Jméno práce: Okupace Československa
Slohový útvar: Rozhovor
Přidal(a): Brebernika
Okupace Československa
Doba okupace nebyla pro občany Československa jednoduchá, což ukazuje i rozhovor s mojí babičkou.
Jaký jsi měla život v roce 1968 před okupací?
V tu dobu jsem byla dva roky šťastně vdaná a s manželem jsme bydleli u mých rodičů společně s tetičkou. Pracovala jsem jako referentka v podniku Národní restauranty Praha se sídlem na Příkopech, který řídil čínskou restauraci, bulharskou restauraci Sofia, ruskou restauraci Moskva a restaurace v objektu Expo 58 v Letenských sadech.
Žili jsme celkem spokojeným životem v kruhu naší rozvětvené soudržné rodiny. Víkendy jsme trávili v chatě nebo u příbuzných na venkově.
Co se všechno změnilo 21. srpna ? Vzpomínáš si přesně na tento den?
Změnilo se opravdu mnohé a to zásadně k horšímu.
Přesně si pamatuji, jak se můj manžel, který odcházel do práce před půl šestou, záhy vrátil domů značně rozčílen se sdělením, že nás obsadili Rusáci. Dá se říct, že jsme všichni zcepeněli. Musel ale zase odejít do práce do domu potravin na Václavském náměstí.
Moje matka se slzami v očích začala mluvit o zažité válce. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Samozřejmě jsme ale věděli, že je vyloučeno, abychom se takové přesile ubránili. Byla to okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Už v noci obsadili letiště a další důležité objekty – to jsme ještě klidně spali. Teď jsme byli v šoku.
Tomu nerozumím. Proč vtrhli do suverénního státu?
Oni sem vtrhli údajně proto, aby nám pomohli zachránit svobodu a uchránit nás od kontrarevolučních sil – nepřátel socialismu. Prostě nám přijeli poskytnout „bratrskou pomoc“. Těch bratří sem vtrhlo myslím 500 tisíc. Tady ale žádná kontrarevoluce nebyla, jen se politická situace trochu uvolňovala.
Byla to hrůza.
A co jste tedy dělali?
Záhy se manžel ozval telefonem, aby mě varoval, že venku je spousta ozbrojených vojáků, tanků a ohořelých aut. Prý abych rozhodně nechodila přes Václavské náměstí. Samozřejmě, že jsme mluvili i o tom, že se musíme postarat o nákup nějakého jídla. A to i pro moji sestru, toho času těhotnou.
Bála ses jít ven? A šla jsi vůbec do práce?
Ovšem, že jsem se bála. Báli jsme se všichni, ale do práce jsem se vydala.
Doprava byla přerušena a tramvaje nejezdily, takže jsem šla pěšky a celkem v klidu jsem se dostala až k rozhlasu. Tam už to byla hrůza. Přes ulici stál tank, na něm i okolo vojáci se zbraněmi. Ohořelý autobus, vytrhané dlažební kostky, stržené elektrické vedení. Těžko popsatelná hrůza.
A jak ses mohla dostat dál?
Já jsem skutečně mezi tím vším nějak prošla. Dostala jsem se k Muzeu, vyhnula se Václaváku a došla na Příkopy. V pořádku jsem se dostala do kanceláře.
A to jsi normálně pracovala?
Normálně nepracoval nikdo, to prostě nešlo. V podstatě všichni jsme se snažili obstarat pro rodinu nějaké jídlo.
A kde jsi ho sehnala?
Všichni jsme věděli, že alespoň nějaké jídlo můžeme nakoupit v samoobslužné restauraci v budově, kde jsme měli kanceláře. Něco jsme sehnali i v jiných obchodech, kde ale byly neskutečné fronty. Nákup byl značně omezen, potřebovali všichni.
Takže jsi sehnala dost jídla pro rodinu?
Celkem se nám to podařilo. Větší část přinesl manžel. V práci stejně nikdo nepracoval, takže po dohodě se šéfem jsem odešla dřív. Odpoledne pro mě přišel manžel a šli jsme domů.
Došli jste přes město v pořádku, nebo byly nějaké komplikace?
Domů jsme se dostali zadem přes Žižkov, kde byl relativní klid. A opravdu jsme byli rádi, že už jsme doma. Dlouho do noci jsme si povídali o tom, co bude dál. Nikdo z nás nevěděl, co nás čeká.
A to jsi další den zase vyrazila do práce?
Ano, musela jsem. Byla jsem zaměstnaná. Snažila jsem se vyhýbat nebezpečným místům, ale v podstatě život šel dál.
Co bylo na této době nejhorší?
Nejhorší byla nejistota, velmi chmurné vyhlídky a zoufalý nedostatek informací o politickém dění.
Sdělovací prostředky nějaké byly. Rozhlas ještě nějakou dobu vysílal, takže všichni soustavně sledovali zprávy i vysílání Svobodné Evropy. Český rozhlas opakovaně vysílal ve zprávách, že se to všechno stalo bez vědomí prezidenta, vlády a dalších vládních činitelů. Invazi odsoudil i Ústřední výbor KSČ.
Byli jsme všichni zmateni, pobouřeni, rozhořčeni a ničemu jsme nerozuměli. A samozřejmě jsme se báli co bude dál.
Tak jak to popisuješ, tak jste ani následné období neměli moc lehké.
Následné období normalizace bylo opravdu složité. Jen si představ, že jsem byla předvolána před komisi, kde jsem měla prohlásit, že souhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. To jsem nikdy neudělala.
Naštěstí jsem měla obrovskou oporu v pevném rodinném zázemí, ale stejně jako převážná většina z nás na toto období raději nevzpomínám.
Hodnocení ze školy: 1 = výborně
