Jméno práce: Jak jsem se stala pověrčivou
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Dodynka
Nikdy jsem nebyla pověrčivá, teda až do včerejška…
„Dobré ráno zlato, nezlob se, ale musím se vrátit domů. Eliška má horečku a Magda nutně potřebuje do práce. Někdo s ní musí zajet k doktorce.“ Tak přesně takhle mě probudit Ondřej druhý den naší dovolené. Ondřej je už tři měsíce můj přítel, je taky špičkový právník a je členem největší právní kanceláře v Brně. Ondřej je taky ženatý, má rozkošnou dceru Elišku a poněkud chátrající manželku Magdu, která se stále neúspěšně snaží působit mladě a svěže, nicméně výsledkem je zatím jen to, že chodí zmalovaná jak klaun. Není divu, že si Ondru chce udržet, když jí z jeho účtu chodí měsíčně čtyřicet tisíc, ale on už je rozhodnutý. Rozvede se.
„No to si snad děláš srandu! Zrovna teď. Plánovali jsme to takovou dobu. Nemohla by ji pohlídat babička?“ „To jsem se taky ptal, ale vypadá to, že ta si někde užívá s tím jejím novým a nebere telefon. Prostě musím jet. Klidně tu zůstaň do konce týdne a nech mi poslat účet. Paa puso.“ řekl a odešel.
„Sakra!“ byla jsem pěkně naštvaná a zároveň strašně smutná. Na první dovolenou s ním jsem se těšila už tak dlouho. Přestávalo mě bavit souložit v kanceláři nebo v autě. Nemohla jsem se dočkat, až se konečně rozvede a budeme spolu moct být normálně, legálně. Rozhodla jsem se ale, užít si ty zbývající dny. Když sama, tak aspoň relax. Tak jsem si rozplánovala na celý den lázeňské procedury. Odpoledne už jsem byla zase v dobré náladě. Rozhodla jsme se netrápit se zbytečně.
Zvrat ale nastal, když jsem šla na večeři do hotelové restaurace. „Ty vole!“ mi úplně samo vyletělo z pusy. Seděla tak Magda. Ale muž, který ji držel kolem pasu rozhodně nebyl Ondřej! Nevěděla jsme co dělat. Byla jsem z toho totálně v šoku, tak jsem si sedla ke stolu do opačného rohu místnosti a přemýšlela: „Mám mu to říct? Nebo ne?“ Ale to už asi někdo z hůry rozhodl za mě. Do jídelny totiž vrazit totálně zničený Ondra. Přiřítil se k jejich stolu, tomu chlápkovi takovou vrazil, že odletěl pět metrů daleko a… „Cože??“ On si kleknul a začal svou ženu prosit ať mu odpustí, dá mu ještě šanci a takový ty keci. Já tam jen seděla s otevřenou pusou a slzami v očích. Nechápala jsem, jak mi to mohl udělat. Po chvíli se oba zvedli a šli k autu. Byla jsem úplně vyřízená. Šla jsem nahoru, sbalila si věci, zavolala taxíka a jela domů. Účet jsem mu samozřejmě nechala poslat. Hajzl.
Když jsem přijela domů, mamka zrovna měla na návštěvě nějaké baby z práce. „Zlato? Jsi to ty?“ zavyla z obýváku. „Jo,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby to působilo co nejveseleji. Neměla jsem absolutně náladu, něco jí vysvětlovat.
„Stalo se ti něco, zlato?“
„Ne. Proč?“
„Dnes je přece pátek třináctého.“ zavolala. „Věře například umřela kočka.“ To už jsem to ale nevydržela a rozbrečela se. Zavřela jsem se v koupelně a řvala a řvala.
Nikdy jsem nebyla pověrčivá, teda až do včerejška…
Hodnocení: 1 = výborný
