Kniha: Loupežník
Autor: Karel Čapek
Přidal(a): petula
Rok vydání: 1920
Jedná se o drama, na kterém Čapek pracoval již od roku 1911. V této době studoval jako bezstarostný mladík v Paříži na Sorbonně, s čímž je dílo společně se steskem po domově spojeno.
Jelikož dílo vznikalo dlouhých 8-9 let, autor se za tu dobu značně změnil. Zestárl a hlavně prožil 1. Světovou válku, která ho značně ovlivnila. Proto je v díle zpočátku ústředním motivem nespoutané mládí, touha po něm a následně jeho pomíjivost.
O autorovi:
Narodil se 9. Ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Patří k nejvýznamnějším českým dramatikům, prozaikům, novinářům a překladatelům 20. Století. Studoval filozofii na UK v Praze, Paříži i Berlíně. Kvůli své nemoci nemusel narukovat a bojovat v 1. Světové válce. Během války začal pracovat jako redaktor (Národní listy, Lidové noviny). Po válce působil také jako režisér a dramaturg Vinohradského divadla, následně byl předsedou československého svazu spisovatelů.
Ve 30. Letech si uvědomoval nebezpečí fašismu a upozorňoval na ně ve svém díle (Bílá nemoc). V podstatě předpověděl vše, co se po jeho smrti také stalo. Podepsání Mnichovské dohody pak bral jako národní i osobní tragédii. Otevřeně hájil národní jednotu a svobodu. Zemřel na následky nachlazení ještě před začátkem války 25. Prosince 1938.
Mimo jiné se zajímal také o fotografování, etnickou hudbu a cizí kultury. Podnikl několik cest po Evropě. Jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.
Další díla autora:
R.U.R, Bílá nemoc, Válka s mloky, Krakatit, Věc Makropulos.
Charakteristika díla:
Loupežník je tedy Čapkovo drama z roku 1920, kdy mělo premiéru v Národním divadlo. Žánrově se jedná o komedii. Kompozičně je dílo rozděleno do třech dějství.
Hlavním motivem je mládí, touha po mládí a jeho pomíjivost. Loupežník je jakýmsi symbolem mládí, ztělesněním našich tajných snů a přání, které nejsme schopni naplnit.
Děj příběhu je jednoduchý, místy až absurdní.
Hlavní postavy:
Loupežník – Lehkovážný, bouřlivý, impulsivní, vášnivý muž.
Mimi – Profesorova mladší dcera. Zakouká se do loupežníka.
Lola – Profesorova starší dcera. Kdysi utekla s milencem. Domů se vrací nešťastná a opuštěná s dítětem.
Profesor – Otec dvou dcer. Kvůli osudu své starší dcery střeží tu mladší jako oko v hlavě (opevňuje dům).
Paní – manželka Profesora.
služebná Fanka – Dobrosrdečná, starostlivá. Loupežník ji připomíná dávného milence.
Jazykové prostředky:
Čapkův styl je živý a čtivý. Jazyk je rozmanitý. Mění se u jednotlivých postav a slouží jako prostředek charakteristiky postav. Například profesor mluví spisovnou, učenou češtinou, zatímco služebná Fanka mluví v nářečí („v“ uprostřed slov se mění na „u“ – zrouna).
Děj:
Příběh je jednoduchý, místy až lehce absurdní. Loupežník učaruje mladičkou Mimi, dceru úzkoprsého Profesora, který už kvůli milostnému poblouznění ztratil svoji starší dceru, Lolu, jež utekla se svým milencem z domu. Profesor proto Mimi střeží jako oko v hlavě. Nicméně Mimi se do Loupežníka bláznivě zamiluje, právě když rodiče odjedou pryč a ona zůstane v domě pouze se služebnou Fankou. Po návratu rodičů dojde k ostrému střetu mezi Loupežníkem a Profesorem a mladík se s Mimi opevní v jeho domě. Profesor přivolá na pomoc postupně starostu, kováře, četníky a nakonec i vojsko, kteří však před touto události měli tu čest se s Loupežníkem seznámit v místní hospodě. Nesou to tedy spíše s humorem a snaží se Profesorovi rozmluvit, aby to tak neřešil. Loupežník je nakonec z domu vypuzen, unikne bez jediného škrábnutí. V posledním dějství se na scénu dostává i Lola, která se vrátí zpět do rodičovského domu. Ubohá, opuštěná a zlomená se svým dítětem na rukou. Mírně vykazuje znaky šílenství.
Svou nebojácnou upřímností si Loupežník získává obdiv a sympatie ostatních postav dramatu – kováři se líbí jeho kurážná povaha, starosta by se s ním zase rád napil a popovídal si, protože divoký mladík se mu jeví jako velmi zajímavý člověk. Zvláštní je, že každému připomíná Loupežník někoho jiného, vždy se však jedná o osoby, které nějak zvlášť ovlivnily život dotyčné postavy – Mimina matka v Loupežníkovi vidí mladého indiánského náčelníka z filmu, profesorovi připomíná básníka-anarchistu, Šeflovi pytláka, který uměl zázračně střílet, kaprálovi cirkusáckého komedianta, Frantovi cizího knížete pána a Fance její dávnou lásku, odsouzeného milence. Loupežník je tudíž jakýmsi univerzálním převtělením mládí a našich tajných přání a tužeb.
Celá hra je příznačná lehkou a svěží lyričností. Například už samotná jména hrdinek – Lola a Mimi – navozují zvláštní atmosféru lásky a něhy. Dialog Loupežníka a Mimi ve druhém dějství přechází místy do veršů, a připomíná tak rozmluvy mezi Shakespearovým Romeem a Julií.
V „Loupežníkovi“ ale nakonec nevyhrává zcela jasně ani jedna strana. Čapek přiznává jistou životní pravdu i úzkoprsému profesorovi, stejně jako živému a drzému mládí.
