Kniha: Memento
Autor: Radek John
Přidal(a): Lucie W.
Literární druh, žánr:
Postmoderna, epika – publicistický román
Zařazení autora, doba, další autoři:
Postmoderna v době socialismu, další autoři např. Nabokov – Lolita, Viewegh – Báječná léta pod psa
Charakteristika tvorby, stylu autora:
Kombinace er formy a ich formy – monolog hlavní postavy
Úseky promluv lékařů
Retrospektivní vyprávění, „po úsecích“, kdy hlavní postava na etapy „vzpomíná“
Reportážní prvky
Místo a čas:
70. a 80. léta 20. století, Praha
Hlavní postavy:
Michal Opata
Eva Popelková
Richard
Rodiče
Děj:
Sedmnáctiletý Michal hledá únik od problémů doma i ve škole. Najde jej v partě lidí v čele s Richardem, který mu nabídne drogy. V této partě lidí najde i svoji celoživotní lásku Evu. Kvůli zvětšujícím se problémům doma i se školou se Michal začne rodičům vzdalovat čím dál tím více a propadá se hlouběji do světa drog spolu s Evou. Michal skončí v léčebně a následuje vojna, kde však nepřestane užívat drogy. Po návratu se schází s Evou, a jelikož mají dostatek drogy, cítí se nezranitelně, to však nemá dlouhé trvání. Společně se dopouštějí několika trestných činů, za účelem shánění drog nebo peněz na drogy, za které jsou oba posléze odsouzeni. Po propuštění z nápravných zařízení a psychiatrie se Michal s Evou opět setkávají, chtějí spolu začít nový a lepší život bez drog. Ovšem vůle obou je značně nalomená a oba se znovu vrhají do stereotypu narkomanů. Shánění peněz na dávku. K tomu se přidává i samotné vaření drog, pervitinu. Michal je opět zatčen a poslán do vězení a posléze na psychiatrii. Po propuštění je již pevně rozhodnut se drogy vzdát nadobro. Vyhledá Evu a pokusí se o to spolu s ní. Eva je ovšem slabá a začne znovu užívat. Michal nevydrží a také se poddá své závislosti. Opět oba užívají drogy, Michal znovu začíná vařit. Oba jsou již ve velmi špatném psychickém i fyzickém stavu. Nedokážou myslet na nic jiného než na užití drogy. Po hádce s Evou, kdy je přivolána policie, se Michal dostává opět do vězení za výrobu a držení drog. Ve vězení se dozvídá o tom, že Eva spáchala sebevraždu. Myslí si, že ji někdo zabil. Vzdává svou naději na hezký život s ní a bez drog, a jediné po čem touží je pomsta a drogy. Po návratu z vězení a léčebny začíná opět vyrábět drogy, tentokrát ovšem proto, aby do nich přidal jedovaté látky a Evu pomstil. Plán nedotáhne do konce, jelikož se předávkuje – nebo je předávkován, v bytě s partou mladých toxikomanů, kteří ho nechají ležet na zemi u popelnic téměř zemřít. (Tento děj nás vrací na začátek knihy.) Po absolvování léčby v nemocnici, kde ho lékaři zachrání od smrti, Michal opět nastupuje do psychiatrické léčebny.
Následuje závěr psaný jako protokol/zpráva, kde se dozvídáme, že se Michal po propuštění z léčebny opět předávkoval a skončil s paranoidní psychózou a poškozeným mozkem na psychiatrii, s nulovou šancí na uzdravení.
Myšlenky:
Důrazně upozornit společnost na problémy toxikománie.
Ukázat život závislého člověka a jeho stereotypnost
Memento – upozornění, připomínka
Vliv díla:
Upozornění na skutečnosti okolo užívání drog a na problémovost a to právě i za dob socialismu
Slovní zásoba díla:
Obecná čeština, vulgarismy, slang
Prvky v díle:
„Seš vobyčejná feťačka. Hadrák. Jako já!“
„Svině!“ zachroptí debil.
S platností od 1.1. 1985 byl na seznam omamných látek, na které se vztahuje zákaz výroby a přechovávání, připsán pervitin. Výroba, držení a šíření pervitinu jsou tedy od tohoto data postihovány stejně jako výroba, držení a šíření jiných drog.
Inspirace, napodobení díla, film:
Memento bylo natočeno jako stejnojmenný film
podobné dílo – My děti ze stanice Zoo
Ukázka z díla:
„Telegram!“ Říká Honza hned ve dveřích.
Eva je v Praze! Adresa jejího nového bytu. Z varu dneska nic nebude!
Zvonil na její dveře ještě bez vizitky jak šílenec.
Jak dlouho jsme se neviděli?
Milování jako poprvé. Co je proti tomu tisíc dávek.
Zakulatila ses mi v kriminále, uvědomoval se Michal, jak svíral Eviny boky. A zvětšily se ti prsa. Jak je to všechno naruby. Normální lidi v kriminále hubnou. Feťáci přibírají. Dobře si pamatoval, že než ho zašili, měla Eva hrudník jako kluk. Svíral ji rukama, chtěl si zapamatovat každý detail těch několika minut vyvzdorovaných na osudu. Buhví co zas bude.
„Miluju tě!“
„Kecáš! Našla sis někoho, kdo ti vyrobí víc než já. Za co?“ Sevřel jí ramena. Na hlouček čumilů, který se tvořil kolem nich, kašlal. „Tak řekni, za co!“
Zavrtěla hlavou.
„Jen se nestyď!“ křičel.
Další slzy. Najednou jako by se celá zhroutila. „Ve dvou to nikdy nezvládnem, Michale…“
„Děvko!“ křičel. Jen blázen by věřil narkomance.
„Kvůli tomu si mě k vodě nepustila!“
„Přísahám, Michale…,“ zvedla k němu oči červené pláčem.
„Tak schválně!“ Třásl se vzteky. Pustil Evu, beze slova se otočil, a jak nejrychleji mu bolavá noha dovolovala, rázoval pryč.
Věděl, že za ním poběží jako pejsek. Co za ním. Samozřejmě za lahvičkou s tím, čeho chce nechat. Kvůli čemu prý nechala mě. Chacha. Slyšel, jak za ním poklusává.
Jenže jít takhle rychle nevydržím ani půl minuty. Ohlédl se. Tvář zkřivená vztekem. – Moje láska!
