Nikola Šuhaj loupežník – baladická próza – rozbor

 

  Kniha: Nikola Šuhaj loupežník

  Autor: Ivan Olbracht

  Přidal(a): maple34

 

 

 

Autor: Lukáš Javůrek

Předmět: CL4

Anotace

Práce si klade za cíl seznámení s baladickými motivy v próze 1. poloviny 20. století. Autor se zaměří zejména na baladické prvky díla Ivana Olbrachta – Nikola Šuhaj loupežník. Práce shrne obraz Ivana Olbrachta v odborných publikacích a baladické prvky v české literatuře obecně. Metodou literární analýzy pak autor shrne dílo Nikola Šuhaj loupežník.

 

Obsah

1.       Baladická próza.

2.       Život Ivana Olbrachta.

2.1.    Olbracht a Podkarpatská Rus.

2.2.    Literární činnost Ivana Olbrachta.

3.       Nikola Šuhaj loupežník.

3.1.    Aspekty díla.

3.2.    Baladičnost v díle.

3.3.    Prolínání vhledu vypravěče a legendy o zbojníkovi

4.       Závěr

5.       Citovaná literatura.

 

1.    Baladická próza

Baladická próza našla v česky psané literatuře největší uplatnění ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Pokud hovoříme o baladické próze, hovoříme tak o baladických prvcích v prozaickém textu. Typické znaky žánru balady se projevují v próze – ponurý děj, trest pro hlavního hrdinu, poučení. Balada a baladická próza jsou tedy dva odlišné literární žánry, které nejsou vzájemně nahraditelné. V baladicky laděné próze najdeme určité prvky odkazující k baladě, ale nelze hovořit o baladě prózou či prozaické baladě. [1, s. 235] Prozaické texty, které se hlásí k baladičnosti tak nelze považovat za vývojovou linii baladického žánru, ale za jednu z modifikací. Při výkladu žánrových přesahů mezi baladou a prózou (přesahy určitých příznakových rysů jednoho žánru a druhu do jiných žánrů a druhů) můžeme vycházet z faktu působení otevřené baladické tradice na některé z vývojových tendencí prozaické tvorby. Tento vliv se projevoval rozdílnou měrou i rozdílnými způsoby a zasahoval různé složky povídek, novel, vzácněji románů, jmenujme např. emocionální zabarvení atmosféry, typ hrdiny, výstavbu konfliktu. Jak již bylo zmíněno výše, žánr balady se v beletrii může projevit pouze jako dílčí aspekt, který označujeme termínem baladičnost. Baladičnost vyplývá z příznakovosti některých aspektů díla. [1, s. 235, 236]

Prokázat baladičnost prozaického textu znamená vyložit ho z hlediska dílčích baladických příznaků a postihnout jejich smysl a funkci vzhledem k záměru autora. Původní podobou balady je balada lidová – autentický zdroj baladických námětů, které se staly obsahovou náplní výpravné potřeby člověka. Veškeré prvky, které daly vzniknout baladičnosti prózy (potřeba vyprávět, prožít vzrušení a strach, stát se svědkem naplněné spravedlnosti atp.), ovlivnily jak motivy, tak i syžetovou výstavbu díla. Baladická událost je vždy mezní situací dramatu spějícího k tragickému završení. Dramatický konflikt byl vyvolán činem porušujícím všeobecně závazný řád, nebo pouhým řízením osudu, vůči kterému se hrdina stal bezmocným a bezbranným. Událost baladická je většinou událostí ponurou, tragickou. Jedinec se ocitá sám a vydán napospas svépomoci nebo silám přesahujícím lidské chápání a popírající světový řád. Objevují se tak prvky vyšší moci – přírodní živly, božská moc, síly pozemské, nadpozemské a síly ze záhrobí. Zásadním prvkem je prvek spravedlnosti, proto je v baladických textech vedle prvků nadpřirozených i prvek viny a trestu. [1, s. 236]

 

2.    Život Ivana Olbrachta

Ivan Olbracht, vl. jm. Kamil Zeman, se narodil 6. 1. 1882 v Semilech a zemřel 30. 12. 1952 v Praze. Byl synem českého literáta Antala Staška. Prosadil se zejména jako prozaik, novinář a překladatel. Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, nedokončil vysokou školu v Praze ani v Berlíně, kde se snažil o studia práv a filosofie. Od roku 1905 působil jako redaktor Sociální demokracie ve Vídni v Dělnických listech, později v Praze v Právu lidu. V roce 1905 byla publikována jeho první beletristická práce v časopise Zvon. V roce 1907 měl absolvovat, ale studia opustil a rozhodl se pro dráhu novináře. Roku 1921 vstoupil do KSČ a začal působit jako novinář, především v Rudém právu. Za první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory. Poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 byl z KSČ vyloučen po podepsání Manifestu sedmi[1]. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ na Liberecku. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

 

2.1.   Olbracht a Podkarpatská Rus

V letech 1931 – 1936 absolvoval Ivan Olbracht každoroční pobyty na Podkarpatské Rusi. Zde poznával její sociální a národnostní problematiku, inspiroval se zde pro vrcholné období své tvorby. Už při prvním pobytu zde byl upozorněn na soudní případ zbojníka Nikoly Šuhaje. V důsledku okouzlení z tohoto případu pobýval zejména ve vesnici Koločava, jež byla spjata se Šuhajovým životem. Nikola Šuhaj loupežník je tak dílem, které prostupuje atmosféra Podkarpatského kraje. Z prostředí Podkarpatska je vedle Nikoly Šuhaje i druhé Olbrachtovo vrcholné dílo Golet v údolí (1937). Olbracht zde líčí životní situace postav, jejich nouzi, vášeň obchodovat, víru ve vlastní vyvolenost i blouznivost – vše věrně, téměř dokumentárně. [2, s. 641]

 

2.2.     Literární činnost Ivana Olbrachta

Literární činnost Ivana Olbrachta byla zpočátku ovlivněna dílem Antala Staška. Olbracht tematicky navazoval na svého otce, dominantou byl sociální a duchovní život v Podkrkonoší. Postupem času se stala pro Olbrachta typickou snaha o tvorbu monograficky ucelených portrétů. V tom Olbracht skutečně vynikal, zejména jeho schopnost zbavit postavu lyrických rysů a začlenit ji do sociálně i lokálně určeného prostředí. Další charakteristickým prvkem Olbrachtova způsobu psaní je zobrazení procesu transformace postavy ve zlého samotáře, zmiňme právě Nikolu Šuhaje, který byl donucen svým okolím k osamostatnění se a následně byl obyvateli Koločavy zosobněním zla, stal se člověkem, který se vzpříčil společnosti.

Z dalších autorových děl jmenujme O zlých samotářích (1913), soubor 3 povídek z prostředí cirkusáků, tuláků a lidí na okraji společnosti, kteří bojují o udržení zbytků své důstojnosti a svobody; Žalář nejtemnější (1916) vypráví o pensiovaném policejním komisaři, který oslepne. Ústředním motivem příběhu je jeho paranoická žárlivost, kvůli které je na svou ženu hrubý. Svou slepotu velice těžce nese, nakonec se psychicky zhroutí a opouští ho i jeho žena. Název je myšlen jako žalář lásky a žárlivosti; Podivné přátelství herce Jesenia (1919) je psychologické dílo, kde je líčen život pražského umělce Jesenia, který je zásadový, pracovitý, vyrovnaný, ale bez talentu, zatímco jeho konkurent herec Veselý je lehkomyslný, ale nadaný a vše, na co sáhne, se mu daří. Jesenia velice trápí, že i přesto, že se velice snaží, nemá úspěch, protože mu chybí talent; Zamřížované zrcadlo – zážitky z vězení z roku 1926 ve Slezské Ostravě; Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (1927), upravené vydání v roce 1948 vyšlo pod názvem Bejvávalo. V těchto povídkách se humorně, se satirickým výsměchem zaměřil na chyby starého Rakouska i nové republiky. Kritizuje především cenzuru, byrokracii a korupci; Anna proletářka (1928), agitační román, který popisuje zrání služky v uvědomělou revoluční pracovnici a bojovnici. Jednalo se o pokus vylíčit z třídního hlediska buržoazní a proletářské prostředí a na tom pak ukázat zrod komunistické strany v bojích o Lidový dům (1920). Dílo bylo úspěšné především po roce 1948; Dobyvatel (1947), beletristická adaptace díla amerického historika W. H. Prescotta – Dějiny dobytí Mexika. Kniha vypráví o španělském dobyvateli H. Cortesovi. Psal i knížky pro děti, Biblické příběhy, Ze starých letopisů a O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.

 

3.    Nikola Šuhaj loupežník

Román byl poprvé vydán v roce 1933 a díky čtenářské oblibě se dočkal několika dalších. Pokud bychom se chtěli dopustit zjednodušené generalizace, tak jde o příběh loupežníka, který chudým dává to, co ukradne bohatým. Za tuto činnost je samozřejmě pronásledován četníky a je na něj vypsána velká odměna. Nikola se skrývá v lesích a jen občas schází do Koločavy za svou ženou Eržikou. Nakonec ho zabijí jeho kamarádi, kteří mu nosí zásoby potravin a během jedné předávky se na něj domluví a odstraní ho. To je však opravdu velmi zevrubný popis díla. V románu nejde ani tak o hlavní dějovou linku a příběhy hrdinů, jako spíše o sdělení a textové prvky.

Jedná se o příběh sepsaný na základě mýtů a legend, které se na území Podkarpatské Rusi vyprávěly. Nikola se jako vojenský zběh musí ukrývat v lesích a horách. Ukrývá se se svým kamarádem u jedné čarodějnice, která je chtěla provdat za své ošklivé dcery. Poskytne jim kouzelnou ochranu. Ta je ochránila před kulkou. Byli „nezastřelitelní“. Jakmile se tuto skutečnost Nikola a jeho přítel dovědí, zabijí čarodějnici a utečou. Po válce se Nikola vrací do Koločavy, kde se ožení se svou milou, Eržikou. Bída ho zahnala zpět do hor, kde začal žít nebezpečný život zbojníka. Do jeho družiny paří i bratr Jura. Nikola přepadává bohaté, aby dával chudým. Četníci se jej marně snaží dopadnout, jsou vypsány vysoké odměny jak z řad vesnice, tak od bohatých židovských obyvatel. Nakonec je Šuhaj přelstěn a umlácen zrádci Jasinkem a Adamem Chrepkou. Eržika se po Šuhajově smrti opět provdá a porodí dceru Anči. Vyprávění není pouze z jednoho pohledu, ale na celý příběh se nahlíží z několika rovin. Stejná událost je viděna očima četníků, strážců zákona, tak i pohledem zbojníků, kteří se Šuhajem sympatizují.

Pokud bychom se zabývali filosofickými aspekty díla, tak bychom museli zmínit ideje o hranicích lidské svobody, individuální vzpouru společnosti, vztah jedince a společnosti nebo střet hodnot starobylých a moderních. Příběh je časově zakotven v období konce první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa. Děj se odehrává v Zakarpatské Ukrajině, ve vísce Koločava. V příběhu sledujeme 2 dějová pásma – příběh samotného Nikoly Šuhaje a šířící se legendu o jeho nesmrtelnosti. Román je inspirován osobou Oleksy Dovbuše. Oleksa Dovbuš byl lidový zbojník Podkarpatské Rusi v 18. století.

 

3.1.      Aspekty díla

Pokud chceme postihnout jazykovou stránku díla, výstavbu a myšlenky, tak již z prvních stránek si povšimneme využití archaismů, argotů, částečně i biblického jazyka. Román je zasazen do reálného prostředí, jehož charakteristika je velmi barvitě líčena. Mezi stěžejní myšlenky díla patří síla lásky, ale také kritika společnosti a nesmyslnost doby. Olbracht skvěle vystihl kolektivní charakter pasivních, nedůvěřivých a málomluvných zakarpatských horalů, rázovitých, vypočítavých i proradných bohatých Židů (A. Beer, Wolf) i českých četníků – ozbrojených představitelů moci, zuřivě běsnících ve své bezmocnosti. Syžetovým základem díla je hon na škodnou, gradace děje, intriky bohatého Žida Abrama Beera a nakonec vražda spáchaná zrádnými kamarády.

Ukázkou tajemného popisu Nikoly Šuhaje názorně dokládáme, jak Olbracht vystihl popis osoby Nikoly i jeho tajemnou osobnost:

„Lidé ho potkávají v Sucharském lese. Tak, jak ho znávali, dokud ještě žil u otce v chýši: černookého, černovlasého, s knírkem pod nosem, s malou bradou a klenutým čelem jezdců a divokých střelců; v širokém, barevnou koží vyšívaném opasku, který chrání žebra při pádu nebo při nárazu klády, v úzkých spodcích, v opánkách s řemínky mnohokrát nad kotníkem obtočenými a v konopné košili s pestrými skleněnými knoflíčky; má na rameni pušku a druhou přehozenou přes krk, jak ji nosí jízda.“

Vina Nikoly Šuhaje: provinil se porušením zásad (útěk z války, loupežná přepadení, úplatek policistovi, zabití) a také tím, že se vyčlenil ze společenství a snažil se o individuální způsob života. Šuhaj vnímá sám sebe jako projev přírodní síly a chráněnce boha země a stád; i ve smyslu legendárním (uvěřil v legendu o sobě). Individualita Šuhaje je úzce spjata s kolektivem zbojníků, ztělesňuje jejich vůli.

„On jediný se dovedl vzepřít i bídě! Nikola! Hrdina Nikola! Jen on měl pravdu a všichni ostatní v hrdlo lhali…Utíkej, Nikolko! Bij, střílej, vraždi za sebe i za nás! A zahyneš-li, jen jednou tě matka zrodila, jen jedenkrát zemřeš.“ [3]

 

3.2.      Baladičnost v díle

Baladická atmosféra:

„V mracích nad údolím plul měsíc a stromy kolem měly ostré, modré stíny. Také údolí bylo podivně modré a bylo jako umrlé. Jen červené, krhavé oči myslivny tupě civěly do večera, vydávajíce svědectví o kalné nečistotě vnitřka tam za sebou, o nějaké nemoci, která tam obchází.“ [3]

 

3.3.      Prolínání vhledu vypravěče a legendy o zbojníkovi

Jednou z forem přichýlení k legendární verzi představuje verifikace přímým zásahem rámcového vypravěče, vyslovujícího respekt k pravdě legendy, tedy těch, kdo v ni věří. [4]

„Když pisatel tohoto vypravování shledával v domovině Nikoly Šuhaje příběhy o tomto muži nezranitelném, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil, neměl po svědectví tolika lidí vážných a hodných víry věru příčiny nevěřiti, že Šuhajovu nezranitelnost působila zelená ratolístka, kterou, mávaje, odháněl četnické kulky jako hospodář v červencovém dni rojící se včely.“ [3]

Úryvek z knihy, kde je Nikola Šuhaj stíhán a pronásledován, ale četníci na něj nemohou vyzrát, a tak neustále sužují rodinu Nikoly Šuhaje prohlídkami, tresty a vězněním.

„A jen staří Židé, kteří vyšli před vývěsní štíty krámů a řemeslnických dílen, chápajíce, oč při této mocenské demonstraci běží, a nezapomínajíce přitom na hlavní věc, se nedávali unášet city, kroutili koutky úst a chřípí a myslili si: „É, špatná věc! Ať zavřou Eržiku a pustí Nikolovy kamarády. Protože se lidé nechytají na to, co je v nich dobrého. Protože se chytají na to, co je v nich špatného.“ [3]

 

4.    Závěr

Osobnost Ivana Olbrachta je úzce spjata s českou literaturou 1. poloviny 20. století. Jeho dílo je širokospektré, psal prózu pro děti (O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách), báje a pověsti (Ze starých letopisů) a vrcholem jeho díla je pak povídkový triptych Golet v údolí a román Nikola Šuhaj loupežník. Zprvu jsem k jeho postavě přistupoval rezervovaně a s nevelkým nadšením. Pokud však jde o zmíněné dílo Nikoly Šuhaje loupežníka, tak mohu jen doporučit. Román nemá nijak razantní rozjezd, ale velmi zaujme širokým záběrem, pestrým dějem a strhujícím závěrem. Náměť je natolik zajímavý, že se dočkal několikerého zpracování na divadelních prknech i filmovém plátně. Za zmínku však jednoznačně stojí především muzikálová adaptace režiséra Vladimíra Síse. O hudbu se postaral Vlastimil Hála a Miloš Štědroň, v hlavních rolích se představili Miroslav Donutil, Iva Bittová a Boleslav Polívka [5].

Během psaní seminární práce autor využil metodu literární analýzy, kterou bude využívat při psaní bakalářské práce, proto autor shledává tuto seminární práci jako velmi přínosnou.

 

5.    Citovaná literatura

x

1.	MARIE MRAVCOVÁ, K. P. Ú. Č. Poetika české meziválečné literatury: Proměny žánrů. Praha: Českolsovenský spisovatel, 1987. 22-146-87. Dostupné také z: http:/​/​www.ucl.cas.cz/​edicee/​data/​/​sborniky/​1987/​PCML/​PCML.pdf
2.	LEHÁR, J. et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2013. ISBN 978-80-7106-963-8.
3.	OLBRACHT, I. Nikola Šuhaj loupežník. 30. Praha: Maťa, 2005. ISRC 80-728-7103-X.
4.	MRAVCOVÁ, M. Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj loupežník. In: ZEMAN, M. Rozumět literatuře.. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 280-88.
5.	Česko-Slovenská filmová databáze [online]. [cit. 2013-07-22]. Dostupné z: http:/​/​www.csfd.cz/​film/​8844-balada-pro-banditu/

x