Petr a Lucie – rozbor díla k maturitě (4)

 

Kniha: Petr a Lucie

Autor: Romain Rolland

Přidal(a): Janča

 

Romain Rolland 

• (1866 – 1944)
• byl významný francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a publicista.
• Od mládí měl dvě životní lásky: hudbu a literaturu a těm zůstal věrný po celý život. Vystudoval dějiny umění, vyučoval na pařížské sorbonně hudbě a působil také jako hudební kritik.
• Významné jsou i jeho bibliografie: Beethovenův život, Vzpomínky na Richarda Strausse, Michelangelo, Život Tolstoje, Mahatma Gandh.
• nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915.

 

Další díla:

• • Jan Kryštof
  • Hra o lásce a smrti
  • Přijde čas

 

Rozbor díla: Petr a Lucie

Kompozice díla

• Děj je chronologický a psaný v er-formě, závěrem je potom uzavřený děj. Kromě základního děje (zážitky milenců) zachycuje novela také Petrův osobnostní vývoj, během těchto dvou měsíců velice rychle dospěl, jeho vztah k bratrovi Filipovi, pojetí války jeho současníky, filozofické úvahy. Děj se rozvíjí s minimálním počtem postav z náhody. Kniha je z 50% tvořena přirovnáními, 45% dalšími básnickými prostředky a zbytek zaujímá děj. To proto, že zde autor chtěl vybarvit a dokonale popsat vztah dvou milujících lidí, kteří žijí ve stísněné atmosféře války, kde každý myslí na to, jak se udržet při životě, a ne na toho druhého.

 

Jazyk a styl

• Autor se vyjadřuje spisovně a v podobě pocitů postav podává výpověď o pocitech svých a okolní společnosti. Dílo je velice citově zabarveno a odrážejí se v něm prožitky samotného autora. Jazyk je prostý, bez přílišných příkras. Souvětí jsou povětšinou krátká a jasná. Dialogy postav, odrážející jak charakteristiku daného člověka, tak jeho postoje k válce, se střídají s myšlenkově závažnými pasážemi, kde sledujeme vnitřní boj a nepokoje hlavního hrdiny. Potkáváme se také s mistrným popisem prostředí, který není nijak zdlouhavý a udává nám toho tak akorát tolik, abychom si danou scénu lehce představili. Autor nezabíhá do přílišných podrobností a věnuje se spíš popisu lásky mladých lidí. Čas od času se setkáváme s filosofickými otázkami, jakožto tichými výkřiky autora, jež se snaží vyjádřit svůj postoj a podat ho světu.

 

Hlavní myšlenka knihy

• Tato kniha je psychologického rázu. Autor v ní popisuje nesmyslnost a zmatenost války a poukazuje na utrpení a strach, který způsobuje, především tedy obyčejným lidem. Zahrnuje zde také problém sociálních tříd, nereálnost lásky Petra a Lucie, společenské předsudky. Jejich láska má být vysvobozením a odpoutáním se od kruté reality života. Autor také poukazuje na to, že i během velké celonárodní krize je možno vypěstovat velmi silný a krásný lidský vztah. Dále zobrazuje Petrovy pocitů, smíření se s vlastním odvodem a nalézání smyslu života v lásce.

 

Prostředí a doba děje

• Děj se odehrává ve válečném období v Paříži. Od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918. Válka trvala již 4 roky.

 

Hlavní postavy

• Jsou jen dvě, i když se v příběhu setkáváme s více protagonisty, není jich však mnoho. Každá postava svým způsobem někoho symbolizuje a díky jejich myšlenkám a pocitům můžeme proniknout do morálky tehdejší společnosti. Petr a Lucie jsou bezpochyby hlavní dvojicí celého díla. Petr Aubier je chlapec z dobře založené měšťácké rodiny, osmnáctiletý studen, který nesouhlasí se svou dobou a nedokáže do společnosti dobře zapadnout. Často utíká do svého vlastního světa. Petr je snílek a často v sobě nese velké protiklady. Jednu chvíli je šťastný s Lucií a užívá si jejich společné lásky a za moment se rozhořčuje nad zbytečností války (Proč?! Proč je válka?! Proč lidé umírají?! Proč je jenom tak musí být?!!) Jedná se o výkřiky samotného autora, který si tak stimuloval vlastní pocity beznaděje a frustrace. Lucie je pak v jistém ohledu Petrovým protějškem. Klidná a optimistická dívka z chudé rodiny, která se ještě méně než Petr zajímá o to, co bude. Žije dneškem a užívá si ho, jak jen to jde. V Petrovi vidí blízkou duši, které se může svěřit, jelikož její matka ji vidí jako dospělou ženu a už se o ni moc nestará. Nebojí se smrti, ale největší strach má z okamžiku, kdy Petr odejde na vojnu. Na rozdíl od Petra ví, jaký je život, a chápe, že člověk musí dělat ústupky. Vydělává si jako malířka tím, že překresluje fotografie, nebo známé obrazy. Nejsou to však bůhvíjaká díla společně s Petrem je žertovně nazývají „mazanice“. V díle se také objevuje Petrův starší bratr Filip, který se dobrovolně přihlásil do války – právě on ukončí válku a nastolí vládu pokoje a míru. Brzy však přichází o iluze. V Petrovi vidí své někdejší já a je vůči němu odtažitý. Různé postoje lidí jsou pak zobrazeny na kolektivu Petrových přátel, kde se setkáváme jak s ovcemi strženými davem, tiše protestujícím intelektuálem, nebo třeba horkokrevným mladíčkem zapáleným pro boj.

 

Celková charakteristika

• Jedná se o protiválečnou novelu se shakespierovským tématem ukazující válečnou Paříž na pozadí tragické lásky dvou mladičkých milenců. Děj se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku za první světové války, trvá jen od 30. ledna do Velkého pátku 19. března 1918. I tak zde autor zdařile zachycuje hrůzy války, morálku tehdejší společnosti a vztah dvou lidí, kteří, sic jsou z rozdílných společenských vrstev, dokázali v tomto období podlehnout citu tak vznešenému jako je láska. Autorovým cílem bylo ukázat nesmyslnost války, která jen ničí vše, co je hezké. Taktéž odhaluje pocity lidí, kteří toto období prožívají ve zmatku. Dílo je plné zklamání a hořkosti. Částečně se promítá i autorova vlastní životní zkušenost – při bombardování Paříže na Velký pátek roku 1918 mu zemřela žena společně s několika jeho dalšími přáteli.

 

Děj

Petr a Lucie je protiválečná novela, která staví ideál čistého, lidského citu proti utrpení a válce. Děj novely se odehrává v Paříži a je přesně časově vymezený. Trvá od středy 30.ledna do Velkého pátku, 29.března roku 1918.
Osmnáctiletý Petr Aubier vyrůstá v měšťanské rodině, jeho otec je soudcem a starší bratr se před pár lety rozhodl dobrovolně přihlásit do armády. Petr, který musí za necelý půl rok také nastoupit do války, nedokáže válku pochopit ani se s ní smířit. Celé dny se toulá Paříží, obklopen jen pustou beznadějí a přemýšlí o smyslu života. Uprostřed Paříže, sužované nálety nepřátelských letadel, se jednoho dne setkává v metru s dívkou Lucií. Lucie z existenčních důvodů nedostudovala malířství a proti vlastnímu přesvědčení se živí malováním kýčovitých obrazů. Oba se do sebe zamilují, spojeni poutem vzájemné úcty a porozumění. Ve světě beznaděje a utrpení společně nacházejí naději a křehký smysl života – lásku. Stávají se nerozlučnými přáteli, prožívají spolu spoustu radostných dnů. Začínají žít ve vlastním světě, ve kterém naděje vítězí nad válkou. Přestože Petr ví, že se jeho dny před narukováním do armády sčítají, sní spolu o společné radostné budoucnosti. Tento křehký a něžný svět milenců však zákonitě neunikne vnějšímu světu, plnému nenávisti a smrti. Při velkopátečním varhanním koncertu jsou během náletu oba milenci pohřbeni pod troskami chrámu a jejich svět zpřetrhán.

 

Ukázka

Březen se vrátil a s ním delší den a ptačí zpěvy. Ale zároveň s délkou dnů vzrůstaly také příšerné válečné plameny.

Vzduch se horečně tetelil očekáváním jara a očekáváním zkázy. Bylo slyšet, jak sílí obludné dění a jak se srážejí zbraně milionů nepřátel, schromažďovaných již několik měsíců za hrázemi zákopů a přichystaných zaplavit jako bouřlivý mořský příboj celou střední Francii i s hlavním městem. Stín děsivých pověstí předcházel tuto pohromu: fantastické zprávy o otravných plynech, o jedech, jimž bude naplněn všechen vzduch a jež prý se snesou na celé rozsáhlé kraje a všechno živé v nich zničí jako dusivá oblaka ze sopky Mont Pelé. Také návštěvy německých letadel, čím tím častější, dovedně udržovaly vzrušení v celé Paříži.

Petr a Lucie se stále vzpírali vědět něco z toho, co se dálo v jejich okolí; ale mírná všeobecná rozjitřenost, kterou bezděky vdechovali také oni v tom vzduchu obtěžkaném hrozbami, rozněcovala touhu, jež kvasila v jejich mladých tělech. Tři válečná léta nakazila evropské duše mravní lehkomyslností a ta vnikla i do duší nejpočetnějších. A Petr a Lucie neměli náboženské víry. Ale byli chráněni jemností svých srdcí, svým pudovým studem. Jenže potají se rozhodli, že se jeden druhé oddají, ještě než je od sebe oddělí slepá lidská krutost. Ještě si to neřekli. Až jednou večer…

Když tak jednou v polovici března vyšli od večere, uslyšeli signály leteckého poplachu. Uchýlili se jako před náhlým lijákem do nejbližšího krytu a chvíli se bavili pozorováním svých náhodných sousedů. Protože však nebezpečí se zdálo ještě daleko, nebo snad již zažehnáno, třebaže nic neoznamovalo konec poplachu, Petr a Lucie se vydali, vesele žvatlajíce, zase na cestu, neboť se nechtěli vrátit domů příliš pozde. Šli starou, tmavou úzkou uličkou nedaleko sv. Sulpicia. Zrovna prošli kolem fiakru, stojícího před širokými vraty; kůň i kočí spali. Sotva ušli dvacet kroků po protějším chodníku, všechno kolem nich se náhle zatřáslo: oslňující rudý záblesk, rachotivé hromové dunění, déšť vytrhaných prejzů a rozbitých oken. Ve výklenku domu, který v těch místech prudce vybíhal do uličky, přitiskli se ke zdi a jejich těla se křečovitě objala. V záři toho záblesku uviděli ve svých očích lásku i hrůzu. A když je zahalila zase noc, Luciin hlas zaprosil:

„Ne! Já ještě nechci!“

A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak v objetí a chvěli se v temnotách ulice. Na několik kroků od nich lidé, kteří vyběhli z domů, vytahovali z trosek rozbitého fiakru dokonávajícího kočího a potom šli zrovna kolem nich; z nešťastníkova těla kapala krev. Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá. Uvolnili si ruce a rty semknuté jako kořeny a vpíjející milovanou bytost. A oba se najednou rozechvěli.

„Pojďme domů!“ řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou hrůzou. A odváděla ho.

„Lucie, viď, že mě nenecháš odejít z toho života dokud…?“

„Ó bože!“ řekla Lucie a stiskla mu ruku, „taková myšlenka by byla horší než smrt!“

„Miláčku!“ řekli si oba.

„Kdy budu tvůj?“ zeptal se. (Nebyl by se odvážil zeptat:“Kdy budeš mát?“)

Lucie si toho všimla a dojalo ji to.

„Miláčku drahý,“ řekla mu. „Již brzy! Nespěchej! Jistě po tom netoužíš víc než já! Zůstaňme nějaký čas ještě tak… Je to tak krásné…! Ještě tento měsíc, až do konce…!“

„Do Velikonoc?“ zeptal se. (Velikonoce byly toho roku posledního března.)

„Ano! Do Vzkříšení.“

„Ach,“ zvolal Petr, „před vzkříšením je vždycky smrt.“

„Mlč!“ zvolala a zapečetila mu ústa svými rty.

Pustili se.

„Dnes večer to bylo naše zasnoubení,“ řek Petr.

Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt a noc. Ale nad jejich hlavami, nahoře mezi černými zdmi ulice, sbíhajícími se jako vysoký komín, v lůně nebes bušilo jako v čarovném kruhu srdce hvězdy…

A hle! Hlasy zvonů zpívají, světla se znovu rozžehují a ulice zase oživují! Vzduch je prost nepřátel. Paříž volně dýchá.