Kniha: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Autor: Arnošt Lustig
Přidal(a): Maja
Arnošt Lustig
(21.prosince 1926 – 26.února 2011)
Je významný český spisovatel a publicista světového významu zaměřující se především na židovskou tématiku.
Arnošt Lustig byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen ze školy a o rok později poslán do Terezína. Prošel koncentračními tábory Terezín, Osvětim a Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti a až do osvobození se skrýval. Díky holocaustu přišel téměř o celou svou rodinu, což významně ovlivnilo jeho tvorbu. Od podzimu roku 1945 studoval Lustig na VŠPS(vysoká škola politická a sociální v Praze). Jako zpravodaj Lidových novin byl roku 1948 vyslán do Izraele v izraelsko-arabské válce. Do roku 1968 vydal v Československu celou řadu významných knih, povídek a novel. Lustig byl redaktorem Čs. rozhlasu, vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, pracoval jako scénárista Čs. filmu. Po okupaci byly jeho knihy vyřazeny z veřejných knihoven. Nejdříve emigroval do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žil v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu.
V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. Franze Kafky, kulturního festivalu Devět bran a organizace pro podporu vědy – Česká hlava.
Arnošt Lustig umírá v Praze na rakovinu v roce 2011.1
Rysy jeho tvorby:
Jeho dílo nejvíce ovlivnily zkušenosti z koncentračních táborů. Především pomocí novel a povídek zachycuje osudy židovských mladých žen, dětí a starých lidí (byli to ti nejzranitelnější).
Dílo řadíme ke druhé vlně válečné prózy z 50. a 60. let – zde se autoři soustředili více na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech.
Modlitba pro Kateřinou Horovitzovou byla oceněna v roce 1966 Státní cenou, v roce 1973 byla nominována ve Spojených státech na Národní knižní cenu a v roce 1974 získala americkou prestižní cenu B´nai B´rith Book Award
Díla:
soubory povídek: Noc a naděje
Démanty noci
novely: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly
Literární kontext:
– 2.pol 20. století
Ota Pavel: Smrt krásných srnců
Josef Škvorecký: Sedmiramenný svícen
Jan Otčenášek. Romeo, Julie a tma
Ladislav Fuks: román Spalovač mrtvol
Josef Škvorecký: román Zbabělci
Václav Havel: drama Audience
Joseph Heller: román Hlava XXII
William Styron: Sofiina volba
1)http://www.spisovatele.cz/arnost-lustig
Válečná próza – byla rozdělena do 3 vln
1. vlna je beletristická a dokumentární literatura s fotografičností a reportážními prvky. Tato literatura se zabývá tématikou koncentračních táborů a židovskou tématikou. Zde jsou autoři jako Julius Fučík, Jan Drda, Jiří Marek a Marie Pujmanová
2. vlna na přelomu 50. – 60. let – byla zde větší míra psychologické analýzy. V popředí je subjekt člověka ve vztahu k době a ne události v širších souvislostech. Autory jsou A. Lustig, Ladislav Fuks, Norbert Frýd a Jan Otčenášek
3. vlna byla v 70. letech a literatura se zabývala válkou ze zorného úhlu odstupu. Autory jsou Ota Pavel a Zdeněk Pluhař.
Historický kontext:
* v únoru 1948 komunistický převrat v Československu
o politické čistky, likvidace odpůrců komunistického režimu
o likvidace nekomunistických periodik
o zákaz publikování mnoha autorů
o z knihoven odstraněna díla předních českých spisovatelů
o vlny emigrace
o žádná svoboda slova
o směly se vydávat pouze díla v duchu socialistického realismu
* 1953 zemřel Stalin – Nikita Chruščov kritizoval stalinismus – následné uvolňování atmosféry
* 1968 pražské jaro
* 21. 7. 1968 – vpád vojsk Varšavské smlouvy – období normalizace
o opět zákaz publikování mnohých autorů (např. A.Lustig, M. Kundera, V. Havel, J. Zahradníček, L. Vaculík, J. Škvorecký, …)
o další vlny emigrace
o rozdělení literatury na a) oficiální, b) samizdatová, c) exilová
o Charta 77 – prohlášení, ve kterém byl vznesen požadavek, aby soudobý režim dodržoval své vlastní zákony, jimiž se zavázal respektovat Listinu základních lidských práv a svobod; signatáři – Václav Havel, Jiří Hájek a Jan Patočka
* listopad 1989 – sametová revoluce – pád komunismu
Literární druh: střední epika
Literární žánr: psychologická novela
Novela: žánr střední epiky s poutaným příběhem. Děj se vyznačuje rychlou spádností (děj nebývá retardován popisy) a sevřeností. Dále děj směřuje k výrazné pointě, která je mnohdy překvapující. Novela, na rozdíl od povídky se zabývá jedním sevřeným příběhem.
Tématika:
Námět: Neomezená nacistická moc zahrávající si s osudy bezbranných lidí.
Téma: Reálné osudy bohatých židů a krásné Kateřiny Horovitzové.
Druhy témat:
1) postavy:
Kateřina Horovitzová: mladá, velice krásná tanečnice židovského původu. V příběhu se projevuje jako statečná a hrdá mladá dívka, která se snaží uniknout před hrůzou koncentračního tábora i za cenu, že opustí vlastní rodinu.
Bedřich Brenske: Nacistický důstujník, na první pohled vlídný a ochotný, ale ve skutečnosti se jedná o krutého, nelítostného a necitlivého demagoga a manipulátora, který si pouze hraje s lidskými osudy.
Herman Cohen: bohatý žid, je mluvčím skupiny zajatých židu. Vzdělaný, inteligentní muž, který zachrání Kateřinu z koncentračního tábora, posléze si ji vezme za ženu
2) děj
Příběh je zasazen do druhé světové války. Píše se rok 1943 a skupina bohatých židů je zajata německými důstojníky. Vysocí důstojnici v čele s Bedřichem Brenským namluví židům, že budou propuštěni, pokud´ dojde k uhrazení několika málo potřebných financí, zároveň budou vyměněni za zajaté německé důstojníky. Skupina židů čeká v Osvětimi, kde Herman Cohen spatří krásnou dívku Kateřinu Horovitzovou, která právě přijela do tábora společně se svou rodinou. Herman Cohen se slituje nad krásnou dívkou a vykoupí ji. Němci započnou svou krutou hru s osudy zajatých židů. Vozí je ve vlaku po celé Evropě, živí v nich naději, i když ve skutečnosti všichni vědí, jak celá hra dopadne. Pod různými záminkami z nich Bedřich Brenske mámí peníze. V průběhu cesty zjistí Brenský, že Kateřina Horovitzová má propadený pas, proto Herman Cohen si ji vezme za ženu. V době, kdy mělo již dojít k výměně židů za zajaté důstojníky oznámí Brenský, že vlak musí zastavit kvůli hygieně, ve skutečnosti v tento moment jsou konta židovských boháčů již prázdná, proto nic nebrání ke konečnému řešení. Židé jsou donuceni ke svlečení, pod záminkou osprchování, avšak všem dochází so bude následovat. Chvíli před popravou, kdy je Kateřina ponižována při svlékání dozorci, vzbouří se a zastřelí jednoho z vojáků. Ostatní vojáci reagují okamžitě, kulomety postřílí celou skupinu židů. Nahé tělo Kateřiny Horovitzové je vystaveno, jako odstrašující případ.
3) prostředí
Děj se odehrává v koncentračním táboře Osvětím a poté ve vlaku v průběhu 2. světové války.
Kompozice
Dílo je rozděleno do tří částí, děj je vystavěn chronologicky.
1.Příběh je zasazen do koncentračního tábora, kdy zajatci čekají do soumraku, aby mohli nastoupit do vlaku a odjet. Setkávají se s krejčím, který jim ušije šaty
2. Děj se odehrává ve vlaku, kdy nejdříve odjíždějí, pak se vracejí kvůli svatbě Kateřiny Horovitzové a Hermana Cohena, opětovné vydání se na cestu do Hamburku a cesta zpět
3. Židé se dostávají opět do Osvětimi, kde na ně čeká smrt.
Dále je děj stavěn do spirály, počíná a končí v Osvětimi. Ke gradaci přispívá také stále silnější vnímání vnímání hrůzy lágru2
2) SLANÁŘ, Otakar, Roman KANDA, Markéta KOSTKOVÁ, Lenka KRAUSOVÁ a Lukáš FOLDYNA. Obsahy a rozbory děl. Třebíč: Petra Valentová, 2006. maturita. ISBN 80-902571-7-8.
Jazyk:
Děj utvářen pomocí vyprávěcího a popisového slohového postupu. Er-forma. Ve velké míře zastoupen spisovný jazyk s prvky slohově zabarvených slov (holobrádek,
a) pásmo vypravěče: Stojí nad dějem, nezasahuje do ně. Jeho jazyk je věcný, stučný a místy až strohý. Pouze ve vyhrocených situacích se vypravěč uchyluje k použití slohově zabarveného výrazu.
b) pásmo postav: zde je jazyk využit k psychologické analýze jednotlivých postav, pomocí jednotlivých promluv postav nám autor přibližuje jejich charakter.
Např. Bedřich Brenske – přehnaně spisovný jazyk, úlisný, vtíravý (demagogie)
Časté jsou
– vnitřní monology postav (mají přiblížit čtenáři prožívání postavy)
…Na tenhle soumrak asi tak hned nezapomenu, říká si Herman Cohen v duchu.
– přímá řeč ( slouží ke gradaci děje)
…,, Je to podvod, je to hnusný, dryáčnický klam, nikdo ani špičku prstu u nohy nevstoupí živ na tuhle doď a nikdo to nepřežije.“…
Filmové zpracování
Na motivy knihy byl natočen film Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965) v režii Antonína Moskalyka, hlavní hrdinku ztvárnila Lenka Fišerová.
Režie:
Antonín Moskalyk
Předloha:
Arnošt Lustig (kniha)
Scénář:
Arnošt Lustig
Hudba:
Luboš Fišer
Hrají:
Jiří Adamíra, Lenka Fišerová, Martin Růžek, Čestmír Řanda st., Ilja Prachař, Vladimír Ráž,Felix le Breux, Vladimír Hlavatý, Miloš Nedbal, Otto Šimánek, Jiří Bruder, Antonín Molčík
Televizní film režiséra Antonína Moskalyka získal Cenu mezinárodní kritiky na festivalu Prix Italia a Hlavní cenu na festivalu v Monte Carlu
Autorův záměr:
Myslím, že autor chtěl pomocí tohoto díla, které interpretuje skutečné osudy skupiny bohatých židů a umělkyně, krutost nacismu. Dále přibližuje čtenáři hrůzu koncentračního tábora a beznaděj lidí žijící v něm.
Ukázka:
…Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál; oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošly už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného nestalo.
Poručík Schillinger se nezmohl ani na údiv, ani na odpor. Nebyl na ten úder zdaleka připraven; oslepenýma očima, plnýma slz, vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byl už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Jeho zástupce, kterého prve nazval holobrádkem, sem duchapřítomně skočil. Neboť němečtí vojáci byli vždy vedeni v duchu těsného kamarádství a tuto mravní vlastnost v nich nikdo nezdeptal. Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen…
Ukázka zachycuje poslední chvíle Kateřiny, která sebere všechny své síly a pomstí se za útrapy, které byly spáchány nejen na ni, ale na její rodině a na všech lidech. Právě zde se projevu její pravá tvář – hrdá a nebojácná dívka.
Vlastní hodnocení:
Tato kniha mi doslova vyrazila dech a to především, tím že příběh Kateřiny Horovitzové je založen na skutečné události. Je téměř neuvěřitelné čeho všeho je člověk schopný. Co všechno udělá druhému člověku bez mrknutí oka a to vše jen proto, aby dosáhl svého. Při čtení knihy jsem tušila jak vše s největší pravděpodobností zkončí, ale i přesto jsem doufala, stejně jako Kateřina a ostatní židé, že vše k dobrému obrát. Myslím, že toto byl autorův záměr, aby čtenáře vtáhl do děje, živil v něm naději až do úplného konce. Myslím, že tato kniha by měla projít rukama každému člověku, protože je varováním před lidskou krutostí.
Zdroje:
Primární:LUSTIG, Arnošt. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Praha: Mladá fronta, 1990, 142 s. ISBN 80-204-0199-7.
Sekundární: SLANÁŘ, Otakar, Roman KANDA, Markéta KOSTKOVÁ, Lenka KRAUSOVÁ a Lukáš FOLDYNA. Obsahy a rozbory děl. Třebíč: Petra Valentová, 2006. maturita. ISBN 80-902571-7-8.
Tercialní: http://www.spisovatele.cz/arnost-lustig
PRŮBĚH KOLEKTIVIZACE
K započetí kolektivizace bylo nutné přesné označení a určení třídního nepřítele – kulaka. O to se postaraly MNV, které tvořili předem kádrově prověření a stranicky věrní soudruzi. Jestliže stěhovací akce Kulak byla připravena na nejvyšších místech KSČ, její naplňování, tedy realizace začínala vždy na stupni nejnižším – tedy v obci či vesnici. Byli to místní funkcionáři KSČ nebo členové MNV, kteří měli za úkol vytipovat a ukázat na toho sedláka, který bude tou první obětí určenou k vystěhování. A v tento moment hrály zde velikou roli závist a emoce jednotlivců. Je možno říci, že v některých případech došlo k vyřizování účtů ba i k pomstě.Po označení třídního nepřítele započala jeho systematická likvidace.
V každé vesnici byl vybrán jeden kulak, který odmítal vstoupit do JZD. Ten byl exemplárně potrestán. Sedlák byl obvykle poslán před soud, kde byl obžalován z velezrady či jiného smyšleného trestného činu a byl odsouzen k dlouhým letům tvrdého vězení. Doznání k trestnému činu komunisté dostali od obžalovaného zpravidla po několika týdnech ve vazbě. Zde byl obžalovaný podrobován doslova právu útrpnému, dokud se nepřiznal a nenaučil se svou výpověď nazpaměť, tu pak přednesl před soudem. Hlavní výslech trval tři dny a dvě noci, se konal v bunkru, přičemž jsem musel stát a nemohl jsem se opřít ani si jinak ulehčit svoji pozici těla. Celé dny jsem musel stát v pozoru. Stráž mě neustále kontrolovala. Když jsem upadl únavou, zkopali mě
a zfackovali. Při výsleších mně vyrazili přední zuby, vykloubili ramena. Jednou, když si mysleli, že jsem výslech nepřežil a táhli mě za nohy ze schodů, tak mi rozrazili hlavu. Já byl jen v bezvědomí. Ale horší než fyzické mučení bylo to psychické. Celou noc za dveřmi naší cely naříkal ženský hlas. Ráno přišla stráž a ptala se mě, jestli jsem slyšel svou ženou. Byly to nejhorší chvíle mého života, modlil jsem se, aby si mě Bůh vzal k sobě.
Zbytek rodiny byl buď ihned vystěhován, anebo bylo stěhování odloženo o několik týdnů. Komunisté nechali, aby na rodinu, ochuzenou o hlavní pracovní sílu, dopadla celá tíha zemědělství. Poté půda a majetek rodiny propadl státu.
Příkazy k vystěhování dopadaly jako rány z čistého nebe. Rodiny, oslabené nepřítomností vězněných hospodářů, vyčkávaly do poslední chvíle, že se něco změní a že budou moci třeba i bez majetku zůstat ve svých domech.
6
Pro rodinu, která dostala příkaz k vystěhování, bylo obvykle odpoledne přistaveno nákladní auto, do kterého si mohla naložit pouze povolený nábytek a minimum osobních věcí. Často si lidé
s sebou mohli vzít pouze postel, peřiny, stůl, židle. Pokud měli štěstí, tak i skříň nebo rádio, dále trochu jídla. Zbytek jejich majetku, který střádali celý svůj život, musel zůstat na svém místě. Na cestu za ,,novým domovem“ se vydávali zpravidla v noci. Cesta v pozdních hodinách byla záměrná, to aby vystěhovaní nevěděli, kam jedou. Rodina nebyla předem seznámena s místem nového bydliště. Většinou byla přesídlena, co nejdále od svého původního bydliště, často do pohraničí, nebo do podobně nehostinného území. Příbytky, které jim byly nově přiděleny, byly mnohdy ruiny, často pouze jedna místnost, která měla sloužit i několika lidem k žití.
Z prostorného domu vybaveného koupelnou a pračkou, jsme se najednou ocitli v domku bez vody
a kanalizace, s dřevěným WC na dvoře, pro vodu bylo nutné chodit do studánky nebo k sousedům.
Pro členy vysídlené rodiny byly připraveny nejpodřadnější práce. Život, který následoval, byl trestem za zpupnost a neposlušnost, kterou projevili ke komunistickému režimu.
Pokud vystěhovaná rodina nezapůsobila na ostatní rolníky ve vesnici dost výhružně, následovaly další metody nátlaku. Jednou z prvních byla zvýšená hranice pro dodávky, nesplnění bylo tvrdě trestáno. Pro zhoršení pracovních podmínek začali komunisté zabavovat rolníkům jejich stroje – traktory, samovazače, mlátičky.
Likvidačním nástrojem sedláků byl tzv. Nucený výkup strojů, který podle údajů ministerstva zemědělství dosáhl už ve své počáteční fázi k 30. dubnu 1950 počtu 10 321 traktorů, 7 363 samovazačů a 8 754 mlátiček. Pro velkou část selských hospodářství to byla doslova pohroma. Cíl byl jasný, nucený výkup strojů měl snadno a rychle získat okázalým gestem stroje pro JZD a státní statky a současně s tím citelně podlomit výrobně technickou způsobilost selského stavu.
Další forma nátlaku se projevila na dětech kulaků. Studenti, kteří měli kulacký původ, byli vyloučeni ze škol.
V letech 1952-1953 docházelo ve spojitosti s akcí Kulak k individuálnímu vylučování selské studující mládeže i z nezemědělských vysokých škol. Proti rozhodnutí StB nebyly nic platné studentovy vynikající studijní výsledky či dokonce přímluvy učitelů. Vylučování studentů v průběhu času sláblo, protože se díky kádrovým posudkům nedostali ani k přijímacímu řízení.
Forma nátlaku a strachu zapůsobila dokonale – valná většina rolníků odevzdala půdu a majetek JZD.
7
DŮSLEDKY KOLEKTIVIZACE
Díky kolektivizaci došlo k nevratnému poškození zemědělství. Většina zabavené půdy se již nikdy nevrátila do rukou původních majitelů. Padesát let odtržení od zemědělství způsobilo, to že současní potomci tehdejších rolníků nemají na co navázat, chybí jim citový vztah k zemědělství
a půdě. Vztah, který si jejich předci předávali z generace na generaci. Lidé, kteří prošli přímo kolektivizací, se mnohdy pádu želené opony nedožili a jejich potomci již neměli sílu na to, aby se soudili o návrat majetku a znovu obnovení zemědělství. Dá se říci, že kolektivizace dosáhla plného účinku až dnes. Současní lidé nemají zájem o práci v primárním sektoru. Dobrovolně odevzdávají nebo pronajímají půdu zemědělským družstvům.
Vše vedlo k tomu, že dnes je soukromé zemědělství zastoupeno v naší zemi podstatně méně než
v zemích západní Evropy.
Nevratné stopy, také zanechala na vzhledu krajiny. Komunisté srovnali se zemí meze, tím dosáhli vzniku celistvých lánu. Vzhledem k tomu, že řídící funkci v JZD zastávali mnohdy lidé, kteří postrádali zkušenosti se zemědělstvím, došlo k poškození půdy – půdní eroze.
Avšak i přes nepříznivé podmínky pro obnovu zemědělství, které nastaly po revoluci, se našlo mnoho lidí, kteří chtěli navázat na odkaz svých předků.
8
VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKA
Stanislav Ryšán
Můj dědeček se narodil 23. ledna 1935 v Mostištích, vyrůstal společně se svými dvěma bratry na malé zemědělské usedlosti v Mostištích. Po dokončení základní školy nastoupil na zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kterou dostudoval. V devatenácti letech musel předčasně nastoupit na povinnou vojenskou službu a o tři roky později se oženil. Stal se otcem čtyř dětí. Pracoval na místech, které schválila KSČ – stavba přehrady a práce u technických služeb, zde pracoval až do důchodového věku. Nyní žije v Mostištích jako důchodce.
Od malinka jsi vyrůstal v zemědělství, které se stalo obživou tvých rodičů. Vzpomeneš si, jak dlouho tradice zemědělství přetrvává v naší rodině?
Přesně nevím, ale z vyprávění mého otce, myslím tak 150 let.
Jak velké zemědělství jste měli a byli jste jedinými sedláky ve vesnici?
Doma jsme měli malé zemědělství zhruba 15 ha zemědělské půdy. Můj otec se věnoval zvláště chovu plemenných koní. Oba jsme koně milovali. Ještě jsme měli několik málo kusů hovězího
a vepřového dobytka. Ale ve vesnici nás bylo takových víc.
Jak vzpomínáš na mládí prožité v zemědělství?
Ne vždy se mi vzpomíná lehce na dětství. Od mala jsme museli s bratry tvrdě pracovat –
v zemědělství byla vždy práce těžká. Díky vysokým dodávkám, které jsme museli pravidelně plnit, nám mnohdy nezbývalo ani pro naši obživu. Přitom propaganda hlásala, že jsme vesničtí boháči
a kulaci, což bylo směšné. V roce 1954 mě povolali na základní vojenskou službu, na kterou jsem musel nastoupit v 19 letech. V tehdejší době byla vojna povinná až ve dvaceti letech. Myslím, že to byl záměr komunistů, aby ztížili práci mým rodičům v zemědělství. Na vojnu mě odveleli, až ke Karlovým Varům, zde jsem sloužil celé dva roky. I když jsem byl bezproblémovým vojákem, domů jsme se podíval za dva roky tři krát. Běžné bylo, že vojáci bez politického škraloupu se domů dostali i šestkrát.
9
Jak se vedlo doma rodičům, když jsi byl na vojně?
Myslím, že ne moc dobře. Starší bratr se oženil a odstěhoval, doma zůstal mladší bratr – na práci, kterou předtím zastávalo pět lidí, zůstali ve třech. Byly jim zvednuty dodávky, za jejichž nesplnění byl můj otec trestán vysokou pokutou 8 000 Kčs, což byla na tehdejší dobu obrovská suma. Protože ji otec neměl z čeho zaplatit, musel jít na 14 dní do vězení. Za nedlouho následovala další pokuta, aby ji mohl splatit, musel prodat malé hříbátko. Na rodiče byl vytvářen nátlak, aby odevzdali majetek státu, tím pádem, aby mohlo vzniknout v Mostištích družstvo. Můj otec mi často psával dopisy na vojnu a informoval mě o tom, co se doma děje. Jednou mi přišel dopis, který mi vyrazil dech. Otec mi psal, ať mu víc neodepisuji, že se mají druhý den stěhovat, prozatím, že neví kam, ale až dorazí na místo, napíše mi novou adresu. Tehdy mi to vyrazilo dech. Naštěstí za nedlouho mi přišel další dopis, kde mi táta psal, že se nakonec nemuseli stěhovat, ale že všechno nám zabavili.
Proč se nemusel pradědeček stěhovat?
Tatínek mi vyprávěl, že den před stěhováním přišel za ním tajemník a předseda MNV a nabídli mu, že když podepíše dobrovolné darování půdy, zvířat a zemědělských strojů, tak se nebude muset stěhovat. Můj otec byl rozumný člověk, když viděl, že pokud nepodepíše, přijde nejen o půdu, ale především o dům, ve kterém vyrůstal. Věděl, že už není pomoci, neměl na vybranou, ač nerad podepsal.
Proč myslíš, že si komunisté vybrali zrovna nás jako první k vystěhování, i když jsme nebyli největšími zemědělci ve vesnici?
Velkou roli při výběru stěhovaných hrály osobní vztahy. Vzhledem k tomu, že největší zemědělci, byli vzdáleně příbuzní s tajemníkem, tak je celkem jasné, proč jsme byli první na řadě.
A co bylo dál?
Už nic, komunisté dosáhli svého. Půdu a majetek měli a zanedlouho do družstva vstoupili i ostatní. Můj otec a matka museli nastoupit do družstva, zde se dívali na to, jak jsou jejich pole huntována. Nebylo to pro ně snadné. Po revoluci si pole vzal zpět můj syn a dál na nich hospodaří.
Co si myslíš o kolektivizaci, jak se na ni díváš s odstupem času?
Kolektivizace byla jednoznačně zvěrstvo, které páchali Češi Čechům. Je neuvěřitelné, co člověk dokáže udělat druhému. Komunisté mučili, zavírali a popravovali lidi, jen protože chtěli pracovat na svém a chtěli udržet tradici. Podle mého názoru je kolektivizace v zemědělství zločin, který nikdy nebyl potrestán. Lidé, kteří byli za ni plně odpovědní, vyvázli po revoluci bez trestu. Což si myslím je obrovskou chybou.
10
ZÁVĚR
Díky této práci jsem se přesvědčila, co všechno jsou lidé schopni udělat, proto aby dosáhli neomezené moci a zničili potencionální konkurenty. Ze strachu z ohrožení moci nechali komunisté zlikvidovat téměř veškeré soukromé zemědělce v tehdejším Československu. Likvidovali lidi, kteří nikdy nikomu nic neprovedli, lživě je obviňovali, věznili, mučili. Zbavovali nejen veškerého majetku, ale i základních lidských práv a svobod. Za jejich práci trestali nejen je, ale i jejich příbuzné.
Když jsem se začetla do knihy Vyhnanci od Miroslava Růžičky, která je složena ze 120 příběhů rodin zasažených kolektivizací, bylo mi dosti úzko. Ta nespravedlnost, která byla na nich páchána, je otřesná. Jako nejhorší pocit označují pamětníci pocit bezmoci, který museli prožívat. Neměli se na koho obrátit, neměli koho požádat o pomoc, o ochranu. Nikdo se jich nezastal.
Doufejme jen, že nikoho z nás nepotká stejný osud jako rolníky v 50. letech minulého století. Věřme, že už nikdy nebudou perzekuovaní lidé, jen protože se stali nepohodlnými pro politický režim.
ZDROJE
Primární:
Stanislav Ryšán
Sekundární:
RŮŽIČKA, Miroslav. Vyhnanci akce kulak: zločin proti lidskosti. 1. vyd. Miroslav Růžička, 2008. Vysočina.
Terciální:
http://www.ustrcr.cz/cs/citanka-kolektivizace
http://www.ustrcr.cz/cs/pojem-kulak-a-vesnicky-bohac
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/kolektivizace-aneb-likvidace-selskeho-stavu/
