Kniha: Na plechárně/Sladký čtvrtek
Autor: John Steinbeck
Přidal(a): Kristýna Žáková
Přeložila Zdenka Wattersonová, obálka Adolf Born
Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění,
Klub čtenářů, 1972
Vydání druhé
Kromě povídky Na plechárně, která poprvé vyšla v roce 1945, obsahuje kniha také Steinbeckovu povídku Sladký čtvrtek, ten vyšel poprvé v roce 1954.
»Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené chodníky, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na Plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, „děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci“ čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se nebyl povídával jinou skulinou, možná, že by řekl „světci andělé, mučedníci a lidé boží“ a byl by mínil totéž.«
Tak začíná novela nositele Nobelovy ceny za literaturu (1962), amerického spisovatele německého původu, Johna Steinbecka (narozen 27. 2. 1902 Pacific Grove v Kalifornii, zemřel 20. 12. 1968).
Přes den, od chvíle, kdy „se rozječí sirény“ je ulice plná ruchu a nejrůznější hluku z konzerváren, kde zpracovávají ryby, „Taliáni, Číňané a Poláci, muži i ženy“ kteří každé ráno přicházejí z města. Teprve, až „se píšťaly rozječí znovu“, zaměstnanci konzerváren odejdou zpět do města, „ulice Na plechárně se zas stane sama sebou – ztichne a naplní se kouzlem. Vrátí se do ní normální život“.
To je čas, kdy se v krámku čínského hokynáře Li Čonga rozvíjí příběh skupinky místních obyvatel. Začíná tragédií, u Li Čonga velmi zadluženého muže, který bydlel s rodinou v domě, který byl vlastně skladem rybí moučky. Aby u kupce vyrovnal své dluhy, nabídl mu za mě tento dům ke koupi. Když se pak vrátil domů, zastřelil se. Kupci bylo velmi líto, že neštěstí nedokázal zabránit. Protože nebyl žádný hrabivec, zaplatil pohřeb a pozůstalým poslal koš různého zboží. Nějakou dobu nemohl přijít na to, co s domem udělá, až za ním přišel Mack, kápo několika místních bezdomovců s žádostí, aby se on a jeho kamarádi Eda, Hazel, Jones, Hughie a Gay mohli do baráku nastěhovat. Hokynář si určil činži pět dolarů týdně, přestože věděl, že je nikdy neuvidí. Muži se nastěhovali a baráku se začalo říkat Grandlehárna
Vedle Li Čongova krámu, byla proluka plná různého harampádí a za ní „ctihodný a důstojný bordel Dory Floodové, slušný, čistý, poctivý a staromódní nevěstinec, kde si člověk může mezi přáteli vypít sklenici piva. Není to jen tak nějaký hodinový, laciný pajzl, ale zavedený, počestný klub, postavený, vedený a cepovaný Dorou, která díky padesátiletým zkušenostem z povolání holky a madame díky uplatňování vzácného smyslu pro taktnost, poctivost, dobročinnost a životní realitu si vynutila vážnost u všech inteligentních, vzdělaných a dobrých lidí“
Přímo přes cestu naproti proluce byl v nízké budově Západní biologický ústav. „Prodávají se tam roztomilí mořští živočichové, houby, medúzy, sasanky, všemožné druhy hvězdic, nálevníci, svalovci a mušle, pohádková, různorodá a obrovská mořská rodina, živoucí hýbající se květena, korýši, bodlinatí a ostnatí ježci, krabi a krabící, dráčci, klepetnatí ráčci a ráčci bílí a průhlední, takže nevrhají téměř žádný stín a podobají jakýmsi račím duchům. Západní biologický také prodává rozmanité brouky, hlemýždě, pavouky, chřestýše, krysy včely a obludné žlutozelené ještěrky gila. To vše je na prodej. Jsou tam i nenarozená lidská nemluvňata, některá celá, jiná nakrájená na tenké plátky a vložená mezi mikroskopická sklíčka. Pro studenty jsou tam malí žraloci, z nich je vyčerpána krev a nahrazena žlutou a modrou barvou. Jedna je žilách a druhá v tepnách, aby bylo možno sledovat celé ústrojí skalpelem. Jsou tam i kočky s barevnými žilami a tepnami, podobně jako i žáby. Člověk si v Západním biologickém může objednat cokoli živé a dříve nebo později to dostane.“
Majitelem a správcem byl doktor, který byl pro obyvatele ulice „studnicí filosofie, vědy a umění“. Protože dovedl „vyslechnout každý nesmysl a přesvědčit přitom mluvčího, že z něho mluví moudrost. Jeho Myšlení nemá hranic a láska k lidem trhlin. Může promlouvat k dětem, hovoře o nejučenějších věcech tak, tak že mu rozumí. Žije ve světě divů a vzrušení. Je smilný jako králík a něžný jako samo peklo. Každý koho ho zná, je mu něčím zavázán a každého, kdo si naň vzpomene, vzápětí napadne: Pro pana doktora musím něco opravdu hezkého udělat.“.
Myšlenka něco hezké pro doktora udělat je osou tohoto příběhu. Macka napadlo uspořádat spolu s ostatními obyvateli Grandlehárny doktorovi večírek. Aby získali potřebné peníze, nechají se doktorem najmout na sběr žab. Než se jim podaří žáby nasbírat, odjede doktor lovit chobotnice. Rozhodnou se tedy, že než se doktor vrátí, připraví mu mejdan jako překvapení. Vše potřebné získali od Li Čonga výměnou za žáby a v doktorově laboratoři, která nebývala nikdy zamknutá, a čekali na doktora. Doktor se dlouho nevracel, mládenci se posilovali whisky a řízky a nebyli sami, přidávali se náhodní chodci z ulice. Když se doktor ráno vrátil, našel dokonale zdemolovanou laboratoř. Ve vzteku jednou ranou do zubů rozbil Mackovi ústa. Ten se ani nebránil, byl z výsledku mejdanu zklamaný. Vinu, kterou cítil, se snažil napravit přípravou nového večírku, oslavou doktorových narozenin. Tentokrát se to s pomocí Dory a jejich děvčat i dalších sousedů podařilo, i když na mejdan vtrhli nezvaní hosté, drsní a ostří lovci tuňáků.
Bylo ráno, doktor se probudil, uklidil po mejdanu, při poslechu gramofonové desky umyl nádobí, pak zvedl knihu básní, která ležela pod postelí, a četl.
„Doktor zavřel knihu. Slyšel, jak vlny bijí pod kamennou zdí, a slyšel, jak v drátěné kleci běhají bílé myši. Šel do kuchyně a ponořil ruku do chladnoucí vody ve výlevce. Přidal horkou. Mluvil nahlas k výlevce, k bílým myším a k sobě.
Ještě teď
Vím, že jsem ochutnal horkou chuť života
Zdvíhaje zelené a zlaté číše o velikém svátku,
Jen po krátký zapomenutý čas
Oči mi naplnilo nejbělejší věčné světlo,
Jež rozlévala moje dívenka
Otřel si oči hřbetem ruky. Bílé myši pobíhaly v kleci. A za sklem leželi nepohnutě chřestýši a dívali se do prázdna, zaprášenýma, maračnýma očima“
