Jméno: Literární zpracování bezpráví páchaného za socialismu
Přidal(a): dejdy
Gymnázium Vysoké Mýto
Vypracoval: Jan Dejdar
- Anotace
Tato seminární práce se zabývá literárním zpracováním bezpráví páchaného za socialismu. Autor práce vybral tři díla od různých autorů, která se zabývají touto problematikou. V práci je vždy nejprve rozebrán život daného autora a poté jeho vybrané dílo. Součástí jsou i úryvky z knih a jiné související citace. V závěru autor vyjádří svůj názor na seminární práci samotnou.
- Úvod
V hodinách českého jazyka se setkáváme s tak obrovským množstvím autorů, knih, dat, stylů, směrů, faktů a historických událostí, že je pro běžného studenta téměř nemožné si všechny tyto informace zapamatovat. Nejlepším způsobem, jak si autora uložit do paměti, je přečíst si jeho knihu, jít do divadla na jeho hru či se podívat na film, který byl podle jeho díla natočen. Ale znovu narážíme na prvotní problém – obrovské množství autorů, knih, dat, stylů, směrů, faktů a historických událostí.
Nedělám si proto iluze, že bych kdy byl schopen znát všechny autory a jejich díla, která se na nás během studia na vyšším gymnáziu valila čtyřikrát týdně. V dnešní době internetu není důležité si všechno pamatovat, důležité je být schopen rychle informace hledat a výsledky efektivně analyzovat. To je sice většinou mnohem složitější proces než tupé memorování encyklopedií, ale přináší lepší a spolehlivější výsledky.
Koncem třetího ročníku jsem byl postaven před problém – vybrat si téma seminární práce. Snáze se píše o tom, co je člověku důvěrně známé; vzhledem k naší rodinné historii jsem se rozhodl pro téma, které se zabývá minulým režimem. Mým tématem je Literární zpracování bezpráví páchaného za socialismu.
3.1. Život Pavla Kohouta
Pavel Kohout se narodil v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium. V době, kdy maturoval, byl zapáleným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a ústředního výboru SČS, čímž měl zajištěn rychlý kariérní vzestup. V roce 1952 ukončil studium na UK a nedlouho poté začal se svou literární tvorbou.
Postupem času prošel výrazným vývojem – od zapáleného stalinisty (svou svatbu záměrně naplánoval na den Stalinových narozenin) se začal přiklánět k reformním komunistům až se stal jednou z výrazných osob Pražského jara. Nakonec byl označen za nepřítele režimu a v sedmdesátých letech byl donucen k emigraci. Spolu s manželkou se usadil v Rakousku a nyní oba žijí ve Vídni.
3.2. Pavel Kohout – Kde je zakopaný pes
Kniha Kde je zakopán pes od spisovatele Pavla Kohouta má podtitul „Memoáromán“, neboli „vzpomínkové vyprávění zaměřené především na prostředí a osobnosti, které autor poznal, a na události, jichž byl svědkem,“ jak zní přesná definice tohoto slova. Jedná se o autobiografický vzpomínkový román. Odehrává se ve dvou různých dějových liniích, které jsou odděleny časem a na konci knihy se sbíhají v jedinou.
Jedna z těchto částí poměrně stručně popisuje události, které se autorovi přihodily v letech šedesátých, včetně osudného srpna 1968. Vstup sovětské armády autor kritizuje, stejně jako všeobecné bezpráví páchané na občanech v zemi. To si samozřejmě vybírá svou daň, a Kohout ztrácí své místo na výsluní tehdejšího společenského života.
Pavel Kohout byl spolu s dalšími spisovateli jádrem českého disentu sedmdesátých let. V této době vznikla jeho nejlepší díla, a to i přes zákazy vydávání jeho knih, hraní jeho her a persekuce v podobě sledování a odposlouchávání telefonu. Kohout se i přes příkoří, jimiž prochází, odmítá podřídit absurdním požadavkům režimu a stále se snaží upozorňovat na nedodržování práv.
V knize dále vypráví o nepovolených domovních prohlídkách a nekonečných výsleších autora a jeho rodiny. Kohout detailně popisuje absurdní praktiky režimu, které eskalují až ve čtrnáctidenní karanténu jeho a jeho manželky, pouze kvůli nevinnému žertu. Velmi strhující jsou příběhy o tajném hraní her zakázaných autorů, šíření cenzurou zakázaných knih v samizdatu, zatýkání signatářů Charty 77 či únos manželky Jeleny.
Pro svou vzpurnost a tvrdohlavost se Pavel Kohout velmi rychle stává osobou, která je pro režim nežádoucí a nebezpečná. Představitelé strany dobře vědí, že Kohout je nenapravitelný, pročež mu je zabaven byt na Hradčanech, místo kterého mu je nabídnut panelákový byt. Kohout režimu nepodléhá a místo emigrace se stěhuje na Sázavu, kde má své víkendové sídlo.
Sedmdesátá léta přináší autorovi ztrátu mnoha přátel, protože stýkat se s ním znamenalo koledovat si o problémy s StB. Zůstali mu tak jen ti nejvěrnější. Kvůli své kariéře s ním přerušili vztahy například Bohdalová a Brzobohatý. Bolest mu alespoň částečně vynahrazují chvíle strávené s nejbližšími na Sázavě, či s Havlovými na Hrádečku. Zde se odehrává i jedna z dojemných pasáží knihy – na silvestra zde poprvé po dlouhých letech zazpívá Marta Kubišová.
Druhá linie opět popisuje události, které Pavel Kohout prožíval se svou manželkou, tentokrát se však autor zaměřil na nejnapínavější část jejich života – léto 1978. Kohout je vydírán, proto požádá o pomoc policii. Vzhledem k tomu, že pachatelem je StB, dochází k paradoxní situaci, kdy ho část policie vydírá a jiná část spisovatele chrání před formálně neznámým pachatelem. Útoky na Kohouta se stupňují – selhávají mu brzdy u auta a čím dál tím častěji je vyslýchán. Neformálně mu je naznačováno, aby si vzal dovolenou a odcestoval z republiky, což Kohout nechce. Vše vrcholí vraždou jejich jezevčíka Edisona.
„Vážený pane plukovníku,“ píši Křížovi, když žal a zděšení překročí vrchol a já jsem s to soudně myslet, „přede dvěma hodinami jsme přišli o psa. Vzdor Vaší ostraze dopravil někdo do naší zahrady uzeninu, která je čímsi posypána. Našli jsme ji na místě, kde náš pes zahynul. Část nálezu posílám, z druhé si dávám dělat expertizu sám.“
Po této události už spisovatel odjíždí na roční pobyt do Rakouska, odkud mu už návrat zpět do vlasti nebude umožněn, neboť on i Jelena přichází o české státní občanství.
Zajímavostí je, že právě po jezevčíku Edisonovi je kniha pojmenována a autor mu ji i věnoval. Kohout v knize též psa oslovuje nezvyklou du-formou, např. „sportovní jezevče“ nebo „nezkrotný jezevčíku“. Edisonovi je v knize vyhrazen poměrně velký prostor:
(…) Edison Venor, slibuju ti, bude mít pomník trvalejší než jejich pohlaváři, náhle bezpečně vím, jak dopsat Atest, a v jiných buňkách mého mozku začne klíčit kniha, kde bude zpupný prezident okrajovým padouchem v příběhu slavného jezevčíka.
Kniha byla psána až v letech 1984-1987, neboť Kohout chtěl události popsat co možná nejobjektivněji a zachovat si od nich odstup. Přesto má však dílo velmi bohatou slovní zásobu a je obohaceno zajímavými dvojsmysly. Autor používá velmi dlouhé věty, často je celý odstavec pouze jednou větou. Možná i proto kniha místy vyžaduje při čtení zvýšenou pozornost. Jeden příklad za všechny představuje věta:
„Zájemce o Hynečka, zvaného podle tvůrce opony Národního divadla Hynajs, shodou okolností herec jiného pražského divadla, se zas narychlo rozváděl s herečkou téhož divadla kvůli společné kolegyni, kterou přivedl do jiného stavu, takže se rozhodla opustit manžela-kolegu, jenž se kvůli ní kdysi rozvedl s další kolegyní, jejímž prvním manželem – a ovšem kolegou, jak jinak? – byl právě zájemce o Hynečka.“
Asi největším přínosem knihy pro čtenáře je přiblížení tehdejší doby. To je velmi zajímavé zvláště pro nás, kteří jsme minulý režim nezažili a vše nám připadá až absurdní. Nicméně ještě absurdnější je postoj, který někteří lidé stále k minulému režimu zaujímají. Asi nejlépe to vyjádří dobový citát neznámého autora:
„Je absurdní, že o týhle zkurvený době jednou budou lidi mluvit jako o zlatejch časech.“
3.3. Další díla Pavla Kohouta
Pavel Kohout však nebyl pouze prozaik, napsal celkem asi 45 dramat a několik básnických sbírek oslavující socialismus. Zatím poslední Kohoutova kniha vyšla v roce 2011. Mezi autorova další prozaická díla patří:
- O černém a bílém, 1950 – povídky pro děti v budovatelském duchu.
- Katyně, 1970
- Román o dospívající dívce, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy.
- Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování aj.; humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací.
- Velmi oceňován a vydán v mnoha jazycích.
- Konec velkých prázdnin, 1991 – rozsáhlé zpracování látky české emigrace.
4.1. Život Václava Havla
Václav Havel se narodil roku 1936 do známé pražské intelektuálské rodiny, která byla ve dvacátých až čtyřicátých letech úzce spjata s českým kulturním a politickým děním. To byl také důvod, proč mu totalitní vláda nedovolila po ukončení povinné školní docházky dále studovat. Nastoupil proto do učebního oboru a večerně vystudoval gymnázium. Nebylo mu povoleno studovat na humanitní vysoké škole, proto se rozhodl nastoupit na ekonomickou fakultu ČVUT, kterou ale po dvou letech opustil. Když se vrátil z povinné vojenské služby, začal pracovat jako jevištní technik v Divadle ABC a poté v Divadle Na zábradlí.
Havel se stal jedním z disidentů a kritiků režimu. Byl proto postižen zákazem psaní a strávil celkem 5 let ve vězení. Zasloužil se o pád komunistického režimu, stal se posledním prezidentem ČSSR a prvním prezidentem České republiky.
Havel nebyl pouze politikem, ale také významným dramatikem a esejistou. Proslavil se dramaty ve stylu absurdního divadla, zabýval se v nich tématy byrokracie a moci. V esejích rozvíjel otázky svobody a morálky.
4.2. Václav Havel – Audience
Audience je jednoaktové absurdní drama z roku 1975, které je částečně autobiografické. Hlavní postavou je Ferdinand Vaněk, spisovatel a intelektuál, kterému bylo zakázáno psát a proto pracuje v pivovaru, kde válí sudy. Vaňka si k sobě přivolá Sládek, který je intelektuálně na mnohem nižší úrovni, ale přesto je jeho nadřízený. Nabídne Vaňkovi možnost povýšit na pozici skladníka. Vaňkovi se taková myšlenka líbí, protože by mohl v klidu psát své hry. Součástí Sládkovy nabídky je ale fakt, že by Vaněk musel sám na sebe donášet StB, protože Sládek o něm musí psát zprávy, což mu jako jednoduššímu člověku dělá problémy. Vaněk na konci nabídku odmítá a celá hra končí jeho výrokem: „Je to celé na hovno!“.
Ve hře se opakují stále stejné fráze a scény, celou dobu se řeší pořád totéž téma. Výrazný intelektuální rozdíl mezi Vaňkem a Sládkem je patrný na první pohled ze způsobu mluvy jednotlivých postav. Knižně spisovná mluva Vaňka tvrdě kontrastuje s nespisovným až sprostým jazykem, který používá Sládek. Jeho buranství pak podtrhuje nezřízené pití piva a rozhovory s Vaňkem, během nichž ve vedlejší místnosti močí.
Postava Ferdinanda Vaňka je Havlovým alter-egem. Podle Václava Havla byl vlastně představou, jakou sám o sobě měl. K této postavě se váže zajímavá událost – v roce 1989 otisklo komunistické Rudé právo blahopřání v následujícím znění:
„Dne 5. 10. 1989 oslavil narozeniny FERDINAND VANĚK z Malého Hrádku. Za jeho namáhavou práci, kterou ve svém životě vykonával a vykonává, mu děkují a do dalších let hodně zdraví a dalších pracovních úspěchů mu přejí jeho spolupracovníci a přátelé.“
Vedle blahopřání byla otištěna Havlova fotografie. Díky ní se tisíce lidí dozvěděly, jak Havel vlastně vypadá. Celá událost se rychle rozkřikla a Rudé právo bylo toho dne velice rychle rozprodáno, což dokazuje i příspěvek uživatele mopr6 v internetové diskusi na www.zpravy.idnes.cz:
„Mám ty noviny schované … Když se to za komančů profláklo, muselo padat pěkných pár hlav z RP.“
Gratulace Ferdinandu Vaňkovi v Rudém právu
Sám jsem měl možnost vidět tuto hru v podání divadelního spolku Kašpar. V roli Vaňka se zde představil Jan Potměšil a Sládka si zahrál Jakub Špalek. Představení bylo mimořádné tím, že se konalo v bytovém divadle v centru Prahy celkem asi pro 25 diváků. Sraz byl „u bývalého KFC“, kam pro nás přišli pořadatelé, zkontrolovali vstupenky a odvedli nás do bytu, kde se mělo představení konat. Celé představení proto mělo úžasnou atmosféru, na všechny dýchala atmosféra tehdejší doby, což ještě umocnilo skvělé výkony herců.
Hru Audience samozřejmě hrají i jiná divadla, z nichž nejvýznamnější je asi Divadlo D21, které tuto hru popisuje takto:
„Pivní exkurze do doby „dávno minulé“. Nebo ne?
V podání Divadla D21 je Audience historickou exkurzí do doby ‚dávno minulé‘, do doby, která již neexistuje a tudíž se stává něčím jako science-fiction. Nebo ne? Navštívíme zákoutí pivovaru, kde si sládek jednoho dne předvolá na kobereček svého – poněkud komplikovaného – podřízeného Vaňka. Ztratíme se na okamžik v minulém čase, jako v pohádce, v níž jeden koulí, druhý přikuluje a vedoucí to všechno bedlivě sleduje, abychom se opět šťastně vynořili. Někdo se zasměje, jiný zanadává, některý polituje, ale všichni si dáme pivo, protože ‚u nás všichni pijeme pivo!‘ “
Audience byla první z Havlových her, kterou jsem viděl, a velmi mě zaujala. Ukazuje bezpráví, které bylo za socialismu pácháno na intelektuálech a spisovatelích. Pro mnoho z nich byl zákaz publikování dost možná ještě větším mučením než fyzické bití a věznění, což je také důvod, proč jsem toto dílo zařadil do své seminární práce.
- Jan Procházka
5.1. Život Jana Procházky
Jan Procházka se narodil 4. února 1929 do rolnické rodiny. Po vystudování Střední zemědělské školy v Olomouci vystřídal několik zaměstnání, až v roce 1956 napsal svou první knihu Rok života. Během 60. let byl členem ideologické komise ÚV KSČ a koncem šedesátých let zastával funkci místopředsedy Svazu československých spisovatelů.
Začátkem 70. let byly jeho knihy z politických důvodů zakázány. Některé filmy natočené podle jeho scénářů povoleny byly, nicméně v titulcích nebylo obsaženo Procházkovo jméno. Mezi nejznámější takové filmy patří Páni kluci, který byl natočen podle známé knihy Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina. Zde byl jako scénárista uveden Vít Olmer.
Jan Procházka zemřel jen několik málo dní po svých 42. narozeninách na rakovinu.
5.2. Jan Procházka – Ucho
Ucho je filmová povídka, kterou Jan Procházka napsal roku 1970. Ve stejném roce byl natočen stejnojmenný film, který však neprošel cenzurou a diváci jej proto poprvé mohli shlédnout až v roce 1990. Režisérem filmu byl Karel Kachyňa a hlavní role si zahráli Jiřina Bohdalová s Radoslavem Brzobohatým. Tématem jsou odposlechy v 50. letech, které se nevyhýbaly ani prominentům tehdejšího režimu. Děj knihy se odehrává v Praze.
Hlavními postavami jsou náměstek ministra Ludvík a jeho manželka Anna. Ti se vrací z večírku komunistické smetánky, ale při příchodu domů zjistí, že si nemají klíče. Ludvík tedy přeleze plot a oknem se dostane do domu. Tam zjistí, že v jejich domě nefunguje elektřina, dveře na zahradu jsou otevřené a klíče, které nemohli najít, jsou zevnitř v zámku vchodových dveří.
Ludvík si uvědomil, že kolegové na večírku mu naznačovali, že na ministerstvu došlo k čistce a obává se, že by se mohla týkat i jeho. Snažil se tedy najít inkriminované dokumenty a zničit je. Anna nechápe co se děje, neví, že by je mohli odposlouchávat a říká nahlas i věci, které by „ucho“ slyšet nemělo. To Ludvíkovi na klidu rozhodně nepřidává.
Anna nebere Ludvíka vážně, ale zjišťuje, že před jejich domem stojí auto a vedle něj několik lidí. Se zazvoněním zvonku Ludvík ztrácí veškerou naději a balí si věci do vězení. Tuší, že bude následovat prohlídka domu a schovává proto vkladní knížky a jiné cennosti.
Nakonec se ale ukáže, že se nejedná o příslušníky Státní bezpečnosti, nýbrž o Ludvíkova kamaráda z vojny a další známé, kteří se vracejí z téhož večírku jako předtím Ludvík s Annou. Manželům se uleví a skupinu pozvou k sobě domů.
Ke konci děje však dvojice zjišťuje, že jsou odposloucháváni i na místech, která předtím považovali za bezpečná. Ona skupina, která k nim přišla z večírku, měla ve skutečnosti za úkol umístit u náměstka doma další odposlechy – „ucha“.
„‘Přece by to nedali… Aby se na to… přišlo! To by je přece muselo napadnout, že se na to přijde! Muselo by je přeci napadnout, že tohleto uvidíme!‘“
Ludvík je zelený. Jako tráva. Znovu ztrácí všechnu sebejistotu.
‚Možná, že mají o naší rodině už podrobné informace. Možná vědí, že se u nás vytírají podlahy jenom na Vánoce.‘“
Ludvík tyto problémy neunese a rozhodne se spáchat sebevraždu. V zásuvce ale nenachází svou pistoli – museli si ji odnést s sebou. Nezbývá jim tedy nic jiného než čekat doma na příjezd policie.
Celá kniha končí šokujícím zvratem. Ludvíkovi sdělí Soudruh, že nastupuje na místo ministra, který byl čistkou „uklizen“ a kterému dříve dělal náměstka.
‚Čest práci,‘ řekne. Komusi. Uctivě. Anna chce jít blíž k sluchátku. Aby slyšela. Ludvík ji zadrží. Gestem. Aby zůstala stát. Aby mlčela.
‚Ano…,‘ říká. ‚Ano… ano.‘ Uvolňuje si límeček. ‚Jistě… Samo… samozřejmě… Ano.‘
Na druhé straně to už zmlklo. Už to slyšitelně i zacvaklo.
‚Čest práci,‘ řekne ještě Ludvík. Do němého drátu. Připitoměle drží sluchátko. U ucha. Pak kousek od ucha. Pak ve svěšené ruce. Pak ho zpomaleně pokládá. Do vidlice. A sedá si na schody.
‚Soudruh,‘ řekne. Aniž čekal na Anninu otázku.
‚Teďka…? Dyť je… eště noc!‘ Anna se dívá na Ludvíka.
‚Stíračka…?‘ zeptá se.
Tiše. Aby to uniklo Uchu.
‚Sprdával tě?‘
Ludvík si položí tvář do dlaní. Jako bolavé závaží.
‚Jmenoval mě ministrem!‘ řekne. Bezpřízvučně.
‚Na Košarovo místo,“ řekne.‘
Kniha Ucho dokonale vystihuje děsivou atmosféru 50. let. Jistý si nemohl být nikdo, ani ti, kteří zastávali ta nejvyšší místa. Autor používá krátké a úderné věty, které čtenáře velmi rychle vtáhnou do děje a dostávají knihu až do thrillerového žánru.
- Závěr
Myšlenka na psaní seminární práce z českého jazyka v době, kdy bych se měl věnovat matematice, přijímacím zkouškám na vysokou školu a maturitě, ve mně vyvolávala depresivní nálady. Ty mě do jisté míry neopustily ani v průběhu její tvorby, ani nyní, když už píši její poslední slova. Mohl bych zde napsat, že bádání nad literárními velikány mi působilo neskutečné potěšení a že díky informacím, které jsem zjistil, budu jinak pohlížet na literaturu a na svět celkově. Bohužel se tak nestalo, katarze se nedostavila a tvorba této seminární práce mi tak nepřinesla o moc víc, než procvičení analýzy informací.
Nechci, aby to vyznělo tak, že si nevážím autorů a jejich děl. Například Václava Havla považuji za jednu z největších osobností konce minulého století. Problém vidím spíše v tom, kdy byla tato práce zadána. Během čtvrtého ročníku už mají skoro všichni rozhodnuto, jakým směrem by se chtěli dále ubírat a koncentrují se na zvolený obor. Vzhledem k tomu, že český jazyk prakticky nikdo studovat nechce, musí na zátěž v podobě vypracovávání seminární práce z tohoto předmětu reagovat většina studentů značně negativně.
Přestože já jsem rozhodně nebyl výjimkou, která potvrzuje pravidlo, nemohu říci, že mi tvorba této práce nic nedala. Zopakoval jsem si, jak se píše seminární práce, jak rychle a efektivně analyzovat informace – a také si připomenout, že je někdy nutné věnovat spoustu času i nudným a zdánlivě nepotřebným činnostem. Což jsou zkušenosti, které se v budoucím životě rozhodně neztratí.
- Zdroje
http://bit.ly/1fO7JHH
http://bit.ly/1djCUYd
http://bit.ly/1kyOMfe
http://bit.ly/1cKjBfa
http://bit.ly/1cKjHn3
http://bit.ly/1nEDrwJ
http://bit.ly/MO3wf0
http://bit.ly/1fO8KQ1
http://bit.ly/1fmxY7I
http://bit.ly/1djDC80
http://bit.ly/LoL0rU
http://bit.ly/LoL76O
http://bit.ly/1bRsIX8
http://bit.ly/1il9Wwp
http://bit.ly/1il9Y7H
