Jméno práce: Když les procitá
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): Lukáš
Když les procitá
Pomalu se procházím chladným ránem v objetí babího léta. Kráčím po kamenité cestě lemované zelenými loukami, jejichž stébla trav se mírně a zvolna pohybují ve vánku, a kapky rosy na listech se třpytí. Odráží se v nich ostré slunce, které před chvílí vyplulo zpoza obzoru a nyní blikavě prosvítá skrze vzdálenou lipovou alej. Okolo cesty se občas povalují barevné listy kaštanu, zanešené sem větrem od blízkého jírovce stojícího osaměle v krajině; jsou zbarveny žlutozeleně v mnoha odstínech, některé rudě. Z lesa se ozývá pouze občasné šustění listů v korunách vzrostlých buků pod lehkými poryvy větru. Mimo to slyším pouze své vlastní kroky, které pokračují směrem k lesu, jenž je zahalen v ranní mlze a kouřovém oparu. Poté, co mě obklopily větve javorů a buků, jsem zjistil, že se cesta pomalu mění ze suché na blátivou. Ve vzduchu byla vlhkost a trochu se mi kouřilo od pusy, přestože nemohlo být méně než 10 stupňů. Ze strany mě oslňovalo slunce, schovávající se za kmeny stromů v dálce. Čím jsem postupoval dále do lesa, tím více se ochlazovalo. Občas se z korun javorů sneslo pár listů v podzimních barvách a usadilo se tiše na mokrou a studenou zem. Místy byla cesta zcela pokrytá spadanými lístky buků, takže jsem se jimi musel brodit. Po chvíli jsem spatřil velkou pavučinu, pečlivě napnutou mezi dvěma buky, která byla poseta kapky vody, které se leskly ve zlaté záři. Její architekt i stavitel, malý černý pavouk, seděl přesně uprostřed. Kráčel jsem dále po cestě až ven z lesa, zatímco babí léto pomalu mizelo v dálce.
Hodnocení: 1 = výborně
