Hordubal – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Hordubal

Autor: Karel Čapek

Přidal(a): Xord

 

Rozbor díla: Hordubal

Strukturní plán

• Kompoziční plán
• Celá trilogie, kterou Čapek napsal, se skládá ze tří částí: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, avšak tyto části na sebe příběhem nenavazují.
• Přímo v Hordubalovi se text člení na život Hordubala, na vyšetřování po jeho smrti a na soud. Každá z těchto částí se dále dělí do kapitol.
• Děj se posouvá chronologicky v Podkarpatské Rusi. Konec mi připadá poněkud uspěchaný, jelikož život Hordubala autor líčil podrobně a čím víc se autor blížil ke konci, tím víc se děj urychloval. Také mi chyběla výpověď Polany, která by mohla zapříčinit úplně jiný celkový dojem z příběhu.

 

Tematický plán

• Námětem je hřích, který narazí na pravou stránku života na vesnici
• Motivem jsou lidské pocity, vnímání, láska a zrada, nenávist, přetvářka

 

Postavy

• Juraj Hordubal – velmi zklamán přístupen ženy a dcerky. V knize je u jeho osoby použita samomluva a obhajování. Hordubal není špatný člověk, snaží se zachránit vztah a rodinu, ale to se mu bohužel nepodaří.
• Polana – žena Hordubala, má milence Štěpána Manyu, tichá, bez názoru, před Hordubalem v sobě dusí všechny pocity, věčně neupravená a hubená.
• Štěpán Manya – čeledín na statku Hordubala a Polany, je milencem Polany a zavraždí Hordubala. Snažil se povyšovat nad Hordubalem a poučovat ho o chovu koní.

 

Jazykový plán

• V celé knize se neustále střídá er-forma a ich-forma. V průběhu textu se často objevují cizí výrazy, jež ani nejsou napsané správně. Autor je píše tak, jak se vyslovují, což poněkud zhoršuje čtení (džob, jessir).  Autor hojně využívá také latinských výrazů i výrazů slovanských (gambík). Vyskytují se zde jak dialogy, tak i vnitřní monology. Často se využívá přímé řeči.  Další jazykové prostředky, které autor užívá, jsou: personifikace (kráva přívětivě bučela), metafory, hyperboly (je zlostí celý žlutý), citoslovce (bim bam) či básnické přívlastky (hafie stříbrně zašeptala).

„Manya se zalyká, je mu hanba být pro posměch celé dědině; raději utéci odtud či co

Hordubal vychází z chléva a prudce trhá v rukou jakousi listinu; trhá ji na menší a menši kousky, vzhlídne na Manyu a hodí mu útržky do tváře. “Tak, už nejsi ženich. Můžeš říci starému, že jsem roztrhal smlouvu.” Paže v bílé košili letí nahoru a ukazuje: “A tamto jsou dveře, hybaj!”

Manya rychle oddychuje, oči se mu zužují jako kmín. “Nepůjdu odtud, hospodáři!”

“Půjdeš. A kdybys ještě jednou přišel mám pušku!”

Štěpán rudne. “A co když nepůjdu?”

Hordubal hrudí na něho, Manya ustupuje. “Dejte si pozor!” syčí.

“Nepůjdeš?”

“Dokud neřekne gazdová ne!”

Hordubal jaksi zavrčel a najednou kolenem Manyu do břicha, Manya se bolestí sehne, a tu ho jedna pracka popadá za límec, druhá za kalhoty, zvedají ho, a přes plot s ním, do kopřiv.

“Tak,” oddychuje Hordubal. “Když jsi nenašel vrátka, tož přes plot.” A klátí se zpátky, hladí si týl; takové divné horko v týle „

 

Noetika

• Noetika: mnohost pohledů na jednu událost. Tento prvek je jediný, který nějak spojuje tyto 3 díla, která Čapek napsal.
• Na postavě Juraje Hordubala Čapek demonstruje, že člověk se chce s druhými dělit o své poznání. Hrdina románu chtěl vyprávět lidem o všem, co zažil. Své poznání považoval za nesmírně důležité a očekával, že druzí to budou vidět stejně. Čekal, až se ho lidé začnou ptát. Chtěl svým poznáním posloužit jiným. Ze své pozice nedokázal pochopit, jak je možné, že se lidé nezajímají o to, co viděl. Tím Čapek nejspíš chtěl vyjádřit myšlenku, že měrou všech věcí je člověk, že poznání závisí na tom konkrétním jedinci, který poznává. To můžeme pozorovat také v pasáži, kde Juraj rozmlouvá s pasákem Míšou. Každého z dvou mužů zajímá něco jiného. Míšu například nezajímá, kolik mu je let. Není to pro něj důležité. „Nač vědět?“, ptá se v rozhovoru.
  “A jak jsi stár, Míšo?”
  “Co?”
  “Jak jsi stár?”
  “A, to nevím. Nač vědět?”
  A čtenář si uvědomuje, jak je Míša šťastný ve své nevědomosti. Na konci druhé knihy románu popisuje Čapek, jak je poznání pravdy relativní.
  “- ale po mém, Karlíčku, by bylo ještě jednodušší, kdyby si Juraje Horduvala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína – – narodilo by se děťátko…
  “Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa.”
  Gelnaj Zahloubaně pomrkává. “A máte pocit, Karlíčku, že jse ji jako našel? Tu pravou pravdu?”
  Autor zde též dokazuje, že poznání ovlivňují i dosavadní zkušenosti, o čemž se každý z nás může přesvědčit ve svém vlastním životě. Opět se v tomto díle setkáváme s něčím, co uniklo očím pozorujících lidí. Nepoznatelnou pravdou je zde právě dobré lidské srdce Hordubalovo. Četníci vnímají skutečnost pouze z pohledu kriminalistů a už neberou v potaz to, co bylo nenávratně ztraceno – srdce a osobnost někoho, kdo byl dobrým člověkem.

 

Kompozice

• chronologická s retrospektivními odbočkami
• 3 části (knihy)
  • část je věnována vyprávění o Hordubalovu návratu z Ameriky. Je to pohled Hordubala, kde je i zavražděn (skoro typická balada)
  • Ve 2. části dochází k vyšetřování jeho vraždy. Důležitou roli hrají vyšetřovatelé – mladší + starší – vedou dialog a posílají případ k soudu (detektivka)
  • kniha je věnována soudnímu procesu, Štěpán je odsouzen na doživotí (soudnička – žánr s bulvárním charakterem)
• Tyto 3 části se od sebe liší, tematicky i formálně