Kniha: Milá sedmi loupežníků
Autor: Viktor Dyk
Přidal(a): sombrero70
Autor:
VIKTOR DYK (1877 – 1931)
Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a překladatel.
– představitel tzv. generace anarchistických buřičů
– žák Aloise Jiráska
– vystudoval práva
– politicky se angažoval (volební kampaň)
– byl poslancem Národního shromáždění a senátorem
– odpůrce tzv. hradní politiky a prezidenta T. G. Masaryka.
– za války byl zatčen za velezradu, ale pro nedostatek důkazů byl propuštěn.
– od roku 1907 se podílel na redigování časopisu Lumír a roku 1918 se stal redaktorem Národních listů
– zahynul při koupání v moři u ostrova Lopud a je pohřben na Olšanských ostrovech.
– narodil se na Silvestra
Dyk do české literatury vstoupil s ideou protispolečenské vzpoury, jejímž hlavním motivem je rozpor mezi absolutním ideálem (mravním, občanským, vlasteneckým, humanistickým) a realitou. Témata čerpal především z denního života. Jeho díla zpravidla obsahují jasnou pointu. Využívá kontrastů a paradoxů. Je satirický a sarkastický, vlastenec.
Díla (téma vzpoury proti tíživé skutečnosti):
Buřiči
Válečná tetralogie – vrcholné dílo, láska k národu a i strach o něj, obsahuje báseň Země zpívá
Marnosti, Giuseppe Moro – básnické sbírky
Milá sedmi loupežníků – básnická balada
Zmoudření Dona Quijota, Ondřej a drak – dramata
Všechny díla (Moro, Krys, Milá): „drama jedné postavy“ – epická báseň i novela se liší pouze navenek (stejný styl vyprávění – žádné strojené epitetony a metafory, minimum básnických prostředků)
Stylizované podoby Dyka v hlavních postavách:
Quijote – naivní idealismus
Krysař – ironie a skepse
Moro – oddanost nadosobnímu cíli
(možná i loupežník- buřičství, utíká společnosti)
Jedno z témat se objevuje v jeho 3 hlavních dílech – OSAMĚLOST
Quijote – se cítí sám, a proto jde do světa hledat své štěstí
Krysař – je pořád cizincem (povolání – pořád jde), ale i ve vztahu k Agnes (je cizincem pro Agnes a ona pro něj), ve městě
Moro – zůstane sám
-> všichni tři jsou poutníci (Máchovské téma): neznají směr a neví, zda vůbec dojdou svého cíle
Quijote a Krysař zaznamenávají Dykův vývoj (od Q. ke K. – iluze -> bolest -> smíření):
– Quijote vidí pouze ideály, není zamilovaný – plane pro ideál= nemůže být spokojený se skutečností, ptž ta nemůže nikdy splnit jeho představy
Dolores si splete s Dulcineou (vidí to, co chce)
– Krysař vidí skutečnost (Faustus v hospodě: ostatní vidí, K. jen kocoura), skutečná láska
Jeep je jako jediný spravedlivý (stejně jako Q.), akorát on neumře – taky posun
Poznámka: Dykův nacionalismus
MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ
Inspirace:
Loupežník Jaromír – hl. postava ze hry rak. dramatika Franze Grillplzera „Ahnfrau“ – zbojník jánošíkovský – symbol životní plnosti, protiklad samolibým světcům = český realismus – „politika přežvýkavců na katedře“
Hl. postavy:
Milá – člověk, který nevidí hranici mezi dobrem a zlem, co sám chce „Kdo ukojí mé touhy ve mně? Kdo je uspí ve mně.“, odešla k loupežníkům z nudy – charakteristická vlastnost doby
Děj:
Prolog: loupežník Jaromír se prochází krajinou a vzpomíná na (dávně bouře a bol) příhodu, která se stále před 7 lety – milá nosí sedmi loupežníkům kvítí na hrob. Cítí radost ze zla, In tyrannos! Schillerovo. „Pateticky zněly verše starosvětské balady.“
Zpěvy: Loupežník popisuje tehdejší situaci, kdy se každý loupežník bojí o svůj vlastní krk (odměna 100 rýnských na hlavu), jedinou nadějí je pro ně láska k Milé (mají jen ji). Loupežník přemýšlí, kde se v něm vůbec to loupežnictví vzalo. Obviňuje z toho společnost a boha, to oni ho donutili takhle se chovat, člověk se o sebe musí postarat, on takový konec nechtěl-musel. (můžete za to vy a pak se divíte) Loupežník je člověk, který si zvykl na krev.
Milá se bojí nudy (ne loupežníků). Je pro všechny a pro nikoho, je jako květina, ráda láká ostatní, ale nechce být utržena. Ráda dává objetí, ale ne srdce. Nelituje, neřeší minulost (umírají). Milá je na jednu stranu nešťastná, má strach, jedinou útěchou je pro ni nový den (touží po něčem jiném, i když to přímo neříká). Má ráda všech 7 loupežníku a je i příčinou toho, že mezi sebou žárlí (smrt).
V ději milá loupežníky posílá k činu, loupežníci zabijí faráře (bůh se o ně nestará, ale jen je trestá-vina bohu), a ona to vnímá jako zběsilost a touží najít viníka. Potom potkává poutníka, cíí touhu, chce jej varovat před loupežníky, věděla, že se stane něco hrozného, ale neudělala to. Loupežníci ho zabijí. Milá nakonec všechny loupežníky zradí (myslela si, že je to správné, ale po čase, když mstivost zchladne, je jí smutno. Loupežníky milovala i proto, že byli tím, čím byli. Chce se zároveň smát.).
Forma:
– důležitá je lyrická složka – zaměřuje se na city, pocit, který z díla vyznívá + epická
– střídají se zpěvy loupežníka a Milé
– není moc dějové
– forma střípků, které dohromady dávají obraz
– napsáno pěkně a mile (i když takový není zrovna obsah)
– nemelodické
– symbol buřičských nálad
Jazyk:
– žádná pevná stavba (jazykově)
– rým střídavý i obkročmý
– vyjadřování stručné, jednoduché (ne až tak jednoduché na pochopení)
Dílo:
– Dyk – buřič (jejich smyslem je rozeznáváni dobra a zla)
– zobrazuje problémovost doby, rozpolcenost (Milá i loupežníci): marnost lidských činů, nejsou spokojeni s buřičstvím, je to pro ně východisko společenským konvencí
– vliv anarchismu
– zasazení do romantické scénerie (iluze krásy X groteska – podtržení : konvenční, ale schválně)
Téma:
– stylizace záporných rysů (ne typizace postav!!!):
– lidé, kteří utekli ze společnosti, aby splynuli s něčím pro ně vyšším (příroda?)
– lidé, kteří nejsou normální (nesouhlasí se společností), ale to „normální“ není pro Dyka normální
– skutečné zlo X skrytá touha po dobrém (ona radost ze zla) – IRONIE, (ironie k šaldovým buřičům??)
Nápad:
– kniha je Dykovým ohlédnutím za mládím- už to prokoukl ??
– důraz na prožitek – prolog ?
Ukázka (zpívá Milá):
Chtěla jsem říci: Smrt čeká v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.
Vypadli na něho, raněný kles.
Slunce se ztratilo, zesmutněl les.
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
– tolik let, děvče, a zradila jsi mě.
Potůček teče rudý.
Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
Hluboká rána v prsou mu zeje.
Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?
Potůček teče rudý —
Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Přiliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.
