Kdo jsem? – úvaha

 

Jméno práce: Kdo jsem?

Slohový útvar: Úvaha

Přidal(a): Veruna

 

 

Úvaha „Kdo jsem?“

„Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“

Svatopluk Čech

 

Dostala jsem za úkol porovnat sebe a svého kamaráda/blízkého člověka, ale netroufám si hodnotit své přátele či je nějak srovnávat se sebou, neboť stále víc pozoruji, že jsme jako oheň a voda a mé poznatky z osoby toho druhého jsou každým dnem jinačí. Proto si své názory na ostatní nechám pro sebe a pustím se poněkud hlouběji, a to do svého nitra…

Jako každý jedinec i já mám tendence ze sebe dělat jiného člověka, než jakým ve skutečnosti jsem. I já se dělám lepším nebo horším s cílem slyšet od ostatních názor přesně takový, jaký chci. Je to nejspíš zcela běžná věc, nebo se aspoň druzí tváří tak, jako že je…

Jaká ale opravdu jsem? Toť otázka… Kdysi dávno jsem byla veselým extrovertem, který jednal naprosto bezprostředně s neutuchající potřebou říct naprosto každému to, co si myslí. Pro jednoho rebel, deviant, pro druhého zase vzor. Vzor svobody, nezávislosti, životní energie a umění se ze všeho, ale opravdu ze všeho svou výřečností dostat…

Mnohé životní události mě hnaly střídavě směrem, kterým jsem se podle společnosti měla vydat, a pak tím, kterým jsem jít neměla… Již od útlého věku jsem musela čelit mnoha překážkám a cítila jsem se jako zvíře, které dospělí cvičí a ochočují. Za chybu mě čekal krutý trest, za správně odvedenou věc či uspokojivý výkon mě zase čekala odměna. Než jsem se však nadála, z dítěte, kterým jsem podle našich zákonů stále byla, zbyla dětská schránka plná bolesti a vědění, co je to skutečný a krutý život, jakýsi nedolíhnutý dospělý jedinec, který musel plnit rozkazy a příkazy jedince podle zákona dospělého, jenž mi neustále doslova vtloukal do hlavy, jak se člověk chovat má a nemá, přestože nikdy nic z toho všeho sám neudělal… Jen proto, že měl výhradní právo mi tlouct do hlavy své subjektivní pocity a názory na svět, protože mu to kdosi dovolil, aniž by pátral po tom, jaké názory tento jedinec vůbec má… Nebylo však zbytí a já se dostala do fáze, kdy jsem už byla schopná sebe samu ochočovat a hlídat a mé skryté já zůstalo po letech různých událostí skryto, potlačeno a pošlapáno. Stal se ze mě někdo, koho léta ochočování a útlaku přesvědčily o tom, že můj názor naprosto nikoho nezajímá a udělám nejlépe, když zůstane nevyřčený a podřídím se názorům druhých.

Začala jsem se tedy řídit názory druhých a brala si osobně ty na mou osobu. Zašla jsem tak daleko, že jsem tyto názory začala pokládat za vlastní, věřila jim a řídila se jimi bez ohledu na to, zda byly či nebyly správné. Bylo to snadné, život byl mnohem snadnější. Jakpak by ne, dělala jsem přesně to, co se ode mě očekávalo, je tedy jasné, že nic víc ode mě nikdo nečekal, nechtěl to. Každému se líbilo, že jsem přesně taková, jakou mě chtějí mít a ti, kterým to bylo proti srsti, před těmi jsem se odsunula do ústranní a chtěla jsem jen jedno… Přežít si v poklidu další den. Smířila jsem se se svým osudem. Byla jsem přesvědčená, že nic v životě nedokážu, vždyť se přece ode mě nic ani nečekalo… Stalo se, že jsem poznala člověka, který na tom byl přesně jako já. To víte, vrána k vráně… Začali jsme žít společným životem plni neočekávání, co bude druhý, čtvrtý, desátý, padesátý…, zkrátka další den. Co čert nechtěl, toto společné proplouvání životem zaselo sémě do mého nuzného já a dalo propuknout životu novému, životu dalšímu a náš společný život najednou neměl plout ve dvou, nýbrž ve třech… Tento zmíněný člověk propadl ještě většímu pocitu bezmoci nad přežitím dalších dnů, protože se od něj zčistajasna začalo něco očekávat, a na to nebyl připraven. Bylo tedy na čase se rozloučit.

V mém já sémě rozkvetlo a přišel na svět život, který byl zpočátku stejný jako já. Nic nečekal, protože ani nevěděl, že by něco čekat měl, já mu to neřekla… Žít bez očekávání však jde, pokud jste sami, ale jakmile máte důvod, vlastně povinnost, hlavní roli v životě druhého, musí se zákonitě něco pokazit, pokud takto i nadále žijete. A mně se to stalo… Ten rostoucí kvítek již potřeboval mnohem více, nemohl nadále jen plout životem, chtěl, objevoval, zajímal se, byl pln očekávání a měl potřeby. Mnoho potřeb a já na ně nebyla připravena a nevěděla jsem, co dělat a nikdo mi neporadil, nikdo mi nemohl poradit, neboť kolem mě se za ty roky nashromáždili jen ti, co byli jako já. Musela jsem jednat, ale nevěděla jsem jak začít. Ve stavu naprosté bezmoci se jako zjevení objevil člověk, který byl přesným opakem. Já ho vlastně našla, protože jsem ho chtěla najít. Zatoužila jsem vědět, jak na to. Co můžu udělat, abych mohla začít jinak… Dodnes si vzpomínám na chvíli, kdy mi tento člověk položil ruku na mé rameno a druhou mi podal kapesník. Plakala jsem a neustále opakovala „Jak? Jak se já z toho můžu dostat? Jak bych já mohla něco dokázat, prosím Tě, vždyť se na mě podívej, jsem nula!“ Tenhle člověk mi s klidem odvětil: „Máš stejné možnosti jako všichni ostatní. Můžeš dokázat to, co jsem dokázal já nebo kdokoli jiný.“…

Nevěřila jsem tomu, ale přemýšlela jsem nad tím ve dne v noci. Jak to ten člověk asi myslel… Začala jsem pociťovat touhu něco dokázat, vzchopit se a dokázat svému menšímu já, že cesta vede jinudy. V tu dobu jsem přesně nevěděla, kam jdu, ale byla jsem si jistá, že to dokážu. Začala jsem si všímat, jak žijí druzí lidé, jak myslí, jak fungují a postupně jsem za sebou zanechávala ty, kteří nic nečekali. Ke svému překvapení jsem se jim přestala zamlouvat, přestala jsem jim rozumět a stejně tak oni přestali rozumět mně. „Jsi blázen.“ říkali. Ano, i já jsem si tak připadala. Přesvědčená o své nedůležitosti jsem se drala dopředu do neznáma a opouštěla vše, co mi bylo tak důvěrně známé. Přišla mi do cesty spousta překážek, zpočátku to bylo velmi těžké. Naučit se to nevzdávat, říkat lidem vlastní názor a umět si ho obhájit, dokázat jim, že nejsem hloupá a jsem schopna něco dokázat, je mnohem těžší než je přesvědčit, že hloupá jsem… Tak jsem to dělala, přesvědčovala jsem všechny kolem sebe, že jsem hlupák, aby mě nechali být, a najednou jim to vyvrátit? Neskutečné…

Bylo načase vzpomenout si, kdo vlastně jsem, co vím, co umím a jestli mám nějaké cíle, jaké to jsou. Neskutečně zdlouhavá záležitost dumat sama nad sebou a poznávat, čeho jsem vůbec schopná, jak daleko umím zajít na cestě ke svým cílům a kolik jsem toho schopná obětovat a vymýšlet, jak nabýt právě to, co do budoucna zase obětuji k nabytí něčeho dalšího. A čím více jsem takto pokračovala, o to víc mi přišlo do cesty překážek. A ony nepřišly samy, zjištění, že si je hážu do cesty já sama, bylo alarmující. Já,…já, která jsem si vše jen usnadňovala jsem sobě samotné tím, kdo mi vše ztěžuje. Vlastnost vše si usnadnit, jak nejvíce to jde, v sobě mám i dnes, ale podařilo se mi v nitru najít a znovu probudit k životu i tu, která mě kdysi ochočovala, dát jí do ruky bič a dovolit jí, aby chtíč vše si usnadnit zlynčovala pokaždé, pokud by si dovolil sednout na trůn.

Přišla jsem na to, že v mém já leží mnoho vlastností, které byly do té doby ponechány na pospas těm, které vládly. Rozhodla jsem se je probudit k životu, vrátit se zpět k procesu ochočování a vytáhnout z něj co nejvíce pozitiv, která vzal s sebou, když u byl u mě dokonán a vším tímto znovunabytým věděním jsem se rozhodla zalévat svůj malý kvítek plný očekávání, prahnoucí po dalším doušku vláhy.

Vrátím se k onomu člověku, který mě nabil novou energií a věděním, že i já jsem schopna toho, čeho dosáhli jiní. Ano, musím mu dát za pravdu. Stačilo jenom chtít, očekávat, zdolávat a objevovat samu sebe. Zdaleka nejsem u cíle, ba naopak, jsem stále na startovní čáře a mám před sebou jen několik zahřívacích kol, avšak si jsem konečně jistá tím, že vím, kým nejsem. Vím, kým nikdy už nebudu a vím, kým chci být… Co se týče mého rozkvétajícího květu, u toho se stále učím zastavit proces ochočování a správně nastavit proces zavlažování, který jsem postupně zavedla a praktikuji. Chci totiž, aby zůstal plný očekávání, aby chtěl vědět, kým je a zkoušel neustále sebe samotného, co dokáže a když náhodou narazí, mám pro něj schovanou pravdu o tom, jaké máme možnosti…

Nuže, kým jsem? To vážně netuším, nicméně čekám. Jsem plna očekávání…

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: