Julius Zeyer – životopis

 

 Jméno: Julius Zeyer

 Přidal(a): Pavla

 

 

Julius Zeyer (1841 – 1901)

Lumírovec, novoromantik, prozaik, básník a dramatik. Inspiraci pro své dílo nacházel v bohaté mytologii, v bájích a v historii. Velkou část života strávil cestováním, byl nadšeným sběratelem uměleckých předmětů – některé z nich si přivezl z velmi vzdálených končin.

 

Julius Zeyer se narodil 26. dubna 1841 do rodiny zámožného obchodníka s dřívím. Jeho otec měl francouzské předky, matka pocházela ze židovské rodiny, vyznávala však katolickou víru. Julius měl sedm sourozenců, jeho starší bratr Jan se proslavil jako známý architekt. Doma u Zeyerů se mluvilo německy, ale malý Julius měl českou chůvu, která ho velmi ovlivnila vyprávěním pohádkových příběhů ze starých dob, jež malého chlapce přímo fascinovaly. Navíc se mu věnovalo několik učitelů, již jako malý se tak učil francouzsky i česky. Jeho otec zemřel velmi záhy a předpokládalo se, že Julius v dospělosti převezme vedení rodinného podniku, protože oba jeho starší bratři měli jiné zájmy. Avšak ani Julius nebyl zrozen pro obchod, místo toho už od dětství tíhnul k literatuře.

Poté, co se ve Vídni vyučil v souladu se zaměřením rodinné firmy tesařem, cestoval po Evropě. Během této cesty studoval hned několik cizích jazyků. Cestování i filologická studia se ostatně staly jeho velkou vášní na celý život. V roce 1869 skládal maturitní zkoušku a neuspěl z matematiky. Jeho matka si postupně uvědomila, že si Julius opravdu nepřeje pracovat v rodinném podniku, a začala podporovat synovy literární ambice. Zeyer sice oficiálně nedokončil gymnázium, z vlastní iniciativy ale navštěvoval na pražské univerzitě přednášky s filozofickým zaměřením a učil se spoustu jazyků, včetně studia sanskrtu. Procestoval dlouhou řadu zemí včetně Ruska, Turecka, Švédska, Itálie, Řecka a Francie, kde působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách.

Zeyerova literární tvorba je pevně spojena s časopisem Lumír. Poprvé publikoval v roce 1873 slabší humoristickou povídku. Později humoristický žánr nadobro opustil. Jeho doménou se stala zejména veršovaná a prozaická epika. Inspiraci pro psaní nalézal jistou dobu ve francouzském okultismu a v zaujetí magií. Zajímaly ho starověké mýty a báje. Podněty nalézal v exotických končinách, v dávné historii cizích národů. Vše skvostné, ušlechtilé a povznášející v jejich kulturním odkazu stavěl do protikladu k českému maloměšťáctví, jež se mu hrubě příčilo. Motivem hned několika jeho děl je rovněž zápas křesťanství s pohanstvím,  v dalších svých knihách rozvíjí Zeyer téma mesianismu. V jeho díle jsou patrné prvky novoromantismu, katolické moderny, ale i symbolismu a dekadence.

V osobním životě byl Zeyer citlivý a lehce zranitelný člověk, jenž podle dochované korespondence trpěl depresemi. Nesl špatně jakoukoli kritiku své práce, malý ohlas čtenářstva a trpěl pocity osamocení. Velkou ranou pro něj byl nedostatečně velký ohlas jeho pro jeviště příliš statické dramatické tvorby, obzvlášť v porovnání s  jeho dosavadním přítelem Jaroslavem Vrchlickým, který byl se svými dramaty mnohem úspěšnější. Zeyer se s ním přestal přátelit. I když existují doklady, že měl blízké vztahy s několika ženami, které udržoval celoživotně, nikdy se neoženil, a spekuluje se o jeho sexuální orientaci. V Čechách byly jeho nejmilejším místem Vodňany, kde si přál spočinout po své smrti. Přesto je pohřben na Slavíně. Zemřel na selhání srdce dne 29. ledna 1901, když pobýval u své sestry Heleny v Praze.

 

Výběrově z díla:

„Jan Maria Plojhar“ (1891) – Vrcholný Zeyerův román, jenž obsahuje autobiografické prvky, vypráví o vnitřně značně rozjitřeném mladém muži. Jan Maria Plojhar pochází z bohaté rodiny. Opovrhuje měšťanstvem, neztotožňuje se s prostým lidem. Hledá své místo na světě, od dětství plném snění se toužil stát básníkem a cestovat po světě. Stal se proto námořníkem, poznal úskalí a zklamání vypočítavé lásky. Konečně našel i lásku hlubokou a opravdovou, avšak až v okamžiku příchodu choroby a smrti.

 „Dům U tonoucí hvězdy“ (1892) – Pochmurný příběh, jehož hlavní hrdina propadne kouzlu jednoho starého zanedbaného domu v Paříži. Dům i jeho nájemníky stihne neblahý osud.

„Karolínská epopeja“ (1896) – Inspirací pro vytvoření tohoto obsáhlého cyklu básní psaného blankversem byla pro Zeyera starofrancouzská epika, tzv. „Chansons de geste“, líčící statečné skutky Karla Velikého a jeho rytířské družiny.

„Radúz a Mahulena“ (1898) – Drama o zamilované dvojici ze znepřátelených královských rodin vzniklo na motivy slovenské pohádky. Hudbu k dramatu složil Josef Suk. V roce 1970 vznikla filmová verze s Janem Třískou a Magdou Vašáryovou v hlavních rolích. V současné době se jedná o všeobecně patrně nejznámější dílo J. Zeyera, což je poněkud paradoxní, vzhledem k Zeyerovu traumatu z malého úspěchu s dramatickou tvorbou.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————