Kniha: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Autor: Arnošt Lustig
Přidal(a): delly
(pracovní list)
1. Kdy a kde se příběh odehrává? Během jakého časového úseku?
Příběh se odehrává za 2. světové války (rok 1943) v Německu. Odehrává se během několika dnů v koncentračním táboře Osvětim a ve vlaku.
Do hlášení, které o něco později napsal důstojník tajného oddělení Bedřich Brenske své příslušné berlínské ústředně o případu této skupiny (chycené v Itálii po 9. červenci 1943, vybavené až do konce americkými pasy a tak nepěkně odmítnuté vlastními úřady, jako by němečtí generálové a vysoké vojenské osobnosti nebyli k zaplacení ani zlatem), uvedl i podrobnosti. Vylíčil, jak s nimi podnikl namáhavou, ale ze svého hlediska zároveň zdařilou cestu k moři do Hamburku a jak tím nabyl dalších cenných zkušeností (kromě příslušné částky pro německou říšskou banku); zmínil se i o vzpouře Kateřiny Horovitzové;
2. Znalost zápletky – nemusíš psát.
3. Charakterizuj postavu Kateřiny Horovitzové – v jakých situacích se ocitá (mají východisko), jak se chová, jaká je motivace pro její chování, jaké vnitřní rozpory prožívá ve vztahu k rodině,….
Která klíčová situace na začátku příběhu měla Kateřině změnit život?
Čím je motivován její poslední čin? Proč něco podobného neudělala dříve? Jaký je jeho význam? S čím je v protikladu?
Kateřina Horovitzová je mladá tanečnice židovského původu. Se svojí rodinou byla přivezena do koncentračního tábora. Kateřina byla statečná, tichá a sebevědomá. Na rampě si jí všiml Herman Cohen a připojil jí ke skupině bohatých židů. A to jí změnilo život. Dostala naději na přežití. Ocitá se v mnoha situacích a většinou je z nich i východisko díky penězům. Například si musela vzít Hermana Cohena, aby mohla dostat americký pas a mohla s nimi odjet. Samozřejmě za velké peníze. Motivace pro její jednání je strach o sebe, rodinu a také naděje na záchranu. Svojí rodinu sice opustila, ale pořád jí má v hlavě a snaží se jí zachránit. Snaží se o vykoupení celé rodiny. Bohužel neví, že její rodina už je dávno mrtvá. Nejraději má nejmladčí sestru Leu. Její poslední čin, tedy zastřelení dvou vojáků. Pochopila, že tohle je konec, že už nemají šanci. Podle mého názoru to byla i malá pomsta za zabití rodiny. Neudělala to dříve, protože pořád měla naději, že by to mohlo dopadnout dobře. Sice tento čin jim nepomohl, ale pro ni to znamenalo zachování lidské důstojnosti. Protiklad je, že ona, nejslabší člen skupiny, se jako jediná dokáže vzepřít.
…otec jí zrovna říkal, dívaje se na množství lidí za dráty a na dýmající komín za kolejištěm: „Sem si přicházíme pro smrt“… Snad přitom její pohled anebo vláčný taneční krok, pýcha, nebo dokonce jmenovitá žádost (to nikdo přesně nevěděl a také na tom z hlediska výsledku nezáleželo), přiměly Hermana Cohena, prostředníka mezi panem Bedřichem Brenskem a skupinou, aby ho o ni požádal. (To byla chvíle, kdy říkala otci nepokrytě a upřímně „Ale já nechci zemřít…“).
Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál; oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošlo už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného nestalo. Poručík Schillinger se nezmohl ani na údiv ani na odpor. Nebyl na tento úder zdaleka připraven; oslepenýma očima, plnýma slz, vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byla už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Jeho zástupce, kterého prve nazval holobrádkem, sem duchapřítomně skočil.
Její nohy měly ladnost prchající srny a vlasy byly jako nejčernější uhel, dlouhé, pevné a lesklé. Pan Brenske ji samozřejmě ušetřil ostříhání, jak vděčně pan Herman Cohen v duchu zaregistroval hned na rampě…
4. Charakterizuj postavu Bedřicha Brenskeho – jeho je cílem jeho jednání, jak se chová k zajatcům, co v jeho chování vzbuzuje v zajatcích naději, které momenty v zápletce vzbuzují v zajatcích důvěru ve Brenskeho sliby, čím Brenske vysvětluje nezdary, které je potkávají …..? Jak Brenske stupňuje požadavky?
Jak Brenske mluví o táboře, čím ospravedlňuje jeho existenci a nacistickou ideologii?
Bedřich Brenske je velitel tajného fašistického oddělení. Je cílevědomý, krutý a svou roli si užívá. Baví ho pohrávat si s Židy a manipulovat s lidmi. Jeho úkol je vymámit od svých svěřenců veškeré finanční prostředky a následně je usmrtit v plynové komoře. Brenske mluví jazykem uhlazeným, zdvořilým, diplomatickým, jaký nejlépe slouží demagogickým cílům. Často si libuje v dvojsmyslech.
K zajatcům se chová jako přítel. Snaží se jim splnit cokoliv. Ale vždy mu jde jen o peníze. Naději vzbuzuje svým ujišťováním. Nebo také splněným slibem, například loď „Německo“ v přístavu. Nezdary, vysvětluje tak, že nejsou na straně Německa, ale na straně nepřátel. Pořád si vymýšlí nové problémy a nové výdaje. Dokonce musí zajatci napsat své rodině o peníze. Nebo vymyslí, že pokud chtějí vysvobodit svojí rodinu, musí za ně taky zaplatit nemalou částku.
„Každý stát žije podle svého učení, čím důslednější učení, tím pevnější říše. Naše teorie je snad z vašeho hlediska zaujata proti vaší rase; ale jednak se skutečně v některých případech vaše rasa ukázala nepřátelská mnohým našim snahám, a jednak není vyloučeno, že by se nemohla časem některá hlediska změnit.“
„Ovšem, ovšem,“ řekl zamyšleně pan Brenske. „Myslím, že na této zemi nežije, chci říci, že byste možná mezi poledníky a rovnoběžkami glóbu nenašel jediného člověka, který by to mohl vyvrátit. Stane se všechno, jak jsme řekli. Konečné řešení už je na dosah ruky. Sami se přesvědčíte. Vaše starosti shoří jako seno. Ze zkušenosti mohu osobně dosvědčit, že lidé často nevěří některým věcem, které se jich nejbytostněji týkají, dokud se o nich nepřesvědčí právě na vlastní kůži. Je to velmi zajímavé, opravdu. Ale to už jsem v této chvíli zase odbočil a každého především zajímá jeho vlastní záležitost. Nesmíme se dát deprimovat. Chceme odepsat navzájem likvidace této výměny z našich položek co nejspolehlivěji. Musíte poslouchat. Než budeme na místě, které vás všechny uspokojí a proti němuž, doufám, nemáte námitek, chci vynaložit nejlepší ze svých schopností, abych tuto cestu pro každého z vás učinil snesitelnou. Jsem si jist, že už nebudete protestovat, dovedu-li vás ke konci. Bez kázně by se to však jen ztížilo.“
5. Charakterizuj postavu rabína Dajema – jaké je jeho postavení v táboře,…? Jak se projevuje ve vztahu
ke Kateřině Horovitzové – vysvětli, proč zpívá na její svatbě pohřební píseň, a jakou píseň zpívá po její smrti.
Rabín Dajema je žid, který se zachránil svým zpěvem před plynem. Musí zpívat v sušárně s vlasy.
Oddává Kateřinu s Hermanem Cohenem. A zpívá při tom pohřební píseň. Proto, že on ví o její rodině a tuší, že i ona takhle skončí. Po její smrti stále opakuje „Ty má maličká, ty má něžná…“, a modlil se za ní.
„Tisíckrát pohaslá,“ opakoval stařec. Písně rabína byly spíše pohřební než svatební, ale nikdo neměl chuť se ptát proč a pan Rappaport-Lieben zase křičel, že toho už je dost. „Jsme tu jako skot…!“ Pak stál rabín Dajem z Lodže stranou, nevšímaje si pana Rappaporta-Liebena, právě tak jako si ho nevšímal pan Brenske, a zpíval, nechávaje jednu ruku na zatemnění okna kupé, aby je snad někdo z přítomných pánů nechtěl znenadání otevřít násilím, a druhou ve vzduchu žehnal Kateřině Horovitzové, která se bála, že rozumí, proč zpíval zpěv za mrtvé. „První a poslední,“ říkal, a „mlha a noc a mlha a oheň“.
A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“
Nemohl umřít, protože opravdu kdysi, když začal zpívat u transportu, s nímž měl být zaplynován, vybral ho pan Bedřich Brenske mezi živé; pak mu stále zdůrazňoval, že budou přáteli; protože souručenství tu není nikdy vyloučeno, ať je to souručenství jakkoli neuvěřitelné; pověřil ho, aby zpíval mrtvým ženským vlasům, dokud nebudou usušeny a odeslány do Německa na výrobu sítí, matrací a látek.
6. Jak se projevují „privilegovaní“ zajatci? Proč přistupují na Brenskeho požadavky? Mají možnost reagovat jinak?
Privilegovaní zajatci mají mnoho peněz, a tím si vykupují svobodu. Nechají jim ušít šaty, mají dostatek jídla a pití, ale za vše samozřejmě platí. Na Brenskeho drahé požadavky přistupují, jelikož jim nezbývá nic jiného. Kdyby nepřistoupili, byli by odvezeni zpět do tábora a tam zabiti. Dělají to pro naději na přežití. Akorát jeden muž, Rappaport–Lieben, vyjadřoval svojí nedůvěru k Němcům, nechtěl přistupovat na požadavky a také byl jako první zastřelen ve vlaku. A také jediná Kateřina Horovitzová se vzepře nacistům.
Ale opakoval si stále, tváří v tvář svým dvěma němým strážím, že si koupili svůj život, protože měli za co, zatímco milióny jiných neměly ani na svou smrt. Bylo to spravedlivé i nespravedlivé, když člověk vycházel z okolností, v nichž byli, a ze stavu, z něhož pocházeli; ale on přece jen udělal více než kdokoli z této zajatecké skupiny tím, co vykonal pro Kateřinu Horovitzovou, a právě tohle mohlo být připsáno jeho svědomí na vrub.
„Podívejte se,“ řekl na rampě, když je vítal, „bude to stát poměrně hodně peněz, ale vy je máte, a my ovšem víme, že je máte, a očekáváme, že jste tak rozumní, že je i dáte. Jste v našich rukou a než se vás vzdáme, chceme za to něco mít. Tam na vaší straně jsou naši vojáci a s tím souvisí přímo neuvěřitelné výdaje.“
Stalo se to uprostřed křiku Rappaporta-Liebena, že i tato loď je šalba a klam a že se na ni nikdy nedostanou, protože jinak by tu vlak tak dlouho nestál, a že nevěří ani tomuto vlaku. Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Bedřicha Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili.
7. Jak se v příběhu projevuje existence tábora? Jakými detaily je charakterizován? Jak jeho existence proniká do příběhu „privilegovaných“ zajatců? Jak na jeho existenci reagují zajatci?
Do tábora je přivežena rodina Kateřiny i ona sama. A kde si jí také všimne Herman Cohen. Charakterizována je určitými místy. Například rampa, kam židé přiváželi. Charakteristický byl i kouř z komínů a jeho zápach.
Nebo při návratu zpět do tábora, uvidí prostranství táboru. Vojáky, jak se přetahují o dítě. Mají ještě větší strach o svůj život. Někteří se ptají co se děje. Během jejich cesty má pan Brenske také řadu narážek na jejich osud v koncentračním táboře („Vaše starosti shoří jako seno…, Tady je soudný den každý den…“)
„Co se to říkalo vedle na rampě o plynu?“ zeptal se náhle pan Rappaport-Lieben, ale ostatní pánové se na něho obořili…
Dovolil, aby se vytáhlo zatemnění, a tak spatřili všichni pánové na obou stranách tábor, jak ho opustili zkraje noci, když přišel soumrak; viděli komíny, dýmající hustě, a lidi v mundúrech, jako měl včera krejčí v synagóze, a mnoho vojáků v žabích uniformách a posádky v kulometných věžích, tak jak si toho včera přece jen nemohli dopodrobna všimnout. Pan Rappaport-Lieben spatřil první, jak jeden voják zastřelil blízko vlaku u drátů nějakou ženu a pan Leo Rubín zase nevěřil svým očím, když se dva mladí vojáci tahali o dítě, které držel jeden za ruce a druhý za nohy, až se podělili. „Je to hrozné, co se to děje?“ zařval pan Rappaport-Lieben.
8. Charakterizuj kompozici románu – jak je zápletka rozčleněna do částí,… dolož, že novela začíná in medias res.
Román je rozdělen do třech kapitol. První kapitola je situována do koncentračního tábora, druhá do vlaku a třetí zpět do koncentračního tábora. Děj má podobu spirály, počíná a končí v Osvětimi. Román obsahuje dlouhé monology. Novela začíná in medias res, což znamená ve středu událostí. Nezačíná tím, že je Kateřina přivezena do tábora, ale až v době, kdy v synagoze objednává Herman Cohen šaty. A vrací se zpětně k události na rampě.
Nikterak se přitom nenechal zastrašit přítomností vojáka, který krejčího přivedl z vedlejšího tábora, ani strážemi v koutech modlitebny. Takovými vojáky v žabích zelenavých stejnokrojích barvy bahna i leknínů byla ostatně obklíčena synagóga i její přilehlé obytné stavby zevnitř i zvenku už přes jeden a půl hodiny; Kateřině Horovitzové, která prve na rampě nahlas odporovala svému otci na jeho důvody slovy „Ale já nechci zemřít…“ (takže si ji pan Cohen u pana Brenskeho ještě na kolejišti vyreklamoval), to vehnalo do očí obdiv;
9. Charakterizuj jazyk díla – slovní zásobu, větnou skladbu
Novela je psána v er-formě. Jazyk vypravěče je věcný a dramaticky nepřepjatý. V díle je barvitě líčeno prostředí. Jsou použita německá slova, vulgarismy (v řeči Emericha Vogeltanzea) a dvojsmysly. Novela se zakládá na skutečné situaci. Autor skloubil příběh polské herečky, která při cestě do plynové komory zastřelila německého důstojníka a příběh o skupině židovských podnikatelů, kteří se chtěli vykoupit, ale byli zabiti. Lustig v tomto díle směřuje charakteristikou osob k psychologické analýze. Autor odlišuje povahové rozdíly postav.
Poručík Horst Schillinger ještě okamžik otálel, ale povzbuzen tím, že sklopila oči, najednou zařval: „Tak co je?“ což v němčině znělo nepoměrně lépe, jako když se pohání dobytek: „Was ist denn los!“
A četař Emerich Vogeltanz jako by do této chvíle byl přece jen ještě pln dobré vůle a naplněn spíše záměrem vyjít s nimi se všemi po dobrém, zařval, až se to rozlehlo kolem dokola prostornou synagógou: „Drž hubu, ty prokleté mořské prase! Kdo se tě na něco ptal, že v jednom kuse kokrháš? Máš tak leda právo držet hubu a krok, tábor je vedle, jinak, jak jsem už řekl. A kdyby ses chtěl snad dovolávat nějakého prašivého papíru v kapse, tak raději mlč, než mě tím dvojnásob naštveš. Vedle máme zařízení, které už zkrotilo o hodně neposlušnější spratky, než jsi ty. A žádný papír je z toho nedostal. Stačí, aby snad padla ještě nějaká nehorázná drzost, a puška mi sama spustí.“
10. Vyhledej prostředky, kterými autor zpomaluje děj, stupňuje napětí apod.
Autor využívá času subjektivního, pomocí nějž může tempo příběhu podle potřeby
zrychlovat a zpomalovat. Napětí je založeno na kontrastu mezi vnímáním zajatců a vnímáním čtenáře.
