Jméno práce: Když les procitá
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): xoxo
Když les procitá
Les se probouzí. S každým úderem srdce se tiše svléká ze sametového závoje tmy lemovaného bělostným oparem, z jehož chladivé nádhery už zbylo jen tichounké špitání křehkých lupínků mechu. Vstupuji do lesa nesměle, snad se ostýchám rušit jej v takové chvíli. Dýchá na mne tajemným kouzlem dávné moudrosti a přeci působí až dětsky nevinně, jako by se byl z oné hebounké mlhy právě zrodil. Toužím dotknout se šedavé kůry zádumčivého dubu, avšak bezděčně vztažená ruka sama uhýbá. Snad by se strom, zdánlivě tak neměnný, mohl pod tíhou konečků mých prstů rozplynout. Sním?
Náhle si spletí stínových větví prorazí cestu první osamělý sluneční paprsek. A les se promění. Tenoučký zářivý vlásek prolétl pečlivě utkanou krajkou pavučin a tisíce křišťálových krůpějí rosy se roztančily opojeny jeho září. Za ním další a další pramínky světla pronikají korunami a všechno ožívá v nezastavitelném proudu zlatého deště. Slunce laská lístky osvěžené nočním oddechem a zanechává na nich zářivý odraz své vlastní krásy. Stromy radostně přijímají jeho zlatavé dary, neboť dobře vědí, že podzimní háv jim sluší zdaleka nejlépe.
Dovádivé paprsky probudí i lesní ptáky, kteří dosud dřímali ve svých rozcuchaných hnízdech. Sotva se malé zobáčky vynoří zpod teplé přikrývky křídel, sluneční hra polechtá jejich hrdélka a oni k nebi vypustí první trylky. Jak báječnou hudbou je první radostný ptačí hlásek, rozespalý ještě, však tím krásnější. Nese se jitřním vzduchem daleko za hranice lesa a záhy se k němu přidávají další opeření zpěváci. Než se stihnu rozhlédnout, na které větvičce sedí ten maličký pěvec, zpívá už celý les. Lesní hudba má kouzelnou moc. Dokáže vnést kousek bezelstné radosti přírody i do toho nejzachmuřenějšího srdce a třebas jen na kratičký okamžik jej naplní sluneční září a měkkou vůní mechu.
Přivírám oči a nechávám se vést jen melodií zvuků přírody. Cítím, jak ranní vánek hladí mou tvář a náhle si uvědomuji, že jeho dech již postrádá onu důvěrně známou vůni léta. Uposlechnu zvláštní nutkání shlédnout na zem a spatřím, jak se na mě mezi prvními spadanými listy směje lesklá hlavička kaštanu. Rychle se skloním a sevřu v prstech dosud prochladlého posla podzimu. Víc než dřív si uvědomuji přítomnost lesa, jakoby v tom maličkém kousíčku v mé dlani byla ukryta část velkého plánu Matky Země. Kráčím dál pod zářícími korunami stromů ševelících v jiskrném vzduchu rodícího se dne a jsem jednoduše šťastný, že jsem mohl být svědkem tak významné chvíle.
Hodnocení: 1 = výborně (+ pochvala)
