Kniha: Jeden den Ivana Děnisoviče
Autor: Alexandr Solženicyn
Přidal(a): Veronika
Zařazení díla:
Nakladatelství: Nakladatelství politické literatury v Praze
Rok vydání: 1963
Překlad: Sergej Machonin
AUTOR
Alexandr Solženicyn (1918 – 2008)
Ruský spisovatel, publicista a politický činitel. Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953 – 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. Jeden den Ivana Děnisoviče je jeho prvním dílem. Nejznámější je potom Souostroví GULAG.
STRUKTURA DÍLA – OBECNÁ CHARAKTERISTIKA
Žánr: novela
Způsob vyprávění příběhu: příběh je vyprávěn v er formě, je to jakási stručná biografie spisovatele Alexandra Solženicyna.
STRUKTURA DÍLA – TEMATICKÝ PLÁN
Téma: Popis jednoho obyčejného dne v gulagu – trestaneckém táboře na Sibiři v 50. letech 20. století a vyprávění životního příběhu vězně Ivana Děnisoviče Šuchova. Popisuje životní podmínky v táboře, zimu, nedostatečné jídlo, vztahy s dozorci i spolubydlícími, opakované trestání z malicherných příčin, těžkou fyzickou práci vězňů.
Motiv (= nejjednodušší prvek):
Epizody: Za epizodu můžeme považovat moment, kdy Ťurin, vedoucí Šuchovovy party vypráví příběh o tom, jak se dostal do tábora. Všichni se zájmem poslouchají, neboť Ťurin toho obvykle moc nenamluví
Hlavní postavy:
Ivan Děnisovič Šuchov – káranec, který je vězněn v pracovním táboře kvůli tomu, že strávil několik hodin v německém zajetí a byl tak prohlášen za špióna. Je odsouzen na 10 let a prošel několika různými tábory. Není však zoufalý ani sebelítostivý, ba dokonce si snad již ani nedovede představit život mimo tábor. Je to člověk zocelený vlastním utrpením, který za svojí bolestí začíná cítit a chápat bolest druhých. Není žádnou tragickou obětí doby, jak by se mohlo zdát, je to nesmírně prostý člověk, který si zachovává své zásady i v takovém prostředí jako je trestanecký tábor, zachovává si lidskou hrdost a důstojnost i tím, že dokonce za naprostého bezpráví dovede pociťovat radost z dobře udělané práce. („Ale Šuchov eskorta neeskorta, ať si na něho třeba psy poštvou, poodběhl po lešení dozadu a omrkl zeď. Slušná práce…“) Je to ostřílený táborový mazák, který ví jak a kde si může přilepšit, s kým by měl vycházet dobře a na koho je lepší dát si pozor. Má své číslo, jako každý káranec v táboře, podle kterého je zařazován: Šč – 854.
Vedlejší postavy:
Feťukov – jeden z kárnaců, který patří do Šuchovovy party. Je to bídák, který pro partu nic neudělá a snaží se aby musel dělat co nejméně. Naproti tomu neustále žebrá a slídí, kde by mohl co dostat nebo dokonce sebrat. Nejvíce žebrá o cigarety a když někdo dokouří a odhodí posledního špačka na zem, Feťukov ho vždy dojede, k čemuž by se například Šuchov nikdy nesnížil.
César – káranec, který je v táboře poměrně krátkou chvíli, ovšem zasluhuje si respekt všech káranců. Pracuje ve vyhřáté kanceláři, ne venku na mraze a obědy mu nosí také káranci z jeho pary. Kromě toho mu také často chodí balíčky plné skvělého jídla, o jakém se obyčejným kárancům v táboře ani nesní.
Aljoška – ubohý vězeň, který je hluboce věřící a neustále každé ráno i večer se modlí. Je ochoten přijmout skutečnost, že ve vězení sedí proto, aby trpěl pro Boha, takže je zde vlastně spokojen, vnímá to jako svůj úděl. Je to hrdina samotář, smiřující se s osudovostí a zlem v lidském životě. Podobá se hrdinovi knih Dostojevského, s tím rozdílem, že Solženicyn “hrdinu“ tohoto typu – Aljošku – ironizuje a odhaluje.
Ťurin – je vedoucí v Šuchovově partě – stočtyřce, stará se o příděly, odměny i o to, kam partu pošlou, je to takový jejich otec. Jen na něm závisí osud celé party. (A právě tohle je parta. Orgán nehne s pracantem ai v pracovní době – ale parťák, ten když řekne, třeba o přestávce, jde se dělat, tak se jde dělat. Protože par%ták lidi živí. A zbytečně člověka do práce taky nepožene.)
Pavlo – pomocník Ťurina
Kilgas – zdí se Šuchovem, je stejně pilný
Gopčik – velmi mladičký káranec, plný života
Bratři Estonci – o všechno se dělí, nedají bez sebe ani ránu
Prostředí: sibiřský kárný pracovní tábor
Období: 50. léta 20. století
KOMPOZIČNÍ PLÁN
Kompozice: chronologická (retrospektivní mini epizody – vyprávění, vzpomínky)
Dějové linie: jedna hlavní (detailní popis jednoho dne v gulagu – vystiženo podrobně na cca 80 stránkách = zachycení stereotypního a pomalého ubíhání času) + vzpomínání Šuchova na domov, na dopisy od rodiny, na rodinu, na bývalý tábor v Usť-Ižmě; vyprávění Ťurina
DĚJ
Děj novely není nijak zvlášť komplikovaný. Pojednává o jednom běžném dni muže, který byl podle § 58 odsouzen na 10 let v gulagu (podle tohoto ustanovení byla odsuzována většina politických vězňů; 10 let byl lepší standard pro lidi, kteří nic neudělali). Tímto mužem je Ivan Děnisovič Šuchov.
Šuchov (jak se v příběhu prostřednictvím jeho vzpomínek a přemítání dozvídáme) má domov i svoji rodinu – ženu, dvě dospělé dcery a vzpomínky na syna, který již bohužel zemřel – ve vesnici Těmgeňov, v Sovětském svazu. Je to nenápadný pomenší muž, který je ve skutečnosti velmi nesmělý a je mu asi okolo čtyřiceti let. Šuchov je však trestancem; svůj trest si odpykává ve zvláštním kárném táboře kdesi na Sibiři. Odsouzen byl pro zradu vlasti. V červnu roku 1941 ho odvedli do války, v únoru 1942 ho zajali Němci. Pobyl u nich v zajetí jen pár dní, jemu a ještě čtyřem dalším vojákům – zajatcům – se podařilo utéct. Zpět ke svým se dostali už jen dva (zbylé tři zkosil na místě samopalník). Řekli, že jdou ze zajetí, a okamžitě byli označeni za špióny a dostali natvrdo deset let. Šuchov přiznal všechno, i to, co nejen neudělal, ale o čem ani nevěděl (koneckonců ani vyšetřovatel si nedokázal vymyslet, jaký úkol se to chystal Šuchov provést). Jak taky mohl jinak, přece lepší žít deset nebo i víc let v táboře než se nechat umlátit k smrti kvůli ničemu. V okamžiku, kdy čteme příběh už mu zbývají jen dva roky, osm už si odseděl. Ale sám již moc dobře ví, že ještě nikoho na svobodu nepustili. Trest ti vypršel? Tu máš ještě jednou deset, však ono tě to přejde!
V táboře bychom tohoto muže však těžko hledali. Zarostlý – jako všichni – protože do „lázně“ se chodí jednou za čtrnáct dní. Pod čepicí skoro plešatý – jako všichni – to dělá ten místní blahobytný život. Zabalený do všeho, do čeho jenom předpisy člověku dovolí se zabalit – oblečen také jako všichni – do dvou košil, blůzy, černých vatovaných kalhot a černého kabátu, a protože je zima, tak válenek, což je docela štěstí, protože už byly chvíle, kdy místo bot byly jen „traktorky“ – jakési boty z pneumatik. Trestanec nemá také nárok než na jednu kapsu. Ale to zase Šuchovovi tolik nevadí, stejně nemá, co by si v ní nosil. Zubů už mu zbývá jen ta menší polovička, protože kurděje v pracovním táboře ještě v Usť-Ižmě si vyžádaly svoji daň (a to může mluvit ještě o štěstí). Každý trestanec má číslo, namalované pro jistotu hned na několika místech – na levém koleni, na prsou, na zádech a ještě na čepici. Teprve podle čísla je možné někoho poznat. Kniha vypráví jeden obyčejný den od rána do večera, tedy spíše od budíčku do večerky, trestance číslo Šč – 854, Ivana Děnisoviče Šuchova.
Příběh začíná jeho ranním probuzením, kdy se snaží požádat o možnost strávit den na marodce (což je u Šuchova opravdu vyjímečná záležitost), jelikož se necítí zrovna moc dobře. Nakonec však zjistí, že na marodce již není místo a tak příběh pokračuje líčením dne, kdy Šuchov musí se spoluvězni tvrdě pracovat, jsou vystaveni mrazu, dostávají jen velmi málo jídla, dozorci s nimi mohou surově zacházet a ponižovat je. K snídani, obědu i večeři dostávají přesně odměřenou porci jakési hmoty, kterou nazývají kaše, ovšem z této porce jsou ještě navíc ochuzováni, neboť nejvíce musí dostat dozorci a orgány, zatímco pracující síla – vězni – se musí spokojit s velmi málem. Každé ráno je nástup, počítání a kontrola oblečení, i toho, co vězni nesou s sebou do práce, takže se musí na mrazu vysvléknout a unikne jim tak i ta trocha tepla, kterou si s ne moc dobře vytopeného baráku odnesli. V práci se vězni opět přepočítávají a pak jsou jednotlivé party rozděleny do míst, kde mají pracovat. Zde si potom parťáci rozdělí své pracanty a začne práce. Každá parta se snaží napracovat co nejvíce, aby měla dobré odměny, které parťák získává ze zápisu, kam píše, co jeho parta ten daný den odpracovala. Zároveň se však snaží sehnat i některé věci na vytopení místnosti, kde by se mohli případně ohřát, jelikož práce v takovém mrazu, jaký je na Sibiři je opravdu obtížná. Na obědě se Šuchovovi pomocí jeho výmluvnosti podaří získat dvě porce kaše navíc a tak se mu odpoledne lépe pracuje. Vytváří zeď z tvárnic a když přijde kontrola, je velice rozhořčená, že si vězni utěsnili okna lepenkou, aby jim tam netáhlo, jelikož to je zneužívání materiálu na stavby. Když to však chce jít oznámit, vyděsí ho Ťurin tak, že na to okamžitě zapomene. Večer, když zvoní konec šichty, nemá Šuchov zeď ještě hotovou a tak pracuje jako skoro poslední a riskuje tak pozdní příchod na počítání a tím i korekci – spaní v chladném černém místě bez oken s ještě menšími příděly jídla. Nakonec vše dobře dopadne a po několikanásobném přepočítávání odcházejí party zpět do tábora. Tam je po příchodu znovu zkontrolují, jestli nenesou nějaké dříví nebo něco jiného a jde se na večeři. Šuchov ještě podrží místo Césarovi ve frontě na balíčky a zařídí si tak malou odměnu z Césarova balíčku plného skvělého jídla. Poté si zajde koupit tabák a po večeři je ještě jedna prověrka – přepočítávání vězňů. Šuchov usíná s pocitem, jaký bychom od vězně v táboře takových poměrů opravdu nečekali – s pocitem uspokojení z velmi úspěšného dne. Jeho radosti a starosti se totiž opravdu smrskly jen na problémy kárance v táboře, takže to, že překonal ranní nevolnost, že unikl korekci, že získal u oběda dvě porce navíc a že parťák dobře sfoukl výkaz mu přišlo jako neskutečné štěstí. Příběh končí sdělením, že onen jeden den se všemi útrapami byl pouze jedním z více než tří tisíců dnů, které Ivan Děnisovič Šuchov musel v pracovním táboře strávit.
Celé dílo je laděno v jakési temné a ponuré atmosféře, bez víry v lepší budoucnost. Působivost povídky nejvíce umocňuje nespisovný, místy i vulgární jazyk a cynické smíření hlavního hrdiny s vlastním osudem – popisuje totiž krutosti v táboře bez přílišných emocí, jako by je již pokládal za samozřejmé.
JAZYKOVÝ PLÁN
Vrstva jazyka: spisovný i nespisovný jazyk
Slovní zásoba: přímá i nepřímá řeč – nespisovné, hovorové, vulgární obraty (holoprdelníci, šmaták, do huby, žrát)
Stavba vět: jednoduché věty
Výrazové prostředky: občas metafory („…dobrý parťák ti daruje druhý život, špatný ti ustřihne kabátek z prken…“)
POZNÁMKY
Okolnosti vzniku díla: Autor sám byl odsouzen na 8 let nucených prací na Sibiři. V díle tak věrohodně a autenticky zachycuje stereotypní a složitý chod věcí v gulagu.
