Každý máme svůj velký příběh aneb život píše romány

 

     

Jméno práce: Každý máme svůj velký příběh aneb život píše romány

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): sarkrat

 

 

 

 

 

   

Každý máme svůj velký příběh aneb život píše romány

Moje dětství bylo obyčejné, ale přesto šťastné. Vyrůstala jsem s rodiči na vesnici, za což jsem do dnes velmi vděčná. Já byla spokojené dítě, které miluje své rodiče. Jak už to ale u děvčat bývá také tatínkova rozmazlovaná holčička. To co jsme mezi sebou jako otec a dcera měli bylo úžasné. Pokaždé jsem se těšila, až přijde domů z práce a budeme si hrát, koukat na pohádky nebo mi bude pomáhat s úkoly. Byli jsme zkrátka nerozlučná dvojka. Ani ve snu by mě nenapadlo to, co následovalo.

Bylo mi asi 10 let, když si mě a nevlastní sestru rodiče posadili do kuchyně. Následoval rozhovor ze kterého jsem v tomto věku nebyla moc moudrá. Poslední větě, která zněla „ Budeme se s maminkou rozvádět“ jsem ale rozuměla celkem dobře. Krátce na to si táta, se kterým jsem byla zvyklá být každý den, najednou balil věci a odcházel pryč. Na pořád. Neměla jsem ani tušení kvůli čemu. Už nás nemá rád, že s námi nechce být?  Co když za to může máma? A nebo snad  já se sestrou? Nechápala jsem proč se to děje. Dospělí si to možná neuvědomují nebo spíše nechtějí, ale takové otázky se dětem opravdu rodí v hlavě a jsou zmatené. Já byla zmatená. Když táta s posledními věcmi odcházel, plakal. ,, Mám vás rád, všechno bude dobré“ ,říkal. Viděla jsem ho tak smutného a v tu chvíli pro mě bylo vše jasné. Určitě za to může máma! Sám by přeci nikdy odejít nechtěl. Až s věkem mi došlo, že to bylo o mnohem složitější.

Každopádně byl táta pryč. Plakala jsem ještě dlouho po tom. Mámě jsem velmi nahlas a ublíženě demonstrovala svojí zlobu, když jsem křičela, že je to všechno stejně jenom její vina. Chtěla jsem si také sbalit a odejít za tátou. Po nějakém čase jsem se uklidnila. S tátou jsme se pravidelně a často vídali, a já si na novou situaci začala pomalu zvykat. To ale ještě neměl být konec. Vstoupila mi do něj tátova nová přítelkyně. Potom dnů kdy za námi chodil velmi rychle ubývalo, až nakonec přestal chodit úplně. Jednou jsme se za ním vydali sami, ale jen nás odbyl.  Do dnes nevím, jestli ta náhlá ztráta zájmu bylo rozhodnutí jeho nebo přítelkyně.

Tak jsem najednou přestala být tatínkova holčička. Vyměnil mě. To pro mě byla rána, kterou už jsem neunesla. Měla jsem teď být úplně bez něj. Zradil mě nejbližší člověk a mnou to otřáslo. Následovalo 8 let, kdy jsem ho neviděla ani o něm neslyšela. Zpočátku jsem jen brečela. Časem se to změnilo pouze ve vztek, který jsem si vylévala na všem a na všech. Kopala jsem kolem sebe a dělala věci, na které nejsem hrdá. Maminka to se mnou v tu dobu opravdu neměla snadné. Hodně jsem jí trápila. Byla jsem zlá. I to mě ale po pár letech přešlo a já se uklidnila a znovu se mi dařilo s lidmi kolem mě vycházet. Pár měsíců po 18. narozeninách jsem se osamostatnila. Začala jsem pracovat a žít s přítelem a do dvou let jsme čekali miminko. Konečně se zdálo, že je vše ideální.

Byla sobota večer a já jsem jako pokaždé chtěla volat mamce, abychom probrali uplynulý týden. Měla ale obsazeno. Po pár minutách volala zpět. Okamžitě po pozdravu na mě vyhrkla „ Víš, kdo mi teď volal? “ Samozřejmě jsem neměla ani tušení. „Byl to táta “ zaznělo nečekaně. V tu chvíli jsem celá zkoprněla, srdce mi vyskočilo až do krku a hlas se mi začal třást. Hned jsem chtěla od mamky přetlumočit celý rozhovor a chrlila jsem jednu otázku za druhou „Proč volal? Ptal se na mě? Co jsi mu řekla? “ Skoro mi nestačila odpovídat. Najednou mi bylo zase úzko a všechno se mi vrátilo zpátky. Volal proto, že mě chtěl vidět. Taky jsem chtěla, ale máma musela jít semnou. A tak jsme se po tolika letech měli zase vidět. Byla jsem tak nervózní a bála se, jak to bude probíhat. Když za mnou máma přijela, vyrazili jsme. Dlouhou dobu jsem myslela, že až ho jednou potkám, nebudu se na něj moct ani podívat. Při příchodu jsem ale měla radost, i když také pocit že jdu v podstatě k cizímu člověku a že se navzájem už vlastně moc neznáme. A myslím, že to byla pravda.  Po rozpačitých pozdravech jsme usedli do restaurace na kávu, kde pokračoval z mé strany ještě rozpačitější rozhovor. Bylo to velmi zvláštní. Táta se překvapivě choval, jako by se ani nic nestalo a já po chvíli váhání jsem na to přistoupila. Uvědomovala jsem si, že už jsme ztratili hodně let. Nechtěla jsem ztrácet další, jen abych mu to oplatila nebo se mstila. Trápilo mě to ale pořád. Zároveň jsem byla i velmi ráda že ho zase vidím. Navíc jsem čekala miminko, které by chtělo mít svého dědu tak proč ho o něj připravovat. A tak jsem zase měla svého tátu.

Dnes je to skoro 2 roky a s tátou se pravidelně každý víkend vídáme. Má svého vnoučka a můj syn dědu. Oba se mají velmi rádi a pokaždé se na sebe těší. Sice jsme o tom spolu nikdy nemluvili, ale vím, že tátu všechno mrzí. Já sem šťastná že znovu patří do mého života. A i když jsem mu odpustila, jako matka vím, že bych nikdy nedopustila, aby se můj syn někdy cítil tak jako já před lety.

 

Známka: neuvedeno






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

  • Příběh stromu – fiktivní vypravování
  • Detektivní příběh – vypravování
  • Příběh od Obří skály – vyprávění
  • Příběh od Obří skály – vypravování