Kniha: Odysseus
Autor: James Joyce
Přidal(a): Kristi
Z anglického originálu Ulysses přeložil Aloys Skoumal
Vydalo nakladatelství Argo roku 1993
James Joyce psal Odyssea mezi lety 1914 – 1921. Vzhledem k cenzuře ve Velké Británii (dílo bylo označeno za pornografické) Odysseus poprvé vyšel ve Francii roku 1922. Dílo je rozděleno do osmnácti epizod stejně jako Homérova Odysseia (jejíž je dílo parafrází), tato kompozice usnadňuje nalézat souvislosti v jednání Joycových postav na základě příběhů z Odysseie.
Anglický originál čítá 267 000 slov, slovní zásoba je 30 000 různých výrazů (aktivní slovní zásoba dospělého Čecha činí 3 000 – 10 000 slov ¹). V díle se objevují vnitřní monology v jednočlenných větách nebo úplně zbavené interpunkce, asociace, úvahy, představy, er forma střídá ich formu, setkáváme se i s divadelním scénářem. V jedné epizodě se děj odehrává na několika místech najednou, bez upozornění se objevují neznámé postavy, děj se náhle přeruší a po čase se k němu autor opět vrací. Dále nalézáme slovní hříčky, kontrasty, autor si hraje se slovy, vytváří svá vlastní, užívá cizojazyčné citáty (Shakespeare)². Celý děj se odehrává během jednoho dne, 16. června 1904.
Charakteristika postav:
Štěpán Dedalus: přezdívaný Čepelák, učitel antických dějin a začínající básník, je mu 22 let. Štěpán je obdobou Telemacha, syna Odysseova, o němž vypráví tři první zpěvy Odyssei, tzv. Telemachie. Dalšími archetypy pro tuto postavu jsou Daidalos (= Dedalus) a princ Hamlet ze slavné Shakespearovy tragédie. Štěpán postrádá otce, z jehož domu po matčině smrti odešel. Žije přechodně v Martellově věži s přítelem Malachjášem Mulliganem. Cítí zármutek nad matčinou smrtí, ale domů se vrátit nechce. Společnost Mulligana mu neprospívá. Studium na jezuitské koleji jej ovlivnilo, ač se vůči katolictví silně vymezuje. Je vzdělaný, inteligentní, obdivovatel Shakespearova Hamleta, kterého umí svérázným způsobem vyložit. Tato postava je též hlavním (anti)hrdinou staršího Joyceova románu Portrét umělce v jinošských letech a je do značné míry autorovým autoportrétem z dob, o nichž oba romány vyprávějí.
Leopold Bloom: Syn židovského přistěhovalce z Uher a irské protestantky. Narodil se roku 1866, oženil se s Marion Tweedyovou a měl s ní dvě děti: Milly a Rudyho. Živí se sháněním inzerátů pro noviny. Je vzdělaný, sebevědomý a díky svým encyklopedickým znalostem dokáže okomentovat jakoukoliv situaci, čímž mnohé lidi obtěžuje. Umí nalézat skryté souvislosti, má smysl pro slovní hříčky a poezii. V běžném životě je uvážlivý a praktický, umí peníze získat a vyjít s nimi. Někteří irští patrioti mají problémy s jeho židovským původem. Jeho vztah k alkoholu je mnohem rezervovanější než u většiny jeho přátel (a u Irů vůbec), takže jej nikdy nikdo neviděl opilého. Po ztrátě vlastního syna se začal chovat otcovsky ke Štěpánovi, v němž syna nalézal. Je blížencem samotného Odyssea.
Marion Bloomová: přezdívaná Molly, rozená Tweedyová, manželka Leopolda Blooma. Je operní pěvkyní, ve svých 34 letech stále velmi krásná a náruživá. Jejím mýtickým předobrazem je Odysseova manželka Pénelopé, avšak Molly není zrovna věrnou ženou. Modelem pro tuto postavu byla Joyceovi vlastní životní družka Nora, se kterou se v den, který později zvolil jako datum událostí popisovaných v Odysseovi, poprvé intimně sblížil.
Malachjáš Mulligan: přezdívaný Tur, cynický student medicíny. Veselý, otevřený, bezstarostný piják, zhýralý. Zajímá se o antiku a věří, že Irsko může být helenizováno. Má široké kulturní znalosti, jeho řeč je plná lidových písní, citací básníků a vlastních drobných parodií a hříček. Zajímá se také o Nietzcheho filosofii, dokonce sám sebe nazývá Nadčlověkem.
Děj: ¹ ²
I. Tur Mulligan se holí na vrcholu Martellovy věže. Vystoupí za ním Štěpán, probíhá konverzace o přenocujícím hostu, jenž měl zlé sny, o smrti Štěpánovy matky a jeho rozhodnutí nepokleknout u jeho úmrtního lože, což mu Mulligan vyčítá. Štěpán má Turovi za zlé, že řekl o smrti jeho matky „chcípla mu jako hovádko“, Malachjáš se omlouvá tím, že lidí denně vidí umírat v nemocnici mnoho, Štěpán dumá nad matčinou smrtí. Mladíci snídají smažená vejce, přijde mlékařka, nejdříve se jí vysmívají, pak jí zaplatí drobný peníz. Štěpán se zmíní o výplatě, Malachjáš začne plánovat večerní pitku. Haines (onen nocležník) se dovoluje, zda by si směl udělat sbírku Štěpánových výroků. Opouští Věž, Haines se mladého Dedala vyptává na Hamleta, ale tomu není do řeči. Štěpán si uvědomuje svůj ubohý oděv v porovnání s ostatními. Tur začne zpívat Baladu o šprýmaři Ježíši. Haines se Štěpánem rozmlouvají o víře, církvi a Irsku. Malachjáš vymámí od Štěpána 2 penny na pintu piva. Dedalus odchází do školy, přemýšlí nad tím, že dnes ve Věži nepřenocuje a domů jít také nemůže; v duchu označí Mulligana za uzurpátora.
II. Štěpán učí žáky o válce Římanů s épeirským králem Pyrrhem. Přemýšlí o sobě a svém postavení učitele na soukromé škole: jeho žáci jsou synové bohatých rodičů a on nesmí dopustit, aby některý z nich propadl. Je z toho mrzutý. Vzpomíná na pobyt v Paříži a zamýšlí se nad některými Sokratovými myšlenkami. Hodina skončí a žáci prchají, jeden kluk Sargent ale zůstává a Štěpán mu pomáhá s matematickým příkladem. Dedalus jej shledává ošklivým, ač mu trochu připomíná jeho samého o pár let dříve („Byl jsem jako on, zrovna tak svisloramenný, zrovna takový nemotora.“) Poté vyplatí ředitel Štěpánovi mzdu a ponouká jej k šetrnosti. Pak Štěpána požádá, zda by nezanesl do novin jeho článek o slintavce a kulhavce. Ještě, než se s ním rozloučí, poučí Štěpána že největší zlo světa a největší nebezpečí pro Irsko je mezinárodní židovstvo. Štěpánovi je stařec k smíchu.
III. Štěpán se prochází po pláži, kde nastává příliv. Přemýšlí o čase, o různých druzích vjemů, získává pocit, že kráčí do věčnosti. Vidí dvě staré ženy a přijde mu, že jedna z nich nese v kabele potracený plod. Přemýšlí o svých rodičích, o svém zrození, o rodinném úpadku. Myslí na svůj pobyt v Paříži a na to, že do Věže se už nevrátí. Pozoruje chcíplého psa a jiného, jenž přiběhne a zdechlinu očichá. Pak opět zahlédne stařeny a konstatuje, že „to“ odklidily do rákosí. Uvidí muže a ženu, živý pes je jejich. Vzpomene si na noční sen, vymýšlí verše a hned je zapisuje. Pak si lehne na kámen a pozoruje příliv.
IV. Leopold Bloom rovná ve svém domě na podnos snídani pro svou ženu Molly. Myslí na ledvinky a jiné dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Dá vařit vodu na čaj a povídá si s kočkou, které nalije mléko. Přes dveře promluví s Molly, která ještě leží. Pak se vydá na svou první denní cestu: do Dlugaczova řeznictví pro vepřovou ledvinu, na níž má velikou chuť. Když vyjde ven, shledá, že počasí je slunečné a bude horko. Mine pekařský vozík, jenž mu přes několik asociací připomene Orient, dá se do řeči s hostinským O´Rourkem a přemýšlí o výnosnosti Rourkova povolání. Kolem obecné školy sv. Josefa konečně dorazí do Dlugaczova řeznictví, kde koupí poslední ledvinku, co ještě zbyla. Pozoruje statné hýždě sousedovic posluhovačky a noviny, v nichž má zabalenou ledvinku jsou mu podnětem pro myšlenky na Svatou zemi. Po návratu domů nalézá v předsíni na podlaze dva dopisy a lístek. Jeden z dopisů je pro něho od dcerky, lístek je od dcery pro Molly a ten druhý dopis je rovnněž pro manželku. Ta jej hned schovává pod polstář. Voda na čaj se už vaří a Bloom se chystá usmažit si ledvinu, přičemž jej pozoruje kočka a hladově mňouká. Nalije si čaj a otevře dopis od Milly. Donese do ložnice snídani pro Molly, ta však není spokojená. Leopold se zeptá své ženy, od koho byl ten dopis, ta nevýznamně prohodí, že od Boylana. Molly se ptá Blooma, co znamená slovo metempsychosis a projevuje nespokojenost s triviálním románkem, který má hrát. Pak žena ucítí, že se něco pálí a Leopoldovi dojde, že to bude ta ledvina. Jen se trošku připálila, spáleninu hodí Bloom kočce, jí a znovu se dává do čtení dopisu od dcery.. Leopold vzpomíná na okolnosti jejího narození a pak si dopis přečte ještě dvakrát. Pak pocítí potřebu, vezme si staré číslo novin Delikates a vydá se do kadibudky. Když sedí na záchodě, čte povídku Matchamův mistrovský tah, jež byla oceněna menší sumou peněz, a přemýšlí, zda by také dokázal něco napsat.
V. Bloom prochází dublinskými ulicemi, zastaví se před výkladem orientální čajové společnosti. Čaj u něj vzbuzuje myšlenky na Dálný východ. Zajde na poštu pro dopis od své milenky Marty. Přečte si její dopis a zajde do kostela Všech svatých, aby si poslechl hudbu. Potom zajdeí do lékárny, pro mastičky pro Molly a koupí si bochánek mýdla. Potká Bantama Lyonse, ten vidí u Blooma noviny a chtěl by tip na dostihy. Leopold se vydá do lázní.
VI. Bloom jede společně s přáteli na pohřeb v rozvrzaném kočáře, všímají si Štěpána, který se sám prochází po pláži, Štěpánův otec tvrdí, že mu Tur Mulligan syna kazí. Mají desetiminutové zpoždění. Pohřební obřad pak nutí Blooma k různým úvahám.
VII. Tato epizoda je rozdělena mnoha novinovými titulky na krátké části, v nichž se píše o samých banálních faktech. Bloom přichází do redakce Telegrafu s jistým inzerátem, pohovoří se známými, po jeho odchodu přichází Štěpán. Šéfredaktor by ho rád zlákal k novinám. Hovoří se o novinách, řečnictví a Irsku. Štěpán okouzlí ostatní narychlo vymyšleným příběhem o Mojžíšově smrti. Padne návrh, aby se šli někam napít.
VIII. Bloom opět putuje ulicemi, potká svou bývalou přítelkyni, paní Josii Breenovou. Má hlad, vstoupí do Burtonovy hospody, ale lidé tam jedí jako zvířata, tak se rozhodne odejít. Později zajde do restaurace Davyho Byrna, dá si burgundské víno a sýrový sendvič. Mezitím Mulligan s Hainesem stále čekají U lodi, zda přijde Štěpán s penězi. Ten však jen pošle telegram záhadného znění: „Sentimentální je ten, kdo rád užívá, aniž na sebe vezme ohromný dluh za to, co spáchal.“
IX. Štěpán debatuje v Národní knihovně s několika dalšími intelektuály, mezi nimiž nechybí ani známý irský nacionalista a básník George William Russel. Hovoří se o Shakespearově Hamletovi, Štěpán rozvíjí teorii, že Hamlet je Shakespearův syn Hamnet, jenž zemřel ve svých jedenácti letech. Později za Štěpánem přichází Malachjáš, debata pokračuje a když skončí, odejdou Štěpán s Mulliganem spolu. Dedalus přemýšlí, jak se Malachjáše zbavit, projde mezi nimi Bloom, který se v knihovně stavil pro obrázek ze starých novin, jenž potřebuje k inzerátu, a když je předejde, označí jej Mulligan za homosexuála.
X. Popis bezcílného bloumání jednotlivých postav v labyrintu moderní doby. Nalézt v ní logickou souvislost je sice možné, ale obtížné. Kapitola je rozdělena na devatenáct kratších úseků. Jednotlivé části se jen pozvolna vloženými indiciemi vzájemně vysvětlují. Joyce při psaní této kapitoly pracoval s mapou Dublina, aby vystihl reálný moment v němž se postavy románu potkají.
XI. Bloom obědvá se Štěpánovým strýcem v hotelu Ormond. Boylan jde právě na rande s Molly, přičemž míjí hotel a Bloom jej zahlédne. Leopold je sváděn dvěma číšnicemi i půvaby hudby, přátelé hrají na klavír a zpívají staré písně. Leopold se nakonec jen s obtížemi a sebezapřením zvedá od stolu, aby pokračoval ve své cestě. Celá epizoda je prostoupena zvukomalebnými slovy, citoslovci, klade důraz na hudebnost a pocity ze slov.
XII. Leopold se, zatím, co čeká na přítele, v hospodě dostane do sporu s neznámým „občanem“, irským nacionalistou. Kapitola je psána hovorovým jazykem, ich formou.
XIII. Bloom si po celodenním namáhavém procházení se jde odpočinout na Sandymountské pláž. Pozoruje tři dívky, které si tam vyšly, aby pozorovalyohňostroj. Jmenují se Cissy, Edy a Gerty , která je velice krásná, ale má chromou nohu a kulhá. Dívá na Bloomovu smutnou tvář, která se jí zalíbí a zamiluje se do něj. Jedna z dívek se zeptá Blooma, kolik je hodin. Jeho hodinky se však zastavily. Když vypukne ohňostroj, odejdou přítelkyně kousek pryč, aby lépe viděly, a zůstane Gerty, která se přitom odvážně vystavuje masturbujícímu Bloomovi. Současně s ohňostrojem Bloom vrcholí. Gerty odejde za ostatními.
XIV. Leopold jde do porodnice zeptat se na svou známou, která má rodit. Setká se s popíjejícími studenty, mezi mezi nimi je i Štěpán a Tur Mulligan. Celá kapitola je psána nápodobou historických stylů psaní od latiny a anglosaštiny, přes středověkou angličtinu, Defoa, Dickense až k soudobému pouličnímu slangu. Poté, co se dítě konečně narodí, jdou mladíci slavit do hospody. Pijí mnoho absinthu. Ostatní se vypaří a Štěpán musí platit.
XV. Kapitola je psána formou alkoholických halucinací, jimiž jsou stiženi Bloom se Štěpánem. Epizoda svou dramatickou formou i fantastickými vidinami připomíná Valpuržinu noc z Goethova Fausta. Bloom následuje nočním městem Štěpána, koupí si vepřové nožicky a je málem přejet tramvají. Pouliční čokl od Blooma nožičky vyláká a dva strážníci Leopolda obviní ze znečišťování veřejného prostranství Ve světlé chvilce přiměje opilého Štěpána, aby si u něj schoval peníze. Dedalus svolí; jsou v bordelu, kde hraje na klavír a divoce tančí, zatočí se mu hlava a má vidiny, ve kterých je obviňován z matčiny smrti. Opilý způsobí v nevěstinci škody, dostane se do potyčky s vojáíky. Bloom jej odvádí domů. Leopold se zadívá na blízkou zeď a v poslední halucinaci uvidí svého syna Rudyho.
XVI. Bloom se o Štěpána postará. Společně odcházejí a starší mladšímu dává mnoho rad, co se týče pití a pochybných přátel. Bloom se Štěpánem pak vstoupí do drožkářské boudy, dají si náhražku kávy a housku. V boudě sedí mnoho tuláků a pobudů. Nejvíce pozornosti ovšem na sebe strhne starý námořník vyprávějící kde všude byl a co všechno viděl. Bloom ukáže Štěpánovi fotografii své ženy a vypráví mu, že je operní pěvkyní. Cítí se celý omládlý a je setkáním nadšen, přemýšlí nad Štěpánovou sečtelostí i nad jeho povahou a když jej uslyší zpívat, prakticky jej přijme za syna.
XVII. Celá kapitola je psána formouotázky a odpovědi. Přijdou k Bloomovi domů, Leo pohostí Štěpána kakaem a pozve ho, aby u nich přespal, což Štěpán odmítne. Leopold vrátí mladíkovi peníze, jež mu Štěpán dal do úschovy, když byli v bordelu, vyjdou ven, dívají se na noční oblohu a vymočí se. Štěpán odejde, Bloom se vrací do domu.
XVIII. V poslední části sledujeme myšlenky usínající Molly ve čtyřicetistránkovém toku slov bez jakékoliv interpunkce. Žena zde vzpomíná a komentuje schůzku s Boylanem, Leopolda i jiné muže. Zároveň přemýšlí nad manželovým vyprávěním o Štěpánovi a těší se na setkání s ním a případná další milostná dobrodružství.
Úryvky autorova doslovu:
Formálně lze v Odysseovi spatřovat moderní obměnu středověkého trivia, tj. logiky, rétoriky, gramatiky. Trojí zdroj Joyceovy inspirace bylo snad anglické estetické hnutí konce 19. století, moderní evropské drama a scholastická tradice, pěstovaná v jezuitských školách. … Leckteré joyceovské postavy mají homérské rysy; krom zmíněných např. Tur Mulligan nebo Bivoj Boylan odpovídají homérskému nápadníku Artinoovi. … Jeden z prvních amerických kritiků zjišťoval v Odysseovi trojí složku: symbolické vyprávění Odysseje, duchovní plány Božské komedie, posléze Hamletův psychologický problém. Podle něho Homér poskytl Joyceovi zápletku, Dante prostředí a Shakespeare motivaci. … Při pročítání dosavadních překladů Odyssea mě zaujala rozmanitá řešení překladatelskýžch problémů, jichž Joyceův text skýtá nepřebernou hojnost. Text se hemží stylistickými ozdobami, jako jsou onomatopoie (zvukomalba), aliterace, vnitřní rýmy a jiné hudební a rytmické prostředky, nemluvíc ani o calembourech (slovní hříčka založená na zvukové podobnosti významově různých slov), přeřeknutích, parodiích, zkomoleninách, patvarech. Jak bedlivě je třeba všímat si jich, aby se překlad neochudil, o tom svědčí epizoda Eolus (VII.) s vyčerpávajícím katalogem ozdob klasického řečnictví. … V Odysseovi vplývá nekonečný, bezdechý svět trosek do skutečna, tj. do vesmíru neslýchaných vzdechů a nářků neprolitých slz, neboť utrpení se samo zalklo a své estetické ,hodnoty´ začalo zjevovat nekonečné rumiště…
Aloys Skoumal, 1976
¹ – zdroj: Wikipedia, Slovník světových literárních děl A-L, V.Macura, nakl. Odeon
² – zdroj: Dějiny Anglické literatury, Z.Stříbrný, nakl. Academia
Úryvek kapitoly XVIII. :
frsíííííííííífráááásk někde píská vlak mají ale ty lokomotivy sílu jako nějaké mohutné obryně na všech stranách se po nich a z nich hrne voda jako konec Sladké písně lásky chudáci celou noc být venku daleko od ženy a rodiny na těch praživých lokomotivách bylo dnes dusno dobře že jsem spálila polovinu starých Svobodářů a Fotopamlsků kdeco nechá povalovat je z něho lajdák ostatek jsem vyhodila na klozet zítra mi je musí rozřezat nebude mi je schovávat na příští rok že za ně dostanu pár krejcarů a nebude se mě vyptávat kdepak je to lednové číslo taky staré svrchníky jsem z předsíně vykramařila bylo tam od nich dusněj než zdrávo pěkně zapršelo jak jsem si hodila šlofíka řekla jsem si už to začíná jak v Gibraltaru jemine to vedro tam než zadul levantinec černý jak noc a skála z toho řeřavěla sem tam červené hlídky a topoly všechno vedrem vyprahlé do běla a sítě proti moskytům a zápach dešťové vody v cisternách ustavičně pozorovat slunce jak do tebe pere až mi vybledly ty pěkné šaty co mi z B Marché v Paříži poslala tátova známá paní Stanhopová stydím se znejmilejší Feničko napsala na čem bylo to od ní hezké jakpak se ještě jmenovala na korespondenčním lístku a oznamuji že jsem ti poslala dárek zrovna jsem vylezla z teploučké koupele jsem jak vykoupaný pejsek moc se mi líbila mazlík ona mu říkala mazlík by za to dal nevím co kdyby se mohl vrátit do Gibu a slyšel tě zpívat v starém Madridu nebo Očekávání Concone se jmenují ty etudy co mi koupil byly tehdy nové jedno slovo ne a ne rozluštit šály roztomilé ale roztrhnou se jako nic přece jen jsou myslím krásné nemyslíš nepřestávám myslit na ty krásné svačiny co jsme spolu mívaly na ty znamenité rozinkové koláče a malinové řezy ty já zbožňuji tak tedy znejmilejší Feničko rozhodně brzo napiš srdečné vynechala pozdravy tátovi a kapitánu Grovovi s pozdravem tvá upřoddxxx na vdanou vůbec nevypadala úplná dívenka proti jejímu mazlíku byl o moc starší hrozně si na mě potrpěl sešlápl mi drát abych přes něj mohla překročit na býčích zápasech v La Linea jak tenkrát matador Gomez dostal býčí ucho co my to nosíme za oblečení kdopak si je vymyslel jak má člověk vylézt na killineyský kopec nebo třeba na tom pikniku celá utažená v šněrovačce hnout se nemůžeš s houfem se rozběhnout nebo uskočit stranou proto jsem měla takový strach když se druhý vzteklý býk rozháněl na banderillery opásané šerpou a s těmi 2 krámy na klobouku a suroví mužští pokřikovali bravo toro nic si s nimi nezadaly ženské v úpravných bílých mantilách bodejť bell-laneského psa chudák zvíře stonalo copak s nimi asi je nejspíš jsou oba dávno v Pánu vidím všechno jako v mlhách člověk si připadá starý koláče pekla toť se ví měla jsem nač jsem vzpomněla vlasy jsem si tenkrát s Hesterkou porovnávaly proti ní jsem měla hustší ukázala mi jak je vzadu podchytit když je vyčesávám nahoru a co ještě jak udělat jednou rukou uzlík na niti byly jsme jak sestřenky kolikpak mi bylo tu noc jak byla bouřka jsem spala u ní v posteli rukou mě objímala a ráno jsme se pak praly polštářem byla to psina číhal po mně jak mohl jen jsem si zašla na alamedskou esplanádu poslechnout vojenskou muziku spolu s tátou a s kapitánem Grovem nejprve jsem koukla na kostel potom na okna potom dolů utkali jsme se pohledem bylo mi jako by mě jehly probodávaly oči mi jen hrály jak si vzpomínám podívala jsem se pak do zrcátka ani jsem nepoznala jak jsem byla proměněná skvěle osmahlá od slunce a vzrušením celá jak růže chvilku jsem nezdřímla už kvůli ní se to nehodilo jenže jsem s tím včas přestala dala mi na čteni Měsíční kámen tenkrát poprvé jsem četla Wilkieho Collinse
