Faust – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Faust

Autor: Johann Wolfgang Goethe

Přidal(a): Mark3t

 

 

 

 

 

Preromantismus

– umělecký proud 2. poloviny 18. století, jenž vznikl zejména jako reakce na klasicismus a osvícenství – ve své době jej vytváří především měšťanstvo jako výraz svého nového životního postoje a

uměleckého stylu → klade důraz na citové hodnoty prostého, „nezkaženého“ člověka

– v literatuře se vedle názvu preromantismus můžeme setkat i s názvem sentimentalismus, neboť

preromantismus se orientuje hlavně na posílení emocionální působivosti uměleckých děl

– chápe umění jako prostředek k přeměně světa. Zdůrazňuje cit i vášeň, za silný inspirační zdroj je

považována lidová poezie, rozvíjí se vztah k přírodě, fantazii, dávnověku… Častými motivy jsou

hřbitovy, jezera, trosky hradů, měsíční svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka.

 

– znaky:

– přechod mezi klasicismem a romantismem

– důraz na cit (morálku, ctnosti)

– odmítnutí konvencí, příkazů, řádu → i v umělecké tvorbě (požadavek úplné tvůrčí svobody)

– nerozdělování na vrstvy (společnost)

– návrat k přírodě, k lidové slovesnosti (folkloru)

– vzor: venkovský, prostý, nezkažený člověk; prostý způsob života

– obdiv ke schopnému, podnikavému jedinci

– v Německu literární hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor) – jednalo se o skupinu mladých

umělců vedených J.W.Goethem, kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti,

jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit →

proti společenské nespravedlivosti, útlaku, nesvobodě, pokrytectví…

 

– český preromantismus:

– v českém prostředí odpovídá preromantismus první fázi národního obrození

– důraz na cit → spojení veřejného a soukromého citu (Jan Kollár)

– kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti (Rukopis královédvorský, Rukopis   –

zelenohorský, F.L.Čelakovský, J.Kollár)

– rozpětí citu: láska k ženě, národu, lidstvu; bratrství (slovanská vzájemnost, všeobecná humanita –

J.Kollár)

– v důsledku slabosti české buržoazie nemožnost sny realizovat, proto buď nadměrný entuziasmus

nebo naopak elegismus (J.Kollár)

– úsilí o rozvoj národního jazyka (zvláště básnického a odborného – J.Jungmann)

(Období preromantismu se u některých evropských národů časově shoduje s obdobím osvícenství a národním obrozením.)

 

– další autoři:

Jean – Jacques Rousseau – Emil čili o výchově

Antoine – François Prévost – Manon Lescaut

Thomas Percy – Památky staré anglické poezie

James Macpherson – Ossianovy zpěvy

Lawrence Stern – Tristam Shandy

Johann Gottfried Herder

Friedrich Schiller – Loupežníci

Václav Thám

Jan Kollár – Slávy dcera

František Ladislav Čelakovský – Slovanské národní písně

 

Johann Wolfgang Goethe

* 28. 8. 1749 Frankfurt nad Mohanem              –           † 22. 3. 1832 Výmar

– největší německý básník, jeden ze symbolů tvůrčího génia ve světové kultuře, prozaik, dramatik,

historik umění a umělecký kritik, právník a politik, biolog a stavitel.

– otec byl císařský rada a velmi zodpovědně se staral o výchovu a vzdělání svého syna → mladý

Goethe se učil řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky a italsky a dobře znal i literaturu

psanou v těchto jazycích  → v letech 1765-68 studoval práva v Lipsku

– v devatenácti se těžce roznemohl a musel se na čas vrátit domů → v té době se plně projevuje jeho

jedinečné pozorovatelské nadání a schopnost vcítit se do psychiky druhých

– veškeré podněty z milostných vztahů, osobních setkání, rozhovorů a náhodných poznámek

uchovával ve své geniální paměti a později jich využil ve své tvorbě

 

– tvorba:

  a) drama:

Triumf citovosti – podle Goetha „dramatický vrtoch“

Faust – dvoudílná filozofická báseň v dramatické podobě

Ifigenie na Tauridě  – veršovaná tragedie, která čerpá námět ze starořeckých trojských bájí

Anethe, Nálada zamilovaného

  b) poezie:

Prometheus – tato báseň navazuje na antický mýtus o Prométheovi, zobrazuje zde ale rebelujícího a triumfujícího hrdinu.

Král duchů , Čarodějův učeň – balady

Život slavím – sbírka básní

  c) romány:

Utrpení mladého Werthera – nejproslulejší román 18. století, který je psaný formou dopisů záznamů z deníku. Hrdina románu nemůže najít své místo ve světě plném zla, bez možnosti přirozeného žití a spáchá sebevraždu.

Viléma Meistera léta učednická            – vývojový a výchovný román,

Viléma Meistera léta tovaryšská              protipól Utrpení mladého Werthera

– znaky a vliv tvorby:

– ze všech velkých západních básníků je pro nás Goethe jako básník nejméně přístupný- jistě k tomu

přispívá také obtížná přeložitelnost jeho poezie. A tak, přestože každé Goethovo dílo nese pečeť

svého autora, jeho jedinečné osobnosti, nemá Goethova poezie nijak výrazný vliv na současné

německé autory.

– Goethe měl obrovské básnické ambice, snažil se rozšířit evropskou literární tradici, ale bránil se

tomu přizpůsobit se jí, nechat se ovlivnit a ztratit vlastní

– jeho básně mají bezesporu lyrické i epické kvality, přesto čtenáře nedojímají, postrádají jakýkoli

prvek sentimentu či vášně. Goethova poezie je jednolitá a leckdy se může zdát díky své

archaičnosti až nestravitelná

 

Faust

– námětem díla Faust od Johanna Wolfganga von Goetha je středověká legenda o Faustovy, který

zaprodal svou duši ďáblu → předlohou této legendy je skutečná postava středověkého německého

alchymisty, astrologa a mága dr. Johanna Fausta

– vyprávěním o Faustovi se Goethe inspiroval již v mládí, kdy za studií v Lipsku napsal na toto téma

prozaické scény, které dostaly název Urfaust. V rozmrzelé náladě své dílo nazýval jako ježibabí

výplod. Tato nálada byla následkem toho, že si povšimnul, jak se mu dílo pod rukama komplikuje a

stává se nezařaditelným do tradičních literárních žánrů.

– dokončené drama má dvě části: Faust I., Faust II., díly knihy jsou od sebe rozděleny smrtí Markétky.

Před prvním dílem, který obsahuje 25 scén, je napsané Věnování, Předehra na divadle a Prolog v

nebi. Druhý díl tragédie se skládá z 27 scén, obsažených v  pěti dějstvích. Kniha, kterou jsem

přečetla já, navíc obsahuje předmluvu, vydavatelův doslov a poznámky překladatele O. Fischera.

– kompoziční postup díla je chronologický, objevují se zde prvky antického dramatu, které se mísí s

prvky komickými i tragickými. Kniha je převážně veršovaná, střídají se metrické schémata i rýmy

–  prozaický text se objevil pouze v jedné části, a to při rozhovoru Fausta s Mefistofelem.

– celé dílo je propleteno mnoha přechodníky a jazykovými prostředky: anafora (když nepřítel se sápe

na tě, když dotěrně tě laskajíc,), epifora (S vládkyní plesejte, s Helenou plesejte,), aliterace (Hrob,

hrana, hrom či hrůza, hrotivý -), přirovnání (Vlnka zní jak povídání,), enumerace (Strká, tlačí, vzpíná,

vzrývá, ), eufemismus (modlitbičky), dysfemismus (zdechlino), exklamace (Ó vzhůru!), hyperbola

(Ráz – a sta se jich splítají.), metafora (Má prsa v plamenech se dusí!), synekdocha (Tu máš své

sklo!), epiteton (ďábelskou mrazivou svou pěst), onomatopoie (Jaký děsný zvuk to sténá!), epizeuxis

(Mlč, ó, mlč jen!)

– Goethe založil drama také na kontrastu dobra se zlem. Položil proti sobě touhu po poznání a

pesimismus. Více než děj, jsou důležité filozofické myšlenky. Řeší smysl života a upozorňuje na

náročnou cestu k ideálu, která vede přes mnoho překážek.

– věnování obsahuje nejen vzpomínky Goetha na již dříve zpracovaný námět, ale i na pocity a

myšlenky z jeho mládí. Stěžuje si na uplynulý čas, líčí smutek nad ztracenými přáteli.

 

– hl. postavy:

Faust – věčně nespokojený středověký učenec- původně rebelant proti staré společnosti a myšlenkovým konvencím, toužící po stále novém a novém poznání → hledá pravdu a přetváří svět – mění se v představitele činorodého lidstva

Mefistofeles – symbol zla, ďábel usilující o Faustovu duši → ztělesňuje skepticismus a pochybovačnost

Na samém počátku knihy je sázka Boha s ďáblem o lidskou duši. Bůh věří, že se Faust nenechá zmást sliby věčného mládí a zůstane mu věrný. V té době Faust touží natolik po vzdělání, že stvrdí krví dohodu, kterou mu nabídne Mefistofeles. Jestli Faust dosáhne klidu a uspokojení, propadne jeho duše peklu. Mefistofeles plní všechna Faustovi přání, aby jej dokázal odvrátit od touhy po vědění. Nechává ho poznat krásy světa, omladí ho a do cesty mu přivede krásnou dívku Markétku, do které se Faust zamiluje. Markétka zaviní smrt své matky i bratra, jenže s tím nedokáže žít a tak zabije dítě, které měla s Faustem. Když se Faust dozví, že Markétka čeká v žaláři na popravu, rozhodne se ji pomoci. Jenže ona nedokáže žít s ranami života a tak jeho pomoc odmítne a čeká na popravu.

Ve druhém díle je Faust zmočen smrtí své milované. Mefistofeles se ho snaží rozptýlit, odvede ho na císařský dvůr. Faust si dokáže získat oblibu císaře, protože vynalezl papírové peníze a tak zachrání říši před úpadkem. Faust se ožení s Helenou a narodí se jim syn, jenže ten umírá. Ke konci Faust žádá císaře, aby jej obdaroval bažinatou půdou, kterou chtěl zúrodnit a poskytnout svobodným lidem. V uskutečnění tohoto snu nachází Faust smysl svého života a konečně dosáhne uspokojení. Měl by propadnout peklu, ale to se nestane, jelikož věnoval půdu chudým lidem a tak vykonal dobrý skutek, který ho vysvobodil z dohody s ďáblem.

 

——————————-

——————————-

 

Postava Fausta je zpočátku opravdu hodně pesimistická, na všechny otázky odpovídá ironicky a nic mu není dobré. Pokud se najde osoba, která nesdílí jeho názory, ihned jedná podrážděně. Tím, že chtěl spáchat sebevraždu, akorát dokázal, že je značně slabomyslný. Protože člověka, který je pevně rozhodnutý vzít si život, nic nedokáže odtrhnout od jeho plánu. Faust se mi zalíbil až ve chvíli, kdy prokázal lítost vůči lidem, kterým se svým otcem v době moru ublížil. Prokázal tak alespoň trochu soucitu.
Popravdě nechápu, čím si Faust zasloužil vykoupení. Protože jeden dobrý skutek nevymaže stovku těch zlých. Podle mě byl velmi egoistickou postavou a veškeré jeho činy byly jen pokusem, jak by si mohl přilepšit. Ke konci měl jen štěstí, že se za něj přimluvily kajícnice, mezi kterými byla i Markétka, která ho zřejmě stále milovala.