Kniha: Marie Stuartovna
Autor: Friedrich Schiller (režie Daniel Špinar)
Přidal(a): werusenka123
Schillerovo historické drama Marie Stuartovna uchopil režisér Daniel Špinar z jiného úhlu pohledu. Ke spolupráci na jevištní realizaci si přizval, obdobně jako tomu bylo i u Vojcka, Henricha a Lindu Borárosovy. Za této nezbytné pomoci vznikla základní linie scény, která nám nabízí iluzi virtuálního světa, kde je vše jasné a průhledné, což ještě více umocňuje fakt obřího plexiskla za kterým je uvězněna skotská královna.
Holý prostor naznačuje, že není útěku, není možnosti schovat se před bezútěšností situace, natož skrýt písemnosti skotské královny. Jediný možný úkryt je totiž objeven a zničen hned na počátku. Naproti tomu se všichni, kdo žijí v tomto světě, snaží o neprůhlednost svého jednání, o kamennou tvář bez jakéhokoliv náznaku citu. Prázdnota plynule přechází z prostředí vězení do královského paláce, jehož chod, neřídí nikdo jiný, než sama technologie ač by to spíš měla být anglická královna Alžběta. Úhledně seřazené bílé plastové židle neplní na první pohled žádnou funkci a mohlo by se zdát, že jejich jediným úkolem je znemožňovat plynulí pohyb po scéně. Opak se stává pravdou. Ony židle se stávají symbolem chaosu, v momentě kdy je nacházíme rozházené po scéně a zároveň samotnou paralelou příběhu, kdy se hroutí pevnost rozhodnutí, o osudu Marie Stuartovny. Ostatně židle nejsou jediným symbolem této hry.
Další významnou rekvizitou je obrovský billboard s portrétem královny Alžběty, který téměř po celý čas dominuje scéně. Sama Alžběta, se v závěrečné scéně snaží se svou podobiznou položenou na boku pohnout v okamžiku, kdy zjistí, že byla svými (z)rádci obelstěna. Nejdůležitější rekvizitou celého představení je rudý koberec. Ten představuje symbol moci, o kterou a s níž se hraje. Jediná scéna silným obrazem vyjadřuje bezvýchodnou situaci obou žen, když se ocitnou sami sobě, tváří v tvář, náhle odděleny průhlednou stěnou od dvořanů.
Jediný okamžik, ve kterém se hraje o všechno, o onu moc, jejíž symbolikou je rudý koberec, o jistotu, o slávu. Okamžik, v němž si s nutností sobě vlastní musí pohlédnout do tváře. V této situaci proti sobě stojí dva ženské principy. Každé z nich byli do vínku dány jiné povahové rysy a každá z nich si zakládá na odlišných věcech, což je patrné daleko předtím než jedna z nich promluví a to z toho důvodu, že symbolikou se tu nešetřilo ani na kostýmech. Marie, která byla vychována na francouzském dvoře je prototypem ženskosti. Celý život si zakládá na své půvabnosti a úhlednosti. Jedná velmi impulzivně, ale za každou cenu se snaží ponechat si svoji důstojnost a hrdost. S muži dokáže jednat vytříbeně a vychytrale. Dokáže jim sdělit, to co chtějí slyšet. Jejím triumfem nezdolnosti je okamžik její smrti, když jí kráčí vstříc v bílých šatech jako nevěsta boží, zatímco Alžběta jejím odsouzením vyřknula ortel sama nad sebou.
Alžběta na rozdíl od ní postrádá jakýkoliv půvab či vrozenou ženskost. Když přijíždí na scénu na dřevěném koni v poněkud extravagantním blyštivém oblečení s rezavými vlasy a černými brýlemi působí to poněkud směšně. Proč ony černé brýle? Snad proto, aby nikdo nevěděl, jak se skutečně vládkyně cítí. Lucie Juřičková v této hře Alžbětu vypodobnila jako nejistou, bezzásadovou panovnici, která trpí rozmařilostmi malého dítěte, podléhající okamžitým náladám a pro zkrácení chvíle oddávající se neskrytým sexuálním flirtům. Významnou roli zde hrají muži, kteří obě královny obklopují. Oni jsou těmi, jimž se v nejvíce vypjatých chvílích přichází obě ženy vyplakat na rameno, svěřit se svými těžkostmi a snaží se u nich naleznout porozumění. Jsou to ovšem muži, kteří záměrně zkreslují informace a fakta, aby změnili situaci ve svůj prospěch. Pomocí úskoků a lstí pomalu utahují smyčku kolem hrdla Marie Stuartovny.
Rozpačitě může působit i nedorozumění Daniela Špinara jako režiséra, které vede s herci, především s Dagmar Havlovou. Zatímco ona touží zdůraznit Mariinu královskou velkolepost, Daniel Špinar, doufá, že sáhne do svého nitra a ukáže pošetilost mocných podobně jako Lucie Juřičková v roli její sokyně. Ta vyšla režijnímu konceptu odevzdaně vstříc. Dalším problémem byl převod klasického Schillerova textu do dnešní současnosti, ačkoli jsme měli možnost vidět, že Daniel Špinar toho již dvakrát schopný byl a to v případě ohromujícího a silného výkladu Vojcka ve Vinohradském divadle a posléze v A studiu Rubín neméně úspěšně zinscenoval Salome od Wilda.
Zásadní problém spočívá v rozdílnosti textů. Pro tyto dva texty je charakteristická otevřenost a mírně pokřivená optika mající svůj vnitřní svět, který koresponduje se současným pocitem vyprázdněnosti a absurdity naproti tomu je Marie Stuartovna uzavřené drama pojednávající o konfliktu dvou královen, které stojí a zároveň padá společně s konvencemi a morálkou soudobé společnosti.
