Jméno práce: Den na který nezapomenu
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): George
Mé vyprávění nás přenese dob totality, kdy mi bylo asi o třicet let a třicet kilogramů méně.
Bydlel jsem s rodiči v městě F.L Věka Dobrušce a navštěvoval střední odborné učiliště v Králíkách. Nedaleko mého bydliště se nachází údolní přehradní nádrž Rozkoš, kam jsme často v létě jezdili k vodě a kde jsme byli i s mým otcem jednoho dne pozváni na projíždˇku plachetnicí. Zalíbilo se nám to tak, jsme si nakonec jednu malou koupili na inzerát v nedaleké vesnici a začali plachtit.
Jednoho slunečného a přitom dostatečně větrného dne jsme se střídali v řízení naší plachetnice. Zvladli jsme již počáteční kroky a zvláště já, mladý a odvážný jinoch jsem byl přesvědčen, že jsem skoro králem této rozlehlé vodní plochy. Vyplouvaje z přístavu, nevšiml jsem si varování matky přírody, která potemnělou oblohou s přibývající oblačností dávala najevo, že dnes nebude jen slunečno a příjemně. Dokonce mne ani nevarovalo, že zkušení plachtaři a surfaři se stahuji k přístavu a břehům. Vyplul jsem a až asi po 300 metrech plavby mi došlo, že něco není v pořádku. Vodní plocha okolo mne potěmněla a vítr zesílil. Já, který vyplul za příjemného počasi, neměl ani nasazenu záchrannou vestu, ta ležela pod lavičkou v lodi. V tom to přišlo, zvrat v počasí, který tu nebývá až tak častý a ani tak velký. Živly se rohodly ukázat kdo je tady pánem a spojily své síly. Na vlnách se začaly tvořit bílé čepice a loď sebou začala házet jako divoký mustang. Než jsem stačil rozmyslet co teď, loď se naklonila a vyhodila mne ze sedla. Svět potemněl, zchladl a stal se mokrým. Nemohl jsem se dostat ke hladině, protože mne přikrylo 15m2 plachty. Snažil jsem se zorientovat a neztratit duchapřítomnost i když mi docházel vzduch v plicích. Naštěstí jsem poměrně slušný plavec a došlo mi, že nahoru to nepujde. Podplaval jsem tedy plachetnici ležící na boku a konečně se mohl volně nadechnout. Rozhlédl jsem se, skrz vlny toho ale nebylo moc vidět a mě došlo, že se musím spolehnout na sebe. Z teorie plavby jsem věděl jak plachetnici postavit, ovšem ta při tomto manévru nabrala vítr do plachty a mrštilo to s ní opět na bok. Navíc se při tom vytrhlo kování držící ráhno, tím byla znemožněna plavba na vítr. Pak mne napadlo, musíš skasat plachtu. Povedlo se mi to po heroickém úsilí a já se konečně vyškrábal dovnitř lodi. Rozhlédl jsem se, okolo bylo boží dopuštění. Po vodě jezdily záchranné čluny a tahaly z vody plavce a surfaře, kteří zůstali také na vodě. V dálce v přístavu jsem viděl otce jak divoce gestikuluje a něco křičí. ,, Jsem v pořádku“ zařval jsem, ale vítr odnesl moje slova někam na druhý břeh. Plachetnice i se skasanými plachtami se v prudkém vichru pohybovala směrem ke břehu a já jen kormidlem udržoval nějaký směr k místu, kde bych rád přistál.
Táta mezitím pochopil, že již nejde o život. Sedl do vozu a jel s přívěsem na převoz lodí k místu kde předpokládal, že přistanu. Oběma se nám moc ulevilo, když jsme se setkali na pláži. Ani jsem si nestačil uvědomit jak se mezitím vyčasilo a krátká bouře ustala. Naložili jsme rychle plachetnici na vlek za auto a vydali se k domovu, šťastni, že tento příběh má dobrý konec a my jej můžeme bez obav vyprávět matce.
Hodnocení: 1 = výborně
