Jméno práce: Očkovat nebo neočkovat?
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): Machova
Obsah:
Úvod:
– zásadní otázka
Stať:
– co je očkování a jeho význam
– prevence
– informovanost občanů
– reklamy v médiích a jejich dopad
– má lékař vždy pravdu?
– Co je zodpovědný přístup
– vlastní zkušenost
– Příklad špatné vakcíny
– Příklad špatné vakcíny
– stát versus důvěra
Závěr:
– odpověď na otázku
-zamyšlení
OČKOVAT NEBO NEOČKOVAT?
Toto je v posledních letech velmi žhavé téma, proto jsem si jej vybrala. Očkovat se a potýkat s možnými následky nebo se neočkovat a přijmout rizika s tím spojená? To je zásadní otázka, kterou se pokusím trochu více rozvést a pokud možno najít tu správnou cestu.
Pojďme si připomenout co je vůbec očkování nebo také odborně vakcinace. Je to proces, při kterém je různým způsobem do těla podán antigen s cílem navodit stav imunizace organizmu. Účelem vakcinace je zabránit rozvoji řady infekčních onemocnění a zároveň propuknutí epidemií jak u lidí, tak u zvířat. Provádí se tedy PREVENTIVNĚ. Například u nás v České republice je na rozdíl od většiny západoevropských států pro některé endemické nemoci POVINNÉ a očkování proti exotickým nemocem se při cestování pouze doporučuje.
Záměrně jsem zdůraznila slovo PREVENTIVNĚ a POVINNÉ. My vlastně něco preventivně musíme! Je to správné? To je neuvěřitelně těžká otázka! Někdo za nás již rozhodl. Buďto to musíme akceptovat nebo se potýkat s problémy. Mnozí z nás berou očkování za samozřejmost. Už se vůbec nezamýšlejí nad tím, jaký může mít očkovací látka dopad na jejich organismus. Mají důvěru v lékaře a žijí v nevědomí o tom, co daná očkovací látka obsahuje a jaké nežádoucí účinky může mít.
Dnešní informovanost občanů díky médiím a hlavně internetu je mnohem širší a vše je mnohem dostupnější pro ty, kteří opravdu vědět chtějí. Nedávno vzniklé sdružení rodičů za lepší informovanost a svobodnou volbu očkování – ROZALIO se úzce zabývá tématem očkování. Na svých webových stránkách uveřejňuje potřebné informace k tomuto tématu, sbírá příběhy občanů, zprostředkovává výměnu zkušeností a názorů na toto téma.
Když vidím v televizi či jiných médiích a všude v ordinaci, ty krásné reklamy na očkovací látky, připadá mi to jako boj farmaceutických společností, pro které je očkování velmi úrodnou půdou. Znám maminky, které se vysloveně chlubí a předhánějí v tom, jaké očkování již stihly svým maličkým dopřát. A teď jsou v módě těch několik očkování v jedné dávce, to je super, alespoň to budou mít rychle za sebou… No není to šokující? Z tohoto přístupu je mi všelijak. Tyhle maminky přistupují k očkování jako ke koupi dudlíků nebo oblíbené dětské výživy, na kterou zrovna viděly reklamu v televizi. Je sice pravdou, že každá maminka chce pro své dítě jen to nejlepší, ale tyhle jsou v projevech své lásky absolutně vedle! Ani trochu netuší, jak moc mohou svým dětem ublížit. Říká se, že nevědomost hříchu nečiní, ale to je právě kámen úrazu!
Problém je totiž v nedostatečné informovanosti o očkování jako takovém. Když pomineme diskutabilní oprávněnost vakcinace proti některým nemocem, které žádnou hrozbou nejsou, a budeme brát v úvahu zbytečné zatěžování imunitního systému, faktem zůstává, že veřejnost je dlouhodobě utvrzována v přesvědčení, že co pan doktor řekne, je svaté. A když je navíc každý z nás prostřednictvím médií dennodenně masírován reklamami na očkování proti tomu či onomu, na povědomé úrovni se vytváří názor, pak přesvědčení, pak víra. Víra v to, že očkování je nutnost, že pan doktor má určitě pravdu. Vždyť to samé říkali také v televizi a psali v novinách. Tato víra je ovšem slepá.
Přiznám se, že do jisté míry jsem podobným způsobem přemýšlela i já. Slepě jsem důvěřovala. Až jednou mi můj starší bratr prozradil, že vůbec neočkují své děti. Nejprve jsem ho měla za velmi nezodpovědného rodiče. Jeho manželka je polka a děti mají jak české, tak polské občanství a syn dokonce i americké, protože se v Americe narodil. To jediné je v podstatě udrželo od problémů. Protože když měli děti náhodou nějakou nemoc a již museli k lékaři, u nás tvrdili, že jsou očkovaní v Polsku, že tam mají svého doktora a naopak v Polsku zase tvrdili, že je tomu naopak. Nyní chodí do školky v České republice a mají jen to opravdu základní očkování již za sebou. Pokud by jej neměli, nesměli by navštěvovat žádné veřejné společenství, jako jsou školky, školy nebo kroužky pro děti ani tábory.
Nejsem oprávněná soudit, zda je to správné nebo není. Přes tak často proklamovaný zdravý životní styl zůstává všechno pouhou frází, jakmile někdo příliš vybočí z řady je vlastně za svůj zodpovědný přístup ke zdraví pranýřován. Kdo ale určuje, co je a co není zodpovědný přístup?
V polovině roku 2012 nám přišlo poštou oznámení od lékaře, aby se Bára Machová, tedy má dcera dostavila na očkování proti HBV viru typu B. Nelenila jsem a koukla, co tato očkovací látka obsahuje a jaké jsou možné nežádoucí účinky. Nežádoucí účinky byly na dvě strany, což mě pochopitelně zarazilo. Dále jsem si zjistila, že konkrétně tato vakcína má být očkována mezi 12 a 13 rokem věku dítěte. Mé dceři bylo teprve 11 a půl! Dále jsem se dočetla, že konkrétně tato vakcína končí rokem 2012! Co to tedy mělo znamenat? To nevím dodnes. Ale určitě i vás stejně jako mě tenkrát napadlo to velmi pravděpodobné. Mají zřejmě tolik vakcín, že nevědí co s nimi, tak šup a honem se toho zbavit ať to stihneme do konce roku 2012. Odmítli jsme toto očkování!
Další naše nemilá zkušenost, tentokrát s druhou dcerou. Opět přišlo oznámení a zase zjišťování, do jaké míry je to povinné a vše okolo očkovací látky. Vakcína Boostrix-Polio byla povinná. Má dcera byla zrovna v té době nemocná a já ji nechtěla zatěžovat ještě očkovací látkou. Požádali jsme tedy o odložení. Dcera se uzdravila a jeli jsme se domluvit na den, kdy bychom mohli přijít. Sestřička řekla, že to uděláme hned. Vytáhla vakcínu z ledničky a řekla nám, že si můžeme jít třeba nakoupit a vakcína bude připravená tak za půl hodinky. Když jsem si doma znovu pročítala o vakcíně, bylo tam červeně podtrženo s několika vykřičníky, že tato vakcína musí být před podáním vytažená v pokojové teplotě minimálně 8 hodin!
Co k tomu dodat? Staré známé: důvěřuj, ale prověřuj! Toto jsou jen mé malé zkušenosti oproti jiným. Nedovedu si představit situaci, kdyby mé dítě zahynulo v důsledku vakcinace! Přitom prokázání, že se to stalo v důsledku očkovací látky, je nesmírně obtížné. Například 23. 9. 2014 Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) – pozastavil distribuci a používání jedné šarže dětské vakcíny INFARIX HEXA. V den očkování touto látkou v České republice zahynulo dítě. Událost je nyní v šetření na základě podezření na vážný nežádoucí účinek vakcíny. Podle ústavu zatím neexistuje žádná prokázaná souvislost mezi smrtí a aplikací dávky. V České republice je očkování hexavakcínou povinné, pokrývá záškrt, tetanus, černý kašel, dětskou obrnu, žloutenku typu B a onemocnění vyvolaná bakterií Haemophilus influenzae typu B. Jsme snad pokusnými králíky farmaceutických společností?
Co bude dál? Česká republika stojí na rozcestí. Je otázkou zda se přidá na stranu Evropských států nezatížených z minulosti totalitním uspořádáním a prokáže, že je demokracií se vším, co k tomu patří. Zda má důvěru ve své občany a respektuje, že oni mají svá práva a jsou schopni plnohodnotně rozhodovat o svém životě a o životě svých dětí. Všechno co se bude dít v následujících měsících a týdnech, bude o tom, zda nejsme loutky, ale svébytné osoby, pro které je svoboda jednotlivce povýšena nad zájmy nadnárodních firem.
Myslím, že odpovědí na otázku, zda očkovat, či nikoliv, je celá řada. Je naší přirozeností, že chceme pro nás a své děti jen to nejlepší. Aby byly zdravé, šťastné, úspěšné. Pro každého z nás, ale vede k tomuto cíli jiná cesta. Zatímco štěstí a úspěch v životě mohou znamenat pro každého velmi odlišné věci, zdraví si představujeme víceméně stejně. I ke zdraví se však dá dospět různými cestami. Jednou z cest je i očkování. Která cesta je ta správná? To není možné někomu diktovat, zda je očkování správné nebo nesprávné. Podle mého názoru by bylo dobré, kdybychom se mohli rozhodovat sami. Neodsuzuji toho, kdo očkování odmítá úplně, ani toho, kdo věří, že díky očkování bude zdravější. Důležitá je ovšem co možná nejlepší informovanost a to je základ.
„Myslím, že nejprve musíme být lidmi, až pak občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné.“
Henry David Thoreau (filosof USA)
