Jméno Růže - rozbor díla k maturitě (5)

rozbor-díla

Kniha: Jméno Růže

Přidal(a): F.u.x.e.v.a

Umberto Eco

První a nejúspěšnější román italského spisovatele, autora dalších románů, např. FOUCAULTOVO KYVADLO (1988), OSTROV VČEREJŠÍHO DNE (1994), proslulého rovněž svými literárně teoretickými a estetickými spisy – OTEVŘENÉ DÍLO (1962), SKEPTIKOVÉ A TĚŠITELÉ (1964), ŠEST PROCHÁZEK LITERÁRNÍMI LESY (1994) atd.
Napsat román se Eco rozhodl v téměř padesáti letech, již jako uznávaný teoretik a historik literatury. Než začal s vlastním psaním, strávil podle svých slov nejméně jeden rok studiem dobových materiálů a přípravou budoucího „světa“ románu – kreslením plánů opatství, vytvářením vizuální podoby postav apod.
O své zkušenosti se psaním prózy napsal Eco i několik literárně teoretických esejů – nejznámější z nich jsou Poznámky ke Jménu růže (1983), ve kterých odhaluje některé inspirační zdroje románu.
Poznání vytváří řád, který je třeba odhodit jako žebřík, po němž jsme vystoupili k cíli, abychom mohli poznávat dál a znova. V tomto smyslu je Ecův text konfrontací poznání s poznáváním, ustrnulého tvaru s živým procesem, formy s děním a odtud pramení i podivuhodná dynamičnost jeho složité výstavby, která překonává mnohá klasická díla detektivního žánru, právě proto, že zpodobuje jejich podstatu a esenci. (Zdeněk Frýbort)

Rozbor díla: Jméno Růže

Ecův román kombinuje různé žánrové a vyprávěcí postupy způsobem, který bývá považován za typický pro postmoderní literaturu.

Postavy

Vypravěčem románu je mladý mnich Adso z Melku, který se spolu se svým učitelem, vzdělaným františkánem Vilémem z Baskervillu snaží odhalit vraždy mnichů v klášteře.
Vilém je prototypem klasického vzdělance s univerzálními znalostmi ze všech možných oblastí lidského vědění, Adso se proti němu jeví jako naivní, důvěřivý žák, pro kterého jsou všechny zážitky nové.
Ústřední dvojice protagonistů tak navazuje na literární tradici, již rozvíjel např. Platon ve svých dialozích, tedy na rozpravy mezi učitelem a žákem, literární žánr oblíbený např. právě ve středověku, kdy se román odehrává.
Dalšími postavami jsou především mniši z kláštera – opat Abbone, knihovník Malachiáš, slepý stařec Jorge, strážce tajemství knihovny, největší Vilémův protivník aj.
Nemenší důležitost mají ale i postavy, jež do kláštera přicházejí zvenčí – např. papežský legát a inkvizitor Bernardo Gui či dívka, do které se Adso zamiluje a jež je pak odsouzena jako čarodějnice.

Děj a kompozice

Autor román koncipuje jako „nalezený rukopis“ (respektive jako překlad), autentický text samotného vypravěče.

Děj se odehrává v roce 1327 v severní Itálii. Vilém s Adsonem přijíždějí do kláštera v horách, aby se zúčastnili učené disputace různých názorových proudů v katolické církvi. Ihned po příjezdu zjistí, že v klášteře došlo k vraždě mnicha, ke které postupně přibývají další záhadná úmrtí.

Vilém se snaží vypátrat vraha a všechny okolnosti nasvědčují tomu, že klíčem k vraždě je text Apokalypsy. Stopy vedou do knihovny, dominantní stavby kláštera, která je však mnichům nepřístupna. Vilém s Adsonem objeví tajný vstup do budovy a podniknou noční výpravu do knihovny, při které zjišťují, že její vnitřek tvoří složitý labyrint. Také se jim podaří přijít na to, že v knihovně se kromě jiných vzácných knih pravděpodobně ukrývá druhá kniha Aristotelova pojednání Poetika, považována dosud za nenávratně ztracenou.

Po řadě peripetií Vilém – nakonec v podstatě šťastnou náhodou – odhalí vraha a přitom dojde ke zničujícímu požáru knihovny a celého kláštera, který symbolizuje rovněž zánik středověku a rozpad jeho celistvé ideologické základny.

Detektivní dějová linie je pouhou základní osnovou románu, na kterou jsou navinuty další jeho roviny: filozofické rozpravy Viléma a dalších postav na teologická a filozofická témata, které čtenáře seznamují se základy středověkého myšlení, popisy uměleckých děl a staveb, které nás uvádějí do středověké estetiky atd.

Román se odehrává během sedmi dnů a podle toho je také rozčleněn do sedmi kapitol, z nichž každá má další podkapitoly, které svými latinskými názvy kopírují denní režim v klášteře (Prima, Tertia, Před nonou, Po noně apod.).

Když jsme byli blíž, ukázalo se, že z čtyřstěnu na každém rohu vyrůstá sedmihranná věž s cimbuřím, jejíchž pět stěn je umístěno na vnější straně – čtyři z osmi stran velkého osmihranu zplodily čtyři menší sedmihrany, které se zvnějšku jevily jako pětihrany. Nikomu by nemohl uniknout obdivuhodný soulad tolika posvátných čísel, z nichž každé má subtilní smysl duchovní. Osm je číslo dokonalosti každého čtyřhranu, čtyři je číslo evangelií, pět číslo oblastí světa, sedm číslo darů Ducha svatého.

Jazyk a styl

Jazyková výstavba prózy se snaží evokovat historické období, ve kterém se román odehrává. Příznačné je množství latinských pasáží, jejichž překlad uvádí až poznámkový aparát. Text také obsahuje řadu narážek na (nejen) středověkou literaturu a na Bibli a celé parafráze či koláže takových textů (příkladem jsou doslovné citace ze starozákonní Písně písní, kterých je užito při popisu Adsonovy milostné extáze, nebo samotný titul románu, citující středověkou poezii).

Vliv díla

Jako jedno z emblematických děl postmoderní prózy má Jméno růže mnoho napodobitelů a následovatelů. K nejúspěšnějším autorům tohoto románového typu patří např. dánský spisovatel P. Hoeg nebo Španěl A. Pérez-Réverte, u nás např. M. Urban nebo R. Ludva.
Prostřednictvím postavy mnicha Jorgeho složil Eco svérázný hold slavnému argentinskému spisovateli Jorge Luisi Borgesovi, jednomu ze svých oblíbených autorů. Podobně jako Jorge ve Jménu růže byl i Borges slepý (oslepl v necelých šedesáti letech) a pro jeho tvorbu jsou důležité motivy labyrintu a knihovny, které mají klíčový význam i v Ecově románu.