Jedno podzimní odpoledne – líčení

 

Jméno práce: Když les procitá

Slohový útvar: Líčení

Přidal(a): Olena

 

 

 

Jedno podzimní odpoledne

Opět jsem seděl na tom stejném místě. Jen seděl, sám. Chodívám sem každý den. Je to jedna z věcí, které mi doporučil psycholog. Prý mi to pomáhá zvládat své emoce. Tato malá každodenní vycházka se již stala rutinou, stejnou, jako pro někoho zapálení cigarety nebo ranní káva, bez kterých neudělají ani krok.

Musím teď vyrážet dříve, než tomu bylo v létě. Slunce zapadá rychleji a dny se krátí. Nechal jsem se ovívat teplým vánkem, který s sebou nesl chuť moře. Opravdu to uklidňovalo, pravidelný rytmus vln rozbíjejících se o skály, šelest zlatavé suché trávy nebo zvuk mávnutí křídel občas prolétajících racků. Vše bylo na svém místě, mělo řád samo o sobě.

Chodím sem vždy odpoledne, abych mohl pozorovat to plynné těleso mizet za horizontem. Západy slunce jsou pro mě velkou inspirací, jsem ve vytržení pokaždé, když se mi naskytne pohled na červánky zbarvující blankytně modrou oblohu do barev podzimního listí. Pozoroval jsem poslední paprsky slunce, jak prosvětlují každé zákoutí. Jako by vám svítily do duše, a v tu chvíli chcete věřit, že vše na světě je v nejlepším pořádku. Odrážely se a poskakovaly na povrchu moře, zářily jako rozsypané drahokamy. Záležitost tak nádherná, leč tak pomíjivá. Ale právě v tom je její kouzlo. Kdybychom jí měli neustále před sebou, nedokázali bychom to ocenit. To vše ve mně vyvolávalo nekonečný klid a bázeň.

Když jsem se vyrval ze svých myšlenek, všiml jsem si, že se již začalo smrákat. Kouzelné červánky zůstávaly na širé obloze i po tom, co se zlatý kotouč schoval úplně za obzor. Začínalo být chladněji. Dnešní rituál byl u konce.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: