Chvíle hrůzy – povídka (vyprávění)

 

Jméno práce: Chvíle hrůzy

Slohový útvar: Povídka, Vyprávění

Přidal(a): Jan Hauf

 

 

Chvíle hrůzy

Je zrovna jedno z chladnějších podzimních rán na Slovensku, a tak se rozhoduji, že místo túry do hor, kterou jsem měl detailně naplánovanou, využiji raději své jízdní kolo a prozkoumám zdejší asfaltové silnice, které jsou podle místních většinou díky dotacím Evropské unie zcela nové, nevyužité a hlavně nemají žádný cíl. Prostě spojují nějaká dvě místa, aniž by to bylo potřeba.

Ještě než vyjíždím, ptám se v kempu na vrátnici, zda by mi doporučili nějakou skvělou kavárnu v okolí. Kluk na vrátnici, zřejmě brigádník, mi jich doporučuje hned několik a vyptává se mě na cestu. Když mu popisuji svůj plán, začíná mě opatrně varovat před medvědy. Místa, kam se chystám, spadají stále do území NP Malá Fatra. Moc lidí zde není a o medvědy tu teď v říjnu, v době před zimním spánkem a v době říje, kdy aktivita medvědů je největší z celého roku, není nouze. Nechci vypadat jako srab a tak předstírám, že se žádných medvědů nebojím.

V době, kdy odjíždím z kempu, je nějakých 9 hodin, sluníčko teprve začíná nabírat na síle a tak zůstává ve stínu stále jinovatka. O to krásnější výhledy na všechny ty vysoké kopce kolem. V říjnu už zde moc turistů není a tak si můžu užívat i malý provoz na hlavní silnici od Žiliny. Tak moc se kochám krajinou, až zapomínám na hrozbu medvědů.

V první větší obci se ptám na cestu a odbočuji z hlavní silnice na úzkou asfaltovou silničku, která vede přímo mezi kopce. Nejdříve projíždím mezi domy, ty pak začínají s přibývajícími výškovými metry řídnout až úplně mizí. Jedu ještě takových 15-20 minut než si začínám uvědomovat, že cesta začíná stoupat čím dál tím víc, les kolem začíná houstnout a mimo asfaltu zde není jakákoli známka lidské populace. V tom mi přeběhl mráz po zádech, naskočila husí kůže a já začínám čím dál víc doufat, že každou chvíli narazím na skupinku turistů. K mé smůle ale nikde nikdo. Hrobové ticho. Příšerné ticho. Takové to ticho před bouří, ale to si nechci přiznat. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale moje hrdost mi nedovoluje to obrátit. To ticho mě deptá tak moc, že si začínám zpívat. Ale jakmile se slyším, hned radši přestávám, protože by to nějakého medvěda spíše rozběsnilo, než odehnalo. Nakonec se moje hrdost podlamuje a já se rozhoduji vrátit zpět. Jenže právě v tu chvíli slyším, jak za mnou něco praská a když se ohlédnu, mé nejhorší představy se naplňují – medvěd.

Asi 10 metrů ode mě stojí medvěd a tupě na mě zírá. Řekl bych, že stejně jsem na něj zíral i já, jen s horším výrazem. Co teď? V hlavě mi šrotují veškeré příručky, nedokážu se hnout z místa a asi jen díky přítomnosti adrenalinu v krvi udržuji svěrače.

Po nějaké době jen bezvýznamného pozorování se konečně uklidňuji a rozhoduji se, že musím začít jednat, nebo začne on. Pomalým klidným krokem začínám couvat a hlubokým rozklepaným hlasem prosím medvěda, aby šel do řiti. Medvěd kupodivu jako by poslechl a opravdu se otáčí a odchází po cestě směrem dolů. Ještě chvilku nehnutě stojím a pomalu začínám přemýšlet co dál. Zpátky jet nemůžu, tam je medvěd. Pokračovat v cestě se mi ale taky nechce. Nakonec volím druhou variantu a pokračuji dál.

Několik následujících kilometrů mi přijde nekonečných. Cesta stoupá pořád více strmě a vrchol v nedohlednu. Trochu se mi uleví, když stromy začínají být čím dál tím nižší a to znamená, že už jsem pořádně vysoko a minimálně že už nepojedu dlouho lesem. Poprvé mě napadá zapnout GPS na mobilu a kouknout do map. Trošku mě uklidňuje, když zjišťuji, že jsem již téměř na vrcholu a že za poslední serpentinou se nachází křižovatka, na které když se dám doprava, dojedu během zhruba 5 km do nějaké vesnice.

Jaké to je překvapení, když se za zatáčkou objevuje přímo na křižovatce medvědí pozadí. Křižovatka je vzdálená ještě zhruba 300 metrů a tak si dodávám odvahy a snažím se medvěda odehnat do porostu řvaním. Docílil jsem toho, že jsem ho zahnal přesně tam, kam nechci. Vydal se po mojí cestě. Jsem frustrovaný a nevím co dál dělat. Vydat se za ním se mi dvakrát moc nechce a zpátky už taky odmítám jet. Nakonec se rozhoduji pro pronásledování medvěda. Nebojím se, to nemohu říci. Na rozcestí s údivem zjišťuji, že medvěd to po chvilce otáčí a vydává se zpět na křižovatku. Když mě vidí, chvilku se postaví na zadní a zřejmě usoudí, že poměřovat síly se mnou se nevyplatí. Skáče ze silnice a bere roha přes kosodřeviny pryč. Naštěstí je moc dobře vidět v nízkém porostu a tak vidím, že opravdu odchází a že už se nevrací. To už ale na nic nečekám já a co nejrychleji mizím pryč.

Cestu do vesnice zvládám v rekordním čase a radši už se ani nerozhlížím, protože bych při dalším setkání zaručeně dostal infarkt. Ve vesnici jdu do první cukrárny, abych pořádně vstřebal nejen zážitky.

Po jídle se zvedám a nejfrekventovanější silnicí to beru rovnou do kempu a odtud na vlak. Myslím, že teď už si nějaký výlet po horách dobře rozmyslím.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: