Jan Amos Komenský – referát

 

 Jméno: Jan Amos Komenský

 Přidal(a): werusenka123

 

 

Maminka sedí v houpacím křesle a v jejím klíně je schoulený šestiletý chlapec. Maminka mu nahlas předčítá líbezným a zároveň uklidňujícím hlasem z obrázkového slabikáře. Chlapec napjatě poslouchá každé její slovo a ostražitě si prohlíží všechna ta písmenka uvnitř slabikáře. V tom ho napadne, kdo asi udělal takový první slabikář a okamžitě se maminky zeptá. Ta mu s tajemným úsměvem na rtech odpoví, že to byl Jan Amos Komenský.

Historická osobnost s pozoruhodným životem, ale jak si můžeme být jistí pravdivostí jeho slov? V jeho učení se snažíme nalézt moudrost a pravdu, získat nové ideály, rozhodnout se, zda zůstat věrný starému zaběhnutému způsobu učení či hlásit se k nové metodě zvané škola hrou.

Jan Amos Komenský ve svém filozofickém díle říká že, člověk nalézá pravdu v sobě, kterou marně hledal ve světě.  Je snad možné domnívat se, že čerpá ze svých vlastních zkušeností? Nebo se nám snaží podsunout své demagogické myšlenky? Vzhledem k průběhu jeho života, můžeme říct, že byl pestrý a o náhody zde nebyla nouze. Rozhodně, stejně jako vynikající příběh, nepostrádá určitou gradaci i překvapivou pointu.

Zkusme se společně vrátit na začátek Janovi cesty. Mnozí se přou o rodiště tohoto nejvýznamnějšího představitele barokní literatury, ale opravdu na tom tolik záleží? Můžeme být skutečně takovými pokrytci? Vždyť se zamysleme, kdo z nich ho v té době respektoval, vážil si ho či se ho snad dokonce snažil pochopit anebo pouze vyslechnout? Kdo? Téměř nikdo. Je ironií osudu, že díla člověka, který je dnes považován za průkopníka nového školního systému zvaného učitelem národů a reformátora, vycházela a byla překládána do jiných světových jazyků, kde se těšila velké oblibě. Jak se říká, otevřel bránu jazyků, ale v českých zemích slíchal mnohdy smích a okusil zradu i nenávist lidí, kteří mu nepřáli úspěch. Dnes už ovšem musí každý uznat, že jeho myšlenky byly na svou dobu velice pokrokové, ale jak praví jedno přísloví: ,,kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“

Rány osudu jsou mnohdy nevyzpytatelné, ale co naplat osud je ten, který míchá kartami, s nimiž později musíme hrát svou životní partii. Mnozí poetové, šaškové, prozaici i dramatici se snaží svým hrdinům nasadit masku trpícího chudáka s pokorou snášejícího nepřízeň osudu. V případě J. A. Komenského je to ale strhující životní příběh, kde hlavní roli ztvárnila lež, zrada a přetvářka a ve vedlejších se objevila radost, oddanost i ryzí přátelství. Jak jednou někdo pravil, život je zrcadlem, v němž se zrcadlí sama lidská existence a duše se stane naším jevištěm, kde není možné něco skrýt. J. A. Komenský byl mužem velkolepé vnitřní síly s jasnou vizí budoucnosti. Jaké pohnutky ho vedli vpřed? Mohli to být peníze? Uznání nebo doopravdy bylo jeho životním cílem inovovat věci, které v průběhu století začali postrádat svůj smysl.

V době sporů, kdy církev zápolila o moc se světským řádem, on hlásal, že potřebujeme býti právoplatnými občany a věřícími křesťany. Mnozí se jeho myšlenkám vysmívali, zejména pak těm, v nichž tvrdil, že svědomí je postojem duše, nikoliv rozumu. Kritici tvrdili, že je nemožné smazat propast mezi teologií a vědou. Dvě věci, které jsou tak odlišné jako noc a den nemohou mít přece nic společného? Ale cožpak jsme se již několikrát v historii nepřesvědčili, že nic není nemožné? Díky čemu se stali Newton, Edison, Kolumbus a v neposlední řadě Shakespeare uznávanými? Přece jenom díky své hluboké víře, že to, co dělají, naplňuje jejich životy. Přišli vlastně s nevyřčenou pravdou na rtech, že život je příliš krátký na to, abychom jej promrhali, ale dostačující na to, aby se naše sny a přesvědčení mohli stát realitou.

Komenský těmito vlastnostmi bezesporu disponoval. Jeho elán a zodpovědný přístup k učení, které nebral jako pouhopouhý přežitek, ale více jako poznání sebe sama. Toto vše mu umožnilo okusit, jaké to je být nejžádanějším člověkem v Evropě, ale byl opravdu šťastný? Mohl žít s pocitem, že vlast, kterou tak miluje, odmítá jeho reformátorské myšlenky? Že ho odsoudila jako člověka, že odmítá jeho přítomnost? Snad každý člověk vyhoštěný ze své země touží do posledního dechu spatřit svou rodnou zemi. Komenskému se tahle tužba nevyplnila. Často se k sobě chováme bezcitně a bez kousku taktu v těle a ten komu naše jízlivosti patří, dojde k poznání, že život zkrátka není fér. O tom se na vlastní kůži přesvědčil i J. A. Komenský, když mu jeho celoživotní práce shořela před očima. Co v té chvíli prožíval? Napadla ho i možnost se vším skoncovat? Tíha osudu by dolehla asi na každého z nás, a jak se zachoval Komenský? Pustil se do boje s časem a ve svých úctyhodných 67 letech začal takzvaně od píky. Jeho obdivuhodná vytrvalost a zarytost je ještě pozoruhodnější vzhledem k jeho věku. Mít klobouk, tak smeknu. J





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme celý web, ale nic parádního jsme nenašli :-(.