Kniha: Bylo nás pět
Autor: Karel Poláček
Přidal(a): Hrusa
Život Karla Poláčka
Karel Poláček, významný český novinář a spisovatel, se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou, do židovské rodiny Jindřichu a Žofii Poláčkovým. Jeho matka Žofie zemřela na tuberkulózu, když bylo Karlovi sedm let. O Karla a jeho čtyři bratry Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka se staral jejich otec, majitel rychnovského koloniálu nejdříve sám. Později se podruhé oženil s Emílií Gluckovou, se kterou měl další dvě děti, Bertu a Milána. Své příhody z dětství Poláček popisuje v posmrtně vydané a asi nejznámější knížce Bylo nás pět, kde se popisuje v postavě Petra Bajzy. V Rychnově Poláček vychodil pět tříd obecné školy v letech 1898 – 1903. Poté pokračoval na rychnovském c.k. vyšším gymnáziu. Když byl v kvintě, musel školu opustit kvůli „vzdorovitému chování“ a také třem nedostatečným, které měl z latiny, řečtiny a z matematiky. Jak píše A. Hájková v Knížce o Karlu Poláčkovi mohlo být jeho natolik negativní hodnocení zapříčiněno jeho židovským původem. O Poláčkovi se dále zmiňuje jako o průměrném studentovi. Poláček po svém vyloučení z gymnázia v Rychnově odešel na vyšší gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, kde studia dokončil úspěšně složenou maturitní zkouškou 9.7.1912. I přesto nebyla jeho studia zde nějak oslnivě úspěšná. Reparáty skládal poměrně často. A právě během života v Praze začal s psaním. Zde Karel Poláček začal psát na pokračování román Old Sleemysh – Krčma v pralese spolu s několika svými spolužáky, a začal ho nabízet za krejcar k přečtení.
Po maturitě nastoupil do advokátní kanceláře, kde si přivydělával jako koncipient. A poté pracoval u výrobců hasicích přístrojů. Ani v jednom ze zaměstnání však nezůstal dlouho. V roce 1915 narukoval do armády. Absolvoval důstojnickou školu a prošel výcvikem v České Lípě. Během první světové války byl na ruské frontě a také se dostal do zajetí na srbské frontě. Po válce se vrátil zpět do Prahy, kde začal pracovat v úřadě pro zahraniční obchod. Práce v tomto úřadu ho inspirovala k napsání povídky Kolotoč, která vyšla v Tribuně. Tato povídka, která později vyšla jako součást Povídek pana Kočkodana, měla velký vliv na jeho další život. Josef Čapek ho na základě této povídky vyzval ke spolupráci v časopise Nebojsa. Rok 1920 byl pro Poláčka významný i v osobním životě, když se 3.8. oženil s Adélou Herrmannovou. O rok později se jim narodila dcera Jiřina. Manželství však nebylo příliš povedené, a tak Poláček trávil čas u svých přátel a v různých spolcích, kam chodíval. Byl jedním z členů Táflundy, jejímiž členy byli mimo jiné Hugo Haas a Fardinand Peroutka. Poláček byl také jedním z Pátečníků. Pátečníci byla společnost, která se scházela u Karla Čapka. Mezi osobnosti českého kulturního a politického života, které se zde scházeli, můžeme jmenovat Františka Langera, Eduarda Basse, Edmonda Konráda, Fráňu Šrámka, Františka Kubku, Vladislava Vančuru, Viléma Mathesiuse, Josefa Šustu, někdy Tomáše Garigue Masaryka a další významné osobnosti té doby.
Nespokojené manželství Karla Poláčka a Adély Herrmannové skončilo 16.11.1939 rozvodem. Adéla odešla do Rychnova nad Kněžnou, odkud byla 17.12. 1942 deportována do Terezína a 6.9. 1943 do Osvětimi, kde zahynula. Jak píše Hájková ve své Knížce o Karlu Poláčkovi, jeho životem prošlo více žen, ale největší vliv na něho měla doktorka práv Dora Vaňáková. Jejich vztah se později stal jednou z příčin, proč Poláček neemigroval, na rozdíl od své dcery Jiřiny, která odešla do Velké Británie. Sám Poláček měl možnost z Čech odcestovat, ale pouze sám, a tak než aby odjel bez Dory, rozhodl se v Praze zůstat. Dalším důvodem proč neodjel ze země, mohla být i jeho povaha. Jeho dcera Jiřina o něm píše jako o trochu nerozhodném a nepraktickém. Dne 5.7.1943 byli oba, Poláček i Vaňáková transportováni do Terezína. Pamětníci vzpomínají, jak Poláček dostal dřívější kozí chlívek, což mu zaručovalo jisté soukromí, kde mohl psát. Jako uznávaná osobnost dostával v Terezíně i dvojité porce jídla a také tam pořádal přednášky o různých knihách. Z Terezína byl společně s Dorou transportován do Osvětimi dne 19.10.1944. Jedny z posledních zpráv o Karlu Poláčkovi jsou z Vánoc 1944, kdy nastudoval divadelní hru v koncentračním táboře Hinderburg. Poslední zprávy o Karlu Poláčkovi jsou z pochodu smrti z Hinderburgu do Glewitzu. Přesné datum Poláčkovi smrti není známo. Buď zemřel během pochodu smrti nebo při selekci vězňů v Gleiwitzu 21.1.1945.
Novinář Karel Poláček
Novinařina nastartovala celou literární dráhu Karla Poláčka. Její počátky jsou v roce 1920, kdy přispíval do Štiky venkova a posléze přešel do časopisu Nebojsa Josefa Čapka. Později přešel za bratry Karlem a Josefem Čapkem do Lidových novin, kde psal fejetony a nedělní povídání. Od roku 1922 začal psát sloupky a soudničky. Soudničky psal během všedních dnů vážné a v neděli pro pobavení smyšlené humorné. Od roku 1920 občas přispíval do Tribuny, kam pravidelně začal psát od roku 1923 do roku 1928. Z Lidových novin musel odejít, zřejmě kvůli šéfredaktorovi Arnoštu Heinrichovi, který Poláčka považoval za vyložený antitalent, poté co se stal očitým svědkem atentátu na ministra Rašína, místo aby napsal jedinečný článek, tak odešel pryč od této situace. Od května 1928 začal pracovat pro České slovo jako sloupkař a soudničkář a přispíval i do Telegrafu. Do Českého slova napsal i soudničku, z které později vycházel román Hlavní přelíčení. V roce 1933 se vrátil ke svým sloupkům a soudničkám do Lidových novin, kde byl v té době šéfredaktorem Eduard Bass. Práce v Lidových novinách pomohla Poláčkovi v uveřejňování některých jeho knih, které vycházely v nedělní beletristické příloze.
Spisovatel Karel Poláček
Poláčkovou prvotinou, jak už jsem uvedla dříve, byla povídka Kolotoč. Poté následovaly knihy 35 sloupků, Lehká dívka a reportér, Povídky izraelského vyznání, Dům na předměstí, Hráči, Hedvika a Ludvík, Muži v ofsajdu. V roce 1932 vyšla kniha Hlavní přelíčení. O rok později vyšly Židovské anekdoty, Edudant a Francimor. Dále následovaly knihy U nás v Kocourkově, Michelup a motocykl. V roce 1936 začíná vycházet plánovaná pentalogie Okresní město. Pod jménem Vlastimila Rady vyšel Hostinec u kamenného stolu. Za okupace ještě napsal knížku Bylo nás pět, vydáno 1946 a deník Se žlutou hvězdou, který byl vydán roku 1959. Velká část jeho knih se dočkala i filmového zpracování.
Teď bych se ještě několika slovy zmínila o plánované pentalogii o Okresním městě. Poláček stihl vydat jen čtyři části. Opisy posledního dílu zanechal u svých přátel a zbylo po nich jen torzo jedné části. Do této série patří knihy Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Cyklus měl zachycovat prvorepublikový život a myšlení a také kořeny, které k tomuto myšlení vedly.
Hlavní Přelíčení
Kniha Hlavní přelíčení poprvé vyšla v roce 1932 v nakladatelství Františka Borového. Hájková ji nazývá předstupněm k pentalogii okresního města. Poláček v knize opouští humoristické ladění svých dosavadních knih a přesouvá se do oblasti vážné prózy. Jako námět Poláčkovi posloužila soudnička, kterou napsal do Českého slova 5.12.1928.
Hlavní postavou je železničář Maršík, velký snílek a mluvka. Maršík je nespokojený se svým životem, nerozumí si se svojí manželkou, má spory se svým chamtivým tchánem. Tchán mu a celé rodině nařídí, aby se odstěhovali z jeho domu. Maršík mu odpoví, že si postaví lepší dům a v té době se rozbíhá jeho fantazie. Začne se mu zjevovat v mysli krásný dům s krásnou ženou, který mu patří. Rozhodne se uzavřít podvodný sňatek, a tím získat nějaké finance na stavbu domu. Podá si pod pseudonymem inzerát, na který mu odpoví finančně zajištěná služebná, která má sedmnáct tisíc na knížce. Maršík se takto seznámí s Alžbětou Válovou. Pak se rozbíhá koloběh Maršíkových lží, ze kterých už není cesty. Alžběta mu svěří veškeré své úspory, za které má pro ně Maršík pořídit bydlení. Maršík peníze nevyužije ani na dům, o kterém se mu zdá, ani na účely, kvůli kterým mu je Alžběta svěřila. Peníze utrácí za nepotřebné věci a platí útraty v hospodě, aby se zalíbil svým přátelům. Alžběta Válová dokonce zjistí, že se Maršík vydával za někoho jiného, ale ani to ji neodradí od vztahu s ním. Tím si zpečetí svůj osud. Poté co Alžběta naléhá na nastěhování se do jejich bytu, jí Maršík zalže, že už byt má. Cestou do jejich neexistujícího příbytku ji zavraždí. Jakmile je nalezeno mrtvé tělo rozbíhá se vyšetřování. Maršík věří, že i kdyby stopy vedly k němu, jeho přátelé policisté mu pomohou. Přesto raději uteče z města, ale brzy se zase vrátí. Jeho přátelé policisté však nestojí na jeho straně a navíc si jsou jistí, že je Maršík pachatelem. Po jeho zatčení proběhne soudní proces a Maršík je odsouzen k trestu smrti. Jeho velkou starostí je, co se bude dít po jeho smrti. Když je ujištěn, že nic tak se uklidní. Zajímavé je ještě jeho chování ve vězení odsuzuje své spoluvězně a o sobě si myslí, že je mnohem lepší než oni, i když z nich spáchal nejhorší zločin, úkladnou vraždu.
Hlavní postavou knihy je železničář Maršík. Jedná se o člověka egoistického, snažícího se každému zalíbit. Je sebevědomí a považuje se za oblíbeného, ačkoli ho jeho přátelé považují za mluvku. Často ukazuje jakousi sebelítost. Dokonce i po vraždě se považuje za oběť peněz a naznačuje, že si za to, co se stalo, mohla i Alžběta Válová, protože ho nenechala být a on ji musel zavraždit. Během celé známosti si Maršík namlouvá, že se přestane s Alžbětou stýkat, jen co z ní vymámí peníze. To však nebude možné a jemu samotnému je to předem jasné, přesto se snaží žít v sebeklamu. Tento sebeklam se objevuje i před vraždou. Maršík kupuje věci, které bude k vraždě potřebovat například sekeru, a i když si je vědom, za jakým účelem ji kupuje, sám sebe přesvědčuje, že ji kupuje pro domácnost. Stejně mylně se domnívá, že mu pomohou jeho přátelé četníci a on nebude potrestán. Což je velký omyl. Zajímavé je jeho chování po získání úspor. Místo aby je použil, tak jak plánoval, utrácí peníze za nepotřebné věci, a původní smysl jeho snahy získat peníze zcela mizí. Je to člověk zcela přízemní, který jedná prvoplánově.
I poněkud naivní oběť Alžběta Válová žije v jistém sebeklamu. Očekává šťastný rodinný život a přitom musí tušit, že ne všechno je v pořádku. Už to, že si od ní Maršík vezme všechny peníze a pak se jí neozve, anebo používá nepravého jména, jí musí naznačovat jeho nekalé úmysly. Jenže ona nevnímá realitu, ale představuje si život značně idealisticky. Touha po šťastném životě je u ní silnější než snaha vnímat signály naznačující, že tomu tak nebude. Snaží se chovat přesně tak, jak se od ní očekává.
Postavou, které může být čtenáři nejvíce líto, nakonec není oběť Alžběta Válová, ale manželka a děti Maršíkovi, které se neprovinili nijak, přesto na sobě ponesou znamení Maršíkova činu. Ironií osudu je, že Maršíkova manželka získává to, co on chtěl původně zajistit své rodině, tedy samostatné bydlení, protože její otec zemřel a dům připadl jí.
V knize Hlavní přelíčení podává Poláček analýzu nitra malého člověka zcela ovládnutého touhou po sebeuplatnění. Často autor používá opakování některých motivů, a tak se několikrát setkáváme s Maršíkovou představou vily s věžičkou a krásnou ženou nebo s dějem filmu jak z červené knihovny. Toto opakování někdy působí jednotvárně, jak napsal M. Rutte. Největším kritikem Hlavního přelíčení byl F.X.Šalda. Vytýkal Poláčkovi chudobu myšlení a slohu. Naproti tomu A. Hájková vyvrací Šaldovy názory o chudobě slohu a myšlení a popisuje je jako výstižnou charakteristiku davové obsese.
V této knize nám Poláček předkládá analýzu jednoduchého člověka, který žil stereotypním životem v touze po majetku, takzvaného malého člověka
Zdroje:
POLÁČEK, Karel. Hlavní přelíčení. 6. vyd. Praha : Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 284 s. ISBN 80-85844-22-2.
HÁJKOVÁ , Alena. Knížka o Karlu Poláčkovi. 1. vyd. Praha : Academia, 1999. 220 s. ISBN 80-200-0739-3.
JELINOWICZOVÁ, Jiřina. Můj otec Karel Poláček : Vzpomínky (nejen) na Karla Poláčka. 1. vyd. Rychnov nad Kněžnou : Městský úřad, 2001. 29 s.
Středisko 3, 1932/33 č. 2/3 s.59 říjen/listopad 1932
Čin 4 1932/33 č. 26 s. 604 – 606, 23/2 1933
Česká osvěta 29, 1932/33 č. 6, s. 215 – 216 únor 1933
Zvon 33, 1932/33 č. 17 s. 237 – 238 11/1 1933
Národní listy 72, 1932 č. 333 s. 5 příloha Knihy a čtenáři 2/12
Šaldův zápisník 5, 1932/1933 č.6/7 s.196 – 199
