rameno a náhle cítím, že pláče. „Proč pláčeš?“ Ptám se. „Jsme přece šťastní!“ „Ano,“ říká, políbí mě a vyklouzne mi z náručí, „Sbohem, Rudolfe.“ „Proč říká sbohem? Přece se nerozcházíme! Zítra zase přijdu.“ Hledí na mne. „Ach, Rudolfe,“ říká, jako by mi to nebyl s to vysvětlit. „Jak se máme naučit zemřít, když se nedokážeme rozejít?“[15]

 

Život v době hyperinflace

Ludvík na tom není finančně nejhůře díky firmě s náhrobky, které lidé stále potřebují, zvláště v této době, kdy se zvětšoval počet sebevražd. Také se jim nevedlo zas, tak špatně díky chytrosti až vychytralosti Ludvíka a Jiřího. Ludvík s Jiřím navštěvují Eduarda Knoblocha v jeho hostinci, kde si již dávno zakoupili známky, za které se teď stravují prakticky zadarmo. Knobloch je nemá rád nejenom z tohoto důvodu, ale panuje mezi nimi vzájemná nevraživost i ve spolku básníků, jehož je Ludvík a Knobloch členem. Situaci vyhrotí také Gerda, akrobatka vystupující v místním podniku. Ludvík i Knobloch si s ní začnou a ona si s nimi pohrává. Ač je jí sympatičtější Ludvík, upřednostňuje materiální zajištění, Knobloch má majetek a postavení, a tak se s ním snaží flirtovat.

Na konci příběhu dostane Ludvík nabídku na práci v novinách v Berlíně a opouští své přátelé, které už nikdy neuvidí, když se vrací zpět do města, ani ho nepoznává, bylo zničeno nálety a většina jeho přátel zabita.

Děj je tedy také ovlivněn sílícím nacionalismem. Lidé zapomínají, kdo za války bojoval na jejich straně, a jsou schopni za zrádce označit kohokoliv.

 

Kompozice

Kompoziční postup

Postup je převážně chronologický, události jdou za sebou zhruba v průběhu jednoho roku. Jako doplněk chronologického postupu použil autor retrospektivitu – vyprávění příběhů z války.

Jazykové prostředky

Přirovnání – Na podzim proto, že ubývá mízy, a na jaře proto, že se míza probouzí a stravuje oslabené tělo jako moc tlustý knot příliš tenkou svíčku.[16]

Onomatopoie – Náhle, jako by protrhly hráze zvuku, rozezní se zvony Mariánského kostela, údery duní, jako by sem do místnosti padaly přímo z nebe.[17]

Epiteton konstans – krásná Helena[18]

Epizeuxis – Vždycky jsem byl moc zbrklý, vždycky moc netrpělivý, vždycky mi do toho něco přišlo, vždycky šlo všechno k čertu.[19]

 

Jazyk

Román je psán spisovným jazykem a to především neutrálním, někdy se objeví, ale i jazyk hovorový či knižní.

„Kdo tě sem prsk?“[20]

Jdeme vlahou letní nocí.[21]

Popisy jsou velmi stručné, ale pro představu dostačující. Popis osob je zaměřen především na detaily obličeje.

Má úzký obličej, z něhož jsou vlastně vidět jen oči a ústa. Oči má šedozelené a velmi průzračné, ústa rudá, jako by měla tuberkulózu, nebo si je silně nalíčila.[22]

Má snědý, úzký obličej, očí blízko sebe a velké oslí uši.[23]

 

Také díky popisu se dozvídáme informace o době, v které se děj odehrává a díky stručnosti se dozvídáme přesně tolik, kolik si je čtenář schopen zapamatovat. V románu je spoustu zajímavých dialogů, které dokážou čtenáře zaujmout až šokovat, svým humorným pojetím.

 

Interpretace

Remarque se snaží ve svém díle podat objektivní obraz Německa v meziválečném období, nepřiklánějící se ani k nacionalistickým ani ke komunistickým názorům, naopak poukazuje na chybné názory vyplývající z nedostatečné informovanosti.

 

„Protože!“ opakuji. „Slovo protože. Dneska máme pět milionu nezaměstnaných, inflaci a dostali jsme na frak, protože jsme měli předtím naši milovanou národní vládu! Protože tahle vláda svým velikášstvím rozpoutala válku! Protože tuhle válku prohrála! Protože nám vládli panáci v uniformách a ty vaše milované skopové palice! A má-li se nám vést líp, pak nejde o to, aby se vrátili, ale naopak, my jim musíme v návratu zabránit, protože nás znovu jinak dostanou do války a do rejže. Vy a vaši kumpáni říkáte: Dřív se nám vedlo dobře, dneska se nám vede špatně – proto sem se starou vládou! Ale ve skutečnosti je to takhle: Dneska se nám vede špatně, protože jsme dřív měli starou vládu – ať jde tedy k čertu! Chápete? Slůvku: protože! „Nesmysl,“ vzteká se Jindřich. „Vy komunisto!“ [24]

 

-Sám se ztotožňuje s postavou Ludvíka, vkládá mu kromě svých názorů například svá reálná povolání (varhaník, učitel) a záliby (spisovatel). Naopak role Jindřicha představuje všechny občany, kteří odmítají pochopit, kam jejich neměnný a kritický postoj už jednou vedl a povede znovu

 

Velmi zajímavé mi připadají pasáže odehrávající se v sanatoriu, zvláště vztah mezi Ludvíkem a Isabelou. Autor podle mě přesně vystihl podstatu vztahu z pohledu Ludvíka v této ukázce:

Jako bychom byli jedinými lidmi na světě, spojeni šerem, akordy a deštěm, a přesto odloučeni navždycky, bez jakéhokoliv mostu, bez porozumění, beze slov, a v nás, na hranicích života, plápolal podivuhodný žár strážných ohýnků, které jsme viděli a nechápali, ona po svém a já po svém, jako hluchoněmí slepci, kteří nejsou hluší, ani němí ani slepí, a proto jsou mnohem ubožejší a osamělejší.[25]

Jaký význam a smysl měl vztah pro Isabelu, se můžeme jen domýšlet, protože je velmi obtížné, spíše nemožné pochopit uvažování člověka trpícího schizofrenií a protože si toho byl vědom i autor, jsou informace, které poskytuje doktor o schizofrenii velmi povrchní. Občas na mě jejich rozhovory působí jako rozhovor dospělého s malým dítětem, neustálé chrlení otázek a než stihnete odpovědět, přijde otázka nová. Také mi připadá zvláštní její rychlá proměna zpět na Genevieve. Doktor řekne Ludvíkovi, že je téměř jisté, že se ji nemoc, už nevrátí. Přitom spouštěčem její nemoci nebylo nic mimořádného, když to srovnám se všemi hrůzami, co se v té době okolo děly. Tato část příběhu mi nepřijde zcela dokončená, když ji srovnám s propracováním všech předchozích rozhovorů a myšlenek.

 

Závěr

Knížka se mi moc líbila a velmi snadno se četla, i když některé myšlenky jsem si pro jistotu pročítala víckrát, abych je správně pochopila. Občas jsem musela zapojit internet například, abych zjistila, kdo je Stinnes a správně pochopila ironii na čtrnácté stránce. V knížce je spousty otázek, který si občas pokládá každý člověk, mnohem zajímavější jsou už v menším počtu vyskytující se odpovědi na ně. Černý obelisk je knížka, kterou si člověk může přečíst vícekrát a pokaždé si tam najde něco nového.

 

Použitá literatura:

Remarque, E. M. Černý obelisk. 3. vydání. Praha: Naše vojsko 1972, 331 s.