Kniha: Jméno Růže
Autor: Umberto Eco
Přidal(a): Kujbaba
Umberto Eco
- Italský prozaik,
- novinář, pedagog, vědec, teoretik umění a literatury
Další díla:
-
- Jméno růže
- Foucaultovo kyvadlo
- Ostrov včerejšího dne
- Baudolino
Rozbor díla: Jméno Růže
- Typ literatury: krásná
- Literární druh: próza
- Literární žánr: neorealismus (filosofický, historický, detektivní, (milostný), (hororový), román)
Kompoziční plán:
- Struktura – jednotlivé kapitoly (7 dní hlavní hrdinů, den dělen na části, jimiž se řídili mniši v řádu – Matutina, Laudes, Prima, Sexta, Nona, Nešpory, Kompletář.
- Forma vypravování – er-forma, velmi akční, filosofické, či výkladové pasáže, vše opředeno tajemstvím.
- Uspořádání děje – chronologicky a vzpomínky mnichů do minulosti. Adson celý příběh píše až ze svého stáří ve klášteře v Melku.
- Dějové napětí – dramatizování děje, pomáhá tajemství (fascinující kniha, labyrint knihovny, mniši říkají vždy jen půlku pravdy.)
Jazykový plán:
- Útvar jazyka – spisovná, mluva středověkých mnichů v klášterech
- Slovní zásoba: bohatá, proloženo latinskými pasážemi – prima causa non causate (První příčina ničím nezapříčená – výrok Tomáše Akvinského.
Původ a vznik:
- Umberto Eco nachází knihu jistého abbé Valleta, tato kniha o sobě tvrdila, že je volným překladem rukopisu ze 14 stol., který byl objeven v 16. Stol v benediktýnském klášteře v Melku. Tato kniha poté byla Umbertu Ecovi odcizena, ale inspirovala jej k napsání právě tohoto díla.
Tématický plán:
- Námět – zkazky ze středověku, lidská touha po poznání
- Téma – vyšetřování série vražd v klášteře dominikánů
- Motivy – láska, labyrint, spor minoritů s papežem, vraždy.
- Prostředí – nejmenovaný klášter v severní Itálii (především knihovna a chrám)
Postavy hlavní:
- Adson z Melku – mladý novic ve službách Viléma. Velmi citlivý, bystře uvažující, učí se hodně od svého učitele a i od okolí, vypravěč celého románu.
- Vilém z Baskervillu – stařec, vzdělaný, jeho přítel je Bacon, bývalý inkvizitor, pružně uvažující, snaží se vždy přemýšlet jako vrah, pyšný na své závěry, ale na konci objeví, že nebyly rozhodně tak neomylné, jak se domníval.
Postavy vedlejší:
- Jorge – slepý stařec, který stál dlouhá léta v čele knihovny a i poté opatství ovládal. Snaží se dostat zpátky knihu, která byla z knihovny ukradena. Velmi chytrý a lstivý. Vilémův nepřítel. Nakonec spáchá sebevraždu.
- Severin – herbarista, jedna z obětí, Vilémův přítel.
- Abbo – opat kláštera dominikánů, poslední z obětí
- Malachiáš – knihovník, který je ovlivňován stařičkým Jorgem, velmi zatvrzelý.
- Salvátor – primitivní, nedokáže krotit své vášně, má temnou minulost, chycen Bernardem a odvlečen z opatství.
- Bernard Gui – inkvizitor, který přijede, aby dohlížel na lučištníky, když se na půdě zdejšího tábora má sejít papežská legace s minority, aby řešili spor o chudobě minoritského řádu.
- Alinardus – Ital, před léty mu bylo neprávem vzato místo knihovníka, vede skupinu Italů, kteří se snaží, aby s hlavních pozic vypudili Němce.
- Literární typ – Jorge – záporná postava, která působí jako šedá eminence celého opatství. Myslí si, že zachraňuje společnost před zlem, ale sama mnoho zla páchá.
- Postavení autora – er-forma.
- Pojetí díla – napínavý příběh, kde se skrývá jak romantika, tak určité hororové pasáže. Nakonec vyústí v tragedii.
Děj:
Vilém s Adsonem přijíždí do nejmenovaného opatství. Opat pověří Viléma vypátráním údajné vraždy jednoho z mnichů – Adelma. Vilém zjistí, že šlo o sebevraždu, ale mezitím je zavit další mnich Venantius, u kterého jsou již příčiny úmrtí více než podivné. Vilém může pátrat po celém opatství, vyjma místní knihovny, která je největší knihovnou tehdejšího křesťanského světa. A právě knihovna zajímá Viléma nejvíce. Brzy se ukáže, že se vše točí okolo ní. Je zabit Berengar a Vilém u něj objeví černé prsty a jazyk. Domnívá se, že může jít o jet. Severin mu řekne, že mu před lety někdo ukradl z laboratoře velmi prudký jed. Adso při svém výletě do knihovny na vlastní pěst potká dívku, která jej svede. Adso z toho má výčitky. Dozví se, že Salvator sem vodí dívky z vesnice pro místního celeratia (správce opatství). Do toho zmatku přijíždějí legace minoritů a biskupů, které se zde měli setkat, aby vyřešili spor o chudobě minoritského řádu. Vojenskou sílu zajišťuje vyhlášený inkvizitor Bernard Gui, který se také ihned chopí celé situace, která v opatství panuje. Severin je zabit. Vilém již tuší, že jde o tajemnou knihu z finis Africate (tajné komnaty v knihovně, kterou zatím neumí otevřít) Bernard chytí Salvatora s dívkou. Poté jej mučí a dostane z něj, že byl v minulosti členem sekty fra Dolcina, která vraždila kněze a ničila církevní majetek. Salvator však poví, že s ním byl i místní celeratius. Celeratius je se po brutálním výslechu ke všemu přizná, dokonce i k tomu, že může za všechny čtyři vraždy. Chce totiž zemřít, ale Bernard mu to nedopřeje, jen je spokojen, že vyřešil to, kde jeho sok Vilém pohořel. Poté legace odjíždějí. Malachiáš zemře v kostele před očima všech. Abbo zakáže Vilémovi další pátrání a posílá jej pryč, i když jej Vilém varuje, že je teď jediný, kdo zná tajemství knihy a tedy může být v ohrožení. Vilém se ale nevzdává. Zbývá mu poslední noc v opatství, ale i za tak krátký čas chce všemu přijít na kloub. Vypravuje se s Adsonem do knihovny a objeví, jak se dostat do finis Africate. Zde ke svému úžasu objeví slepého Jorga. Dozví se, že zabil i Abboa. Ukáže mu i tajemnou knihu, která je vlastně svazkem čtyř svazků knih, mezi nimiž je k Vilémovu překvapení i druhá kniha Aristotelovi Poetiky, která byla všemi považována za ztracenou. Jorge natřel stránky knihy jedem, takže se Malachiáš, Venantius a Berengar utrávili při jejím čtení. Severina pak zabil Malachiáš na Jorgův popud. Jorg nechce Vilémovi knihu vydat, protože nechce, aby se její nebezpečné myšlenky (alespoň jak se domnívá) dostali na veřejnost. Prchá a Vilém s Adsonem jej pronásledují. Adson přitom zapálí knihovnu, která shoří i s Jorgem. Vilém s Adsonem se zachrání a dívají se na hořící opatství, kterému už není pomoci.
Citát
Pak přišla ještě blíž ke mně, kamsi do kouta odhodila uzlíček, který si tiskla k hrudi, znova natáhla ruku a pohladila mě po tváři a znova opakovala slova, která jsem už od ní slyšel. A zatímco jsem ještě nevěděl, zda před ní mám prchnout, nebo s k ní ještě víc přiblížit, zatímco mi ve spáncích bušilo, jako by polnice Jošuovy bořily hradby Jericha, radostně se usmála, zasténala jako roztoužená koza, rozvázala tkanice na hrudi a stáhla si šat přes hlavu z těla a stála přede mnou jako Eva před Adamem v zahradě rajské.
STAT ROSA PRISTINA NOMINE, NOMINA NUDA TENEMUS (Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.)
