Kniha: Dobrý člověk ještě žije
Autor: Romain Rolland
Přidal(a): Kouki
- Dobrý člověk ještě žije – učebnice spokojeného života
- přeložil Jaroslav Zaorálek
- 1918 (připravena byla již před válkou)
- Lidové nakladatelství Praha 1970
Rolland o své knize: docela upřímná, bez nejmenší falše, bez nároků na přeměnu nebo výklad světa, bez politiky, bez metafyziky, kniha zdravě, bodře francouzská, smějící se životu, protože se jí zdá dobrý a protože se v něm má dobře
žánr: historický román – období francouzských náboženských válek (katolíci x hugenoti) přelom 16/17. st
nadčasový román, mohl by se odehrávat kdykoliv, Burgundsko, město Clamecy
okolnosti vzniku: Rolland v předmluvě říká, že román neplánoval, ale že po dopsání Jana Kryštofa se v něm zrodila myšlenka a všichni dávní Breugnoni v něm začli mluvit, šlo by říct že je to takový útěšný spis
-forma deníku – po měsích, sleduje celý jeden rok
forma: ich forma, spousta úvah a popisů, vnitřní monolog i dialog
jazyk: spis. Francouština v hovorové podoběm spousta lidových prvků a říkadel, historky
Colas Breugnon: bohém v tom nejlepším smyslu slova, moudřejší než vysokoškolák, má dům za hradbami – větší nebezpečí ale hlavně volnost, moudřejší než vysokoškolák, věří v Boha po svém, dodržuje desatero, nepotřebuje církev, rád jí, pije, dělá ze sebe blázna ale bez práce by nevydržel, miluje dřevo a stehna stromů,
nepovažuje majetek za hodnotu, důležité jsou vztahy a lidé, váží si sám sebe
když už nemůže nic dělat, miluje čtení, vyvrací mýtus velké romantické lásky
Měl hodně důvodů naříkat: mor, život s jinou ženou než miloval, přichází o dům a samostatnost, ..
Marta: jeho nejmilovanější dítě, říká, že by se do ní i zamiloval,
4 synové – nejbližšímu mu je Michail Aimon, nejsou po něm, říká, že to nejlepší vydal na Martinu
Glodie – jeho žabka, vnučka, radší by umřel on, než aby zemřela ona
1. Kapitola: První jarní skřivan, 2. února
Colas Bregnon si začíná psát deník. Pro koho píši? No přece pro sebe! Pro svou vlastní potěchu. Byla by to má smrt, kdybych nepsal. Nejsem nadarmo vnukem svého děda, který nemohl usnout, dokud si nezaznamenal, kolik korbelů vypil.
Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou.
Jak to lahodí, mít svůj vesmír. Je můj! Tady jsem pánem a vladařem já. Není tady ani zima, ani mráz. Ani král, ani papež, ani války. Ani má stále hromující panímáma.
Především mám sebe – a to je v celé té věci nejlepší – mám sebe, Colase Bregnona, dobrého chlapíka, Burgunďana, člověka kulatých způsobů a kulatého bříška, daleko za prvním mládím, dobře odzvoněných padesát, ale s pevnou páteří.
Je to žena hospodárná, čilá, čistotná … Bude tomu pomalu třicet let, co jsme se vzali. Ďas ví proč! Měl jsem rád jinou, ale ta se mi jenom vysmívala, tato zase chtěla mne a já jsem nechtěl ji. .. Prší-li, ať prší! A když stará křičí, směji se. Proč by si nezakřičela? Jakým právem bych v tom mohl bránit té ženě? Kde žena přebývá, tam ticho nebývá.
O Martině: Práce se nebojí, práce, to je zápas, a zápas je radost. Je to má krev.
A nyní mluvme o domě. Je to taky můj syn. .. Sedí za městskými zdmi. .. a když je zničený, to potom stavím znovu.
Pít a potom pracovat a potom pít, jaký to krásný život! .. Není smutných časů, jsou jenom smutní, zamračení lidé.
2. Kapitola: Obležení čili pastýř, vlk a beránek, mnoho beránků – vlkova smrt
– Ve městě Clamecy se utábořila posádka pana de Nevers, aby město chránili, oni jej místo toho vyjídají a vypíjí.
Pozbýt všeho, beze všeho! Ale pozbýt všeho vesele.
O Bohu: Učinil jsi mne, Pane, svobodným! Splácím ti stejnou mincí.
Není nikdy tak zle, aby nebylo zase dobře, a všecko, i to nejhorší, bývá na něco dobré.
Koncem února – vojáci odtáhli, ve městě začíná masopust
Proč dědečku přejí masopust takové zlodějce? Protože, vidíš, v životě je rozumnější žít se zlými v dobrém než ve zlém.
– Přijíždí vojáci, obyvatelé se stihli schovat za hradby, pokřikují z hradeb a škádlí se, obyvatelé ten večer híří
– Glodie spadla do příkopu, Marta pro ni skočila a vojáka přetáhla pometlem, domluvili se, obléhání skočilo
3. Kapitola: Breverský farář, začátkem dubna
– Colas jde navštívit přátele – Chamaille a Paillard – kněz a učenec/filosof, s Paillardem kněze škádli, skřivana naučí např. Zpívat hugenostské písně
O jídlo a pití se u nás postarala Příroda. Stůl je stále prostřen v našich polích.
-Chamaille si stěžuje, že jsou lidé stále stejní pohané, Colas odpovídá, že staří bohové jsou nahrazení novými jsou stejní
Mnoho pánů, mnoho zákonů, všichni bratři, ale každý pro sebe. Věř si, chceš-li, ale mne nech věřit nebo nevěřit, jak chci já. Važ si rozumu!
4. Kapitola: Tulák neboli první jarní den, duben
-Colas jde do města koupit dřevo, navštíví Martu: Blaží mé oko i srdce, báječný kousek!
Její manžel: Rád naříká na všechno, nic se mu nelíbí, patrně proto, že vidí pořád jenom sebe.
Když vybírá dřevo: Nikdy mě neunaví hladit jim stehna. Mám strom raději než ženu.
-Připlítá se na svatbu, rád vypráví o tom, jak cestoval, a přinesl sice prázdné kapse, ale plnou hlavu vědomostí
Je to zábavné, vidíš-li, jak se ti pod nohou země natahuje a jak ukrajuješ kus po kuse z bochníku světa…
Všecko vidět a všecko vědět , to nejde, to vím, ale vidět a vědět aspoň tolik, kolik je možné! Jsem jako houba, která by chtěla vypít oceán. Není radno vnucovat lidem štěstí proti jejich vůli. Mnohem lepší je být šťastný po jejich způsobu s nimi, a potom po svém sám se sebou. Jedno štěstí není nikdy tolik jako dvě.
Já neztrácím nic, jsem spokojen se svým dnem, zasloužil jsem si ho. Sotva ale začnu pít, sklenice je prázdná, prasklá!
5. Lasička, květen
– nohy ho zanesou k domu Celiny, jeho velké lásky, s kterou se od mládí neviděl
Ona rozněcovala oheň a dívala se, jak hořím, strouhajíc mi mrkvičku: Ne, ne, Colasi, mne nedostaneš…
– jednou spala na schodech, políbil ji, ale utekl, nevěděl, že to na něj měla naplánováno, litoval toho, říká že je hlupák
A přece je to krásné, když si člověk vzpomíná, jak býval hloupý. A jak to blaží srdce!…
– vzpomínají a povídají si, tenkráte ještě schválně laškovala s jeho přítelem, aby podněcovala jeho lásku, s ním se popral a na radu mlynáře oba odešli, mlynář slízl smetanu, a ji si vzal, měla ráda Colase, s mlynářem šla se vzteku, že odešel
A abych tě potrestala, trápila jsem tě tím, že jsem se bavila s jinými. Ale ve snu mě nenapadlo, že budeš taková vrták a utečeš od vnadidla, místo abys je polkl. Jak zbabělí jsou ti mužští!
– Colas odchází a přespává v krčmě, přemýšlí, jaký by byl s ní život, myšlenky ale utíná
Všechno je dobré, všechno je dobré… Či se snad mám na svět zlobit proto, že mi nedal všecko tak, jak bych to byl chtěl? Když člověk začne chtít, Kdybych měl … Až budu mít …, to mu už není pomoci. To mu už není pomoci, je věčně zklamán, stále by chtěl víc, než je mu dáno! .. A nač bych si stěžoval? Nikdo mi přece nic není dlužen. Vždyť jsem ani nemusel žít! Tento krásný maličký vesmír, celý tento život, a bez Breugnona!
6. Kapitola: Tažní ptáci neboli serenáda v Asnois, červen
Půvab dětství je jako hudba, i nejpyšnější člověk zlidští, stane se zase děckem, zapomene na okamžik na svou hrdost i stáří.
Děti jsou zlato chudáků
– jel na voze se šlechticem a lichotil mu: Zářil! Nic se tak nelíbí jako chvála těch vlastností, kterých máme nejméně.
7. Kapitola: Mor, první červencové dni
– do města přichází mor a všichni utíkají, konšelové a radní, i ženy a děti, muži zůstávají, naposled byl mor 1580 a to mu bylo 14 → je okolo roku 1616?? plus mínus 200 let 😀
-Colas pil víno s Grattepainem, další den mu řekli, že umřel na mor, chvílu si to vyčítá a říká: Ale my v Burgundsku nejsme takoví, abychom si lámali hlavu nad tím, co jsme měli udělat předevčírem. Žijeme vždycky v dnešku. A při svatém Martinu, toho se držme!
A při všech svatých, jakož psáno jest, bez ohledu na lékaře žít budeme až do zesnutí věčného.
Radujme se z toho, co nám zbývá. Člověk umírá jenom jednou.
– odchází na vinici aby mu kvůli moru nespálili dům, přichází přátele Paillard a Chamaille, Colas napíše poslední vůli, vyzpovídá se a žádá o víno, dají mu tři lahve,ožralý se vrtá do hlíny a ráno zjišťuje, že je zdráv, dále zůstává v karanténě
Breugnone, ty žiješ? … Dobrý člověk ještě žije…
8. Kapitola: Smrt mé panímámy, koncem července
– mor se přehnal, Colasovi v hospodě říkají, že jeho žena umírá na mor
V tom okamžiku cítíte, jak vám cosi svíra hrdlo, je to, jako by umíral kus vás samých.
Neunavuj se, mámo! Za těch pětadvacet let jsme si už všechno řekli. My si přece rozumíme i beze slov.
Ale to všecko bylo jenom proto, že jsem tě měla ráda. A tys mě neměl rád. Právě proto jsi byl dobrý a já jsem byla zlá.
… Bylas hodná žena … Nebylas možná vždycky milá. Ale kdo z nás je dokonalý.
– zjišťují, že Glodie je také nemocná, celou noc je Colas vzhůru a ještě s hospodyní s ní jdou do lesa k osice- osiko..
Jsem, jaký jsem. Smích mi nebrání trpět, ale utrpení také nikdy dobrému Francouzi nebrání smát se. A nechť se směje, nebo brečí, především musí vidět.
– Glodie to přežila a Colasova žena může v klidu umřít
9. Kapitola: Spálený dům, v polovici srpna
– cestou domů se dozvídá, že mu spálili dům, o všechno přišel, hlavně ale o svobodu, jde na zámek, kam vyřezával milostné ornamenty do dřeva, jsou zničeni .. Proč zrovna já jsem otcem této nemocnice? Člověk není nic, právě dílo je svaté. Trojnásobný vrah, kdo zabíjí myšlenku!
– Robinet mu povídá, jak se pokoušeli zachránit dům, vytáhl sošku sv. Magdalény: Toto je mé dílo nejkrásnější, duše,
jež jsem vymodeloval. Ty mi nevezmou nikdy. Spalte dřevo! Duše je má.
10. Kapitola: Vzpoura, konec srpna
– ve městě zbývá jediný konšel a řádí bandité, Colas vyzývá cech k převzetí města a obraně
Znám je, ty ptáčky! Mluvit, chodit, to ještě jde, ale rozhodovat, to ani jeden. Je to takové chytračení s životem, váhat, rozmýšlet se, padesátkrát ohmatávat sukno, jež chtějí koupit, smlouvat a čekat s koupí tak dlouho, až se ztratí příležitost nebo také sukno!
– staví se do čela, podpalují sklep, kde jsou zloději
Ale když je člověk vůdcem, to už nemá právo mít ani srdce, ani uši. Oko a duch. Vidět a chtít, a bez ochabnutí dělat, co je nutné dělat. – z plamenů zachraňuje přítele Eliáše Pomoz si, král ti nepomůže.
11. Kapitola: Šelmovina s knížetem pánem, konec září
– je nadúroda vína → krev se neztrácí
Práce vypíjí všechny hanby a strasti jako houba. Práce dává duší nový povlak a novou krev.
– kníže jim zakazuje tančit na městské louce, to si nenechávají líbit a uspořádají průvod a tancovačku, berou s sebou i bustu knížete
Nejde jenom o to: pomstít se, je třeba také: pobavit se.
12. Kapitola: Cizí dům, říjen
– žil na vinohradě, Martina ho přistihla a bere ho k sobě, Colas se stydí, že bude bydlet v cizím, totiž že nemůže pozvat dceru k sobě, zabydluje se v podkroví
Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije začerstva. Ale mrzutost může počkat.
– chce si znovu vystavět dům, Paillard mu nepůjčil peníze, padá z lešení a láme si kotník
13. Kapitola: Četba Plutarcha, konec října
– Paillard mu půjčil knihu, to je jeho živel, půjčená kniha je víc než půjčené peníze.
Že člověk je zlý, ale zajímavý tvor, že víno je tím lepší, čím je starší, že u ženy je tomu naopak ..
Jak je mi líto těch ubohých vyděděnců, kteří neznají rozkoše z knih!
14. Kapitola: Král pije, Svatého Martina, 11. listopadu
Zřekl jsem se stárnutí, ubývá mi let, bude-li to tak pokračovat, bude ze mne brzy batole.
A od té doby jsem lapen, svou hrdost jsem odhodil do starého železa, já, staré batole, se podrobuji Martině.
V naší dobře zaniká všecko, co bývalo páskou mezi lidmi: dům, rodina, i náboženství.
– na sv. Mikuláše všichni přicházejí na jeho narozeniny, ti se málem poperou, on je klidní a prosí, ať se nehádají o Boha
Štědrý večer
Teď si dělám celoroční rozvahu a zjišťuji, že jsem všecko ztratil v šesti měsících: ženu, dům, peníze i volnost pohybu. Ale nejzajímavější je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že nic nemám? .. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem své fantazie.
Tak jsme tím bohatší, čím jsme chudší, neboť duch nám vytváří, čeho se nedostává. Čím méně mám, tím viíce jsem.
Sv. Tří králů
Jsem já šelma! Neboť čím méně mám, tím více mám. Našel jsem, jak lze být bohat bez ničeho, bohat tím, co mají druzí. Mám moc a nemám starosti.
– směje se opuštěným otcům.. Já, když jsem všechno rozdal, to nejlepší si nechávám: svou veselost si nechávám …
Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou jeho chybou je, že je tak krátký: člověk si nepřijde na své.
A kdyby král přišel ke mně, řekl bych mu: Jsi můj host. Na tvé zdraví! Král jako král, bratře. Každý dobrý člověk je králem a pánem ve svém domě.
Román jsem zpracoval tímhle způsobem jen kvůli moudrosti toho, co Colas Breugnon říká o životě. Je to učebnice spokojeného života. Života založeném na vztazích, práci, a i požitků, ne života pouze v materiální rovině. Nemusí nikomu dokazovat své pravdy, prostě je žije. Nechápe smysl náboženských konfliktů. Lidé by se od něj mohli v dnešní době moc naučit. Stačilo by šoupnout jeden výtisk do každé rodiny. Rollandovy výroky zůstanou nadčasové.
