Jak jsem se k ní ošklivě zachovala – vyprávění

 

Jméno práce: Jak jsem se k ní ošklivě zachovala

Slohový útvar: Vyprávění

Přidal(a): Janoťáková

 

 

 

Osnova:

1) Nespravedlnost
2) Malá-velká holka
3) Doba kamenná
4) Těžká hlava
5) A tak jsem dospěla

 

Jak jsem se k ní ošklivě zachovala

„Mami? Můžu jet na Povaleč?“ Bylo to tu znovu, začalo léto a s ním i spousta festivalů. „Nikam nepojedeš, jsi na to ještě moc mladá.“ „Ale mami! Jedou tam všichni!“ „Jenže všichni jsou minimálně o tři roky starší!“ nedala se zlomit moje rozumná máma. „Chováš se ke mně jako k miminu!“ nasadila jsem trpitelský výraz, práskla dveřmi a se slzami v očích jsem se svalila na postel. Taková nespravedlnost! Všechno si zařizuji sama, všude chodím sama, o dům se také starám sama, ale když něco chci, tak to ne, jsme přeci ještě dítě! Nemůžu se dočkat, až budu konečně plnoletá a vypadnu odsud! „Kam jdeš?“ ozval ses za mnou matčin hlas. Sakra, viděla mě. „Jdu ven.,“ řekla jsem a už předem věděla reakci – „Do deseti doma.“ „Ale mami! Budeme dělat oheň a tak…“ „A to musíš sedět u ohně do rána?“ Samozřejmě že nemusím, ale chtěla bych. Proč mi vůbec nerozumí?! Kéž bych se narodila někomu jinému! „Jsi vážně zlá!“ vyprskla jsem v dalším záchvatu nespravedlnosti. „Ještě slovo a nejdeš nikam!“ Rozběhla jsem se pryč. Sedla jsem si v parku na lavičku a začala brečet. Jak já jí nesnáším!

„Ach jo,“ hodiny hlásily tři čtvrtě na deset. „Co je?“ Martin si všiml, že mě něco trápí. „Musím domů“ odpověděla jsem se sklopenýma očima. „Tak brzo?“ odpověděl překvapeně, „Proč?“ „Maminka nakázala…“ odpověděla jsem sklesle. „Nikam nechoď, stejně už určitě spí…“ usmál se Martin. Chtěla jsem tam zůstat, hlavně s ním. „Jo, máš pravdu, zůstanu tady s vámi.“ padlo za chvíli mé rozhodnutí. O půl hodiny později už mi zvoní telefon – „Okamžitě domů!“ Když jsem brala za kliku u domovních dveří, třásla jsem se jako osika. Jen co se dveře otevřeli, spustila se ledová sprcha: „Padej do postele! Nebudeš chodit nikam, když neumíš chodit v čas!“. A polštář se znovu rozpouštěl pod hořkými slzami malé – velké holky.

Čas plynul dál. Přišel nový školní rok a s ním spojené výdaje. „Mami, potřebuju nový boty.“ „A už jsi si nějaké vybrala?“ zajímala se máma. Po tom, co jsem oznámila cenu mých vybraných střevíčku se o mámu začaly pokoušet mdloby. Po dlouhém proslovu o tom, kterak peníze netisknou ale těžce vydělávají a že snad nemusím mít všechno značkové, mě na nakupování přešla chuť. „Žiješ ještě v době kamenný…“ pronesla jsem k ní výsměšně a odkráčela si postěžovat kamarádům.

Uplynul další rok. „Kamilo, už sis vyřídila tu občanku?“ vyrukovala na mě, hned jak jsem přišla ze školy. „Ne, zítra tam zajdu, dnes toho bylo hodně ve škole.“ „To víš, teď ti jde o známky, aby tě přijali na střední. Už si přemýšlela, kam vlastně chceš?“. „Nemám tušení…“ povzdechla jsem si. Tahle otázka mě trápila už dlouho. Měla jsem poslední dobou nervy na pochodu, a ani kamarádi nedokázali trápení z mé hlavy vyhnat. Jak můžu vědět, co chci dělat po zbytek života? Vždyť jsem ještě dítě!  „Pojď si ke mně sednout, můžeme probrat, co by tě mohlo bavit“ mrkla na mě mamka. Neviděla jsem důvod, proč si na chvíli nesednout. Když mě začne štvát, tak prostě odejdu. K mému překvapení ale místo výčtu všech pracovních pozic, na které bych se mohla a nemohla dostat, mamka začala vyprávět o svém dětství. Z ničeho nic se při vzpomínce začala smát tím nejupřímnějším smíchem co znám a když mě v záchvatu vyprávění chytla za ruku, zalil mě klid a pohoda.

„Tak to by pro dnešek stačilo, už mě bolí břicho“ brání se dalšímu vyprávění mamka. Jako mávnutím kouzelného proutku zase zvážním. „Mami já..“ soukám ze sebe pomalu. „Co se děje?“ podívá se na mě tázavě. „Mám strach..“ přiznám se konečně. „Ale jdi ty, z čeho? Jsi šikovná holka, není nic, co by jsi neměla zvládnout“ řekne s klidem, pohladí mě po tváři a usměje se na mě. „Promiň“ vypadne ze mě z ničeho nic. Nechápavě se na mě podívá, „Za co se mi omlouváš?“ Vlastně sama nevím. Prostě se vůči ní najednou cítím provinile. „Nechovala jsem se k tobě spravedlivě. Chceš pro mě jenom to nejlepší a já jsem si to do teď neuvědomovala.“ Znovu se usměje a řekne: „Tak se mi zdá, že už nám dospíváš.“ Zvednu provinilé oči z podlahy, „Víš jak se to říká, lepší pozdě, než nikdy.“ Znovu se skácíme v záchvatu smíchu. „Jo, teď to všechno zvládnu“ říkám si, když večer usínám. Zvládnu, protože ona tu bude pro mě, vždy když budu potřebovat. Každý máme svého strážného anděla, já svému říkám „mami“.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: