Kniha: Dianka
Autor: Růžena Svobodová
Přidal(a): Rostislav Reininger
Zde nám autorka představuje malinkou osiřelou holčičku Dianku plnou života. Je to velice radostné dítě, sršící jedinečnou pozitivní energií, které miluje pohyb. Malá Dianka je ztělesněním všeho co je na dětství krásné, ať už je to jeho spontánnost nebo jedinečnost. Právě tato spontánnost, jedinečnost a Diančin rozený půvab je v ní zabit, když jí strýc předal hospodářce, která jí měla naučit veškerým domácím pracem a tomu, aby byla správnou ženou své doby.
Přijde mi, že tato povídka určitým způsobem vybočuje z kontextu celého díla. Černí myslivci se zde vyskytují pouze velice okrajově a pro děj nejsou důležití. Hlavní postavou také není dospělá či dospívající žena, ale malá holčička, kterou jakékoliv velké lásky teprve mohou čekat. Svobodová na konci příběhu poukazuje na postavení žen ve společnosti. Naznačuje, že ženy jsou vychovávány pouze jako správné hospodyňky s předem danými úkoly, které musí zvládat.
Z povídky jsem cítil, že Svobodová chce poukázat na to, že žena může vynikat i v ostatních odvětvích a být něco více než jen správnou manželkou a hospodyňkou. Zřejmým tématem je nepochybně také ukradené dětství. Přestože je tato povídka z celého díla nejkratší, určitě jí musím zařadit mezi své nejoblíbenější. Právě v této povídce jsem byl opravdu fascinován neuvěřitelně živým popisem Dianky a jejího dětství.
Tuto povídku jako málokterou jsem s chutí četl vícekrát a stále si občas vzpomenu na pasáže kdy Dianka „Tančila své rozpaky tak, jako by Isadora Duncanová řekla malé, půvabné, geniální, z tisíců vybrané holčičce, své žačce: ‚Vyzvou tě, abys zpívala, ale nezpívej! Zdráhej se dlouho, s úsměvem, unikej jim potichu, buď prostá a přirozená jako krásné sochy, které jsem ti ukazovala v muzeu.‘“[1]
[1] SVOBODOVÁ, Růžena. Černí myslivci. Odeon, Praha, 1971
