Kniha: Petrolejové lampy
Autor: Jaroslav Havlíček
Přidal(a): Tereza, Kateřina Stedilová
Karel Havlíček (1896-1943)
- 1. pol. 20. stol., meziválečná literatura
- psychologická próza, prozaik, dramatik, režisér, spoluzakladatel Devětsilu
- během okupace předseda Výboru inteligence
Dílo autora:
- „Neviditelný“ (1937)
- klasický psychologický román (vidíme destrukci postav), studie špatného hrdiny (bezcitný, ožení se s dcerou továrníka pro peníze), v rodině továrníka psychická porucha-dědeček si myslí, že je neviditelný, nikdo nemá soukromí. Dcera továrníka potom zešílí taky, hrdina naštvaný, nezískal, co chtěl. Postupný rozklad rodiny.
- „Helimadoe“ (1940)
- počáteční slabiky sester, dcer lékaře. Nostalgické vzpomínání dospělého muže na dětství, očima malého chlapce (střet dětského a dospělého světa)
- „Ta třetí“ (1939)
- novela, muž zamilovaný do velmi mladé dívky, pak ještě do nějaké jiné ženy, neví, co si počít, trapná sebevražda.
- Synáček (1942)
- osudová psychologická groteska, volně navazuje postavou hrdiny na Petrolejové lampy
- Neopatrné panny (1941)
- naturalisticko-psychologický portrét dívek marně toužících po milostném a životním napětí
Literárně-obecně kulturní kontext
Psychologická próza
- ve světě zakladatel Dostojevský (ale věnovali se jí i E. A. Poe a někteří dramatikové ? ), psychologií postav se zabýval už realismus a naturalismus (př. determinace člověka)
- u nás se rozvíjí hlavně v meziválečném období
- zabývá se hodnotami lidí, etikou a svědomím, jde hluboko do podvědomí člověka, zabývá se determinací člověka
- využívá vědeckých poznatků, které v té době vycházely (Adler a další psychologové)
- ČR, meziválečné období: 2 směry
- Návaznost na starší tradici
- Nové trendy
Návaznost na starší tradici
- 1) Naturalistická škola (Havlíček) -špatní hrdinové
- 2) Tendence ušlechtilé mravnosti -příkladní hrdinové
- (Špatní i příkladní hrdinové většinou trpí a nekončí to s nimi dobře.)
Související spisovatelé
- J. Hašek – 1.pol. 20.stol., česká meziválečná literatura – legionářská literatura, satirik, anarchista, prozaik, bohémský způsob života, redaktor časopisu Svět zvířat
- V. Vančura – česká meziválečná literatura – imaginativní proud
Rozbor díla: Petrolejové lampy (román), 1935?
- Knižně vydáno poprvé v roce 1935 jako Petrolejové svítilny a potom Vyprahlé touhy (mělo znít atraktivněji). Druhé přepracované vydání bylo vydáno r. 1944 (po autorově smrti).
- Děj románu je lokalizován do malého pohorského města a nedaleké vesnice. (Autorova rodná Jilemnice a přilehlý Hrabačov) Přelom století představuje dynamické období významných společenských proměn. Starý patriarchální svět zdánlivých jistot se pozvolna rozpadá ve střetu se světem moderním, vztahy mezi vesnicí (tradičními, ale i svazujícími hodnotami) a městem se ocitají ve vzájemném napětí. Do tohoto „sociologizujícího“ rámce je vetkán příběh Štěpky Kiliánové.
Literární druh a žánr
- Druh: epika
- Forma: próza
- Žánr: psychologický román
Téma a motiv
- Téma: přerod městské paničky v těžce pracující selku
- Motivy: psychická choroba, mravní úpadek maloměsta, touha po dítěti, cílený sňatek, mezilidské vztahy v rodině
Časoprostor
- Konec 19. a začátek 20. století ve městě Jilemnice, Vejrychovsko
Kompoziční výstavba
- Kniha se skládá ze 3 částí z nichž každá má ještě menší očíslované celky – kapitoly
- 1. část – Lampy svítí a prostírá se (33 kapitol)
- 2. část – Sytý u stolu (22 kapitol)
- 3. část – Lampy zhasínají (11 kapitol)
- Kompozice je chronologická (retrospektivní prvky – Štěpčino vzpomínání na dětství), příběh dramaticky graduje, objevují se naturalistické prvky
Vyprávěcí způsoby
- Pásmo řeči postav: přímá řeč
- Pásmo řeči vypravěče: er-froma
- vypravěč je vševědoucí
- hodnocení vypravěče (př. „Jak směšně tehdy vypadala.“, „Ubohá Štěpka!“ )
Typy promluv
- Nejčastěji dialogy, objevují se ale i vnitřní monology (např. v úvahách)
- Častým stylovým prostředkem je prolínání vypravěčského pásma s vnitřním monologem postav
Jazykové prostředky a jejich funkce ve výňatku
- Psáno spisovnou, obecnou češtinou, dílo inklinuje k výrazové střídmosti
Lexikální prostředky:
- měchuřina = materiál z něhož se vyrábí vzdušnice – historismus
- hejtman = hodnostář s vojenskou mocí – v tomto použití je slovo historismus
- kapitál – termín
Tropy a figury a jejich funkce ve výňatku
- „…důstojně a pateticky nesla cihlově červená měchuřina.“ – metafora
- „…podtrhnou mlhoviny zchytralostí…“ – metafora
- „… skoro stejně pošetilá, jako když vychodila školu.“ – přirovnání
- „Nechtěla pohlédnout drsné pravdě do očí.“ – metafora, personifikace
POSTAVY:
- Štěpánka Kiliánová
- Dcera stavitele Kiliána a jeho ženy. Vyrůstala na vesnici, dospívání strávila v nedaleké Jilemnici (malé město). Od malička je mohutná, tlustá a nehezká, což později ještě umocňuje její nevkus (nápadné, navzájem neladící kousky oblečení apod.). Když byla malá, chodívala si hrát na statek ke svým bratrancům (Janovi a Pavlovi), kteří ji naučili prát se, střílet apod. Osvojila si tedy spíše chlapecké chování a mluvu. I později byla Štěpka nebojácná a rázná, upřímná a upovídaná. Dalšími jejími vlastnostmi jsou třeba rozhodnost, panovačnost, obrovský optimismus a chuť do života, také ale jistá zasněnost až pošetilost. Štěpka byla vždy mezi svými nápadníky příliš nápadná, kvůli své nebojácné a bezprostřední povaze se na malém městě stala terčem posměšků a pomluv. Později se přátelila hlavně s mladšími lidmi, než byla sama – s veselou „novou“ generací, která symbolizovala příchod nového století. (Synáček a Xaver – její noví přátelé, kterým nevadilo její chování) Hrála (snad jako jediná dívka?) ochotnické divadlo. Milovala děti a těšila se na chvíli, kdy se stane matkou. Hledala ženicha, ale každý se zalekl její veselé divoké povahy, její síly a rozhodnosti (oblíbené ženy v té době byly poslušné a uťápnuté, nejlíp bez vlastního názoru)
- Zajímavostí je, že jí jedna stará věštkyně prozradí, že její život je spjat s válkou a za války si najde i manžela. (Štěpka se za války skutečně narodila a za války se vdá, to však může být náhoda – války probíhají stále.)
- Stavitel Kilián a jeho žena Anna
- Poměrně bohatá rodina-Kilián si dokázal vydělat navrhováním domů, Anna zdědila část Vejrychovska. Anna je šetrná, tichá a chladná, nábožensky založená. Má svoji dceru ráda, ale nejspíše jí to (hl. v dětství) nedokáže dát příliš najevo. Ve stáří už nemůže chodit, trvá na tom, aby ji vozili na kolečkovém křesle do kostela. Otec Kilián má svoji dceru moc rád, snaží se pro ni udělat vždy to nejlepší, je nešťastný ze Štěpčina sňatku s Pavlem, snaží se své dceři alespoň navrhnout co nejkrásnější dům. Sám dokonce navrhuje vlastní hrobku, která později vévodí hřbitovu. Ke stáru je už trochu nevrlý.
- Jan Malina
- Už jako malý byl docela lakomý, spíše negativní postava. Mladší bratr Pavla. Zatímco Pavel odjel studovat a později se dal k armádě (poflakování se, pití, hraní karet a milostná dobrodružství), Jan stále tvrdě pracoval na statku, zahořkl. Velmi nedůvěřivý, přehnaně šetrný, ješitný, nevšimla jsem si skoro žádných pozitivních emocí (jen nejistota, žárlivost a zášť). Pragmatický, na konci se rozhodne požádat Štěpku o ruku, aby se spojily obě poloviny Vejrychovska-pro větší zisk.
- Pavel Malina
- Jako dítě byl štědrý, miloval Vejrychovsko a jeho okolí (když měl odjet, byl nešťastný). Město ho nejspíše zkazilo, přestal studovat a přidal se k rakouské armádě, kde se z něj stal bezcitný karbaník a donjuan. K rodině se vracel jen tehdy, potřeboval-li půjčit peníze, které prohrával v kartách, vesnicí a jejími obyvateli však pohrdal a dával to okatě najevo. Žil nevázaný život, chlubil se milostnými dobrodružstvími, stále jen lhal, půjčoval si od svého otce a tím zadlužoval statek, na kterém jeho bratr dřel. Později dostal syfilis, když si uvědomil, že poněkud slábne, vrátil se domů a chtěl mít klid. Jeho rodina ho má už plné zuby, vnímají ho jako parazita. Je bezcitný, baví ho lekat lidi, líbí se mu, že je na obtíž. Má kruté cynické poznámky, jimiž zraňuje všechny okolo. Je to vlivem jeho stále se zhoršující nemoci?
- Otec Malina
- Bratr Anny Kiliánové. Nikdy Štěpku moc nemusí, až na konci knihy si získá jeho respekt. Je trochu zaslepený, ze začátku nevnímá, jak se Pavel chová a je na něj pyšný. Později zbabělý stařec, myslí hlavně na prospěch.
- Postavy obecně (podle rozborů):
- Naznačená rozporuplnost postav odpovídá autorově filosofickému názoru o člověku jako nedokonalé bytosti, spíše po dokonalosti a štěstí jen toužící.
Děj:
Kniha začíná popisem hřbitova (staré náhrobky lidí, které už stejně nikdo nezná-pomíjivost života) a velké Kiliánovy hrobky (kde manželé Kiliánovi odpočívají). Stručný popis Kiliánova kariérního postupu (z obyčejného zedníka bohatým stavitelem a váženým občanem městečka) a Štěpčina dětství (nikdy úplně nezapadala, strozí rodiče, ona ráda sní, později hry s Malinovými chlapci a osamění, když vyrostou a přestane je zajímat. Štěpka je naivní a plná ideálů, snad proto jako patnáctiletá uvěří, že ji Pavel miluje (dal jí hubičku a chtěl ji svést – aby sobě i ostatním dokázal svoji neodolatelnost), je zklamaná, když pak bez rozloučení odjede. Štěpka je plná energie, čeká na prince na bílém koni, žádný ale bohužel nepřichází – možná kvůli jejím nevybíravým způsobům, hlasitosti, ráznosti a snad i kvůli vzhledu. Má naději – je přece bohatá nevěsta – ženich se objeví. Krátká známost s panem Gromanem, úředníkem, který je přesvědčený o své jedinečnosti, stěžuje si na maloměšťáky, sám je přitom úplně stejně upjatý a konzervativní. S Gromanem se Štěpka často hádá, nakonec jí dá ultimátum – buď Štěpka zahodí klobouk, který mu připadá příliš nevkusný, nebo se jí přestane dvořit. To Štěpku rozzlobí (ona si nenechá poroučet) a odmítne ho. (A on si o pár měsíců později najde křehkou, typicky maloměstskou dívku, se kterou se ožení….kritika pokrytectví) Štěpka je chvíli smutná, ale hraje ochotnické divadlo, baví se s mladými apod. Přesto by však ráda měla dítě – potřebuje manžela, začíná být zoufalá – když se později vrátí z cest (hejtman v rakouské armádě) Pavel Malina a začne se jí dvořit, uvěří mu, snad se i přemluví, že ho miluje a přijme jeho nabídku k sňatku. Na Malinově statku chová Jan k Pavlovi zášť, chce si vzít služku, kterou má rád a založit s ní rodinu. Otec Malina nic nenamítá. Pak ale přijde Pavel s tím, že si vezme Štěpku, která má veliké věno, a že budou společně farmařit. Je jasné, že Pavel lže (tak moc se člověk nedokáže změnit), ale otec Malina je zaslepený, chce majetek, řekne Janovi, ať Karlu vyhodí (sňatek mu zakáže) a podporuje Pavla v jeho dvoření se Štěpce. Štěpka je nadšená, chce po otci, aby jí navrhl nový dům apod. O svatební noci (a ani potom) se však nic neděje, Pavel se začne chovat neurvale, o práci na statku nechce ani slyšet. Jen sedí, pije a pohrdá lidmi. Štěpka je z toho zpočátku nešťastná, chce Pavlovi pomoct, zajímá se o něj a posílá ho k lékaři, nakonec ji to však přestane bavit a ona se rozhodne začít farmařit. Žádá ne příliš vstřícného Jana o pomoc a „zaučení“, on je nejdřív na ni i na Pavla naštvaný, potom ale vidí, že Štěpka svou žádost myslí vážně a začne jí vše vysvětlovat. Štěpka se nadchne pro každou maličkost, tvrdě pracuje a statek se stává smyslem jejího života. Trochu dotčeného Pavla, kterému se nemoc i chování stále zhoršují, si skoro nevšímá. Tedy stará se o něj, ale nenechá se jím vykolejit, ani si zkazit náladu (o což se Pavel snažil). Pavlův stav se stále zhoršuje, na statku je pouze přítěží. Jednoho večera zmizí, Štěpka se ho vydá hledat. Ukáže se, že se chtěl pokusit o sebevraždu. Štěpka ho pak musí dalekou cestu ke kočáru nést na zádech. Nakonec se z Pavla stává jen breptající chromý ubožák, Špěpce je ho spíš líto. Jednoho dne její nepřítomnosti ho Jan odveze do blázince v Praze, kde Pavel po nějakém čase umírá. Po manželově smrti Štěpka pocítí novou vlnu optimismu, vše si v sobě cestou z Prahy urovnala, nyní chce naplno žít a obdělávat Vejrychovsko. Konec knihy je otevřený – Jan se ji chystá za několik měsíců (až to bude vhodné) z pragmatických důvodů požádat o ruku (chce spojit poloviny Vejrychovska, navíc se bojí, že by si Štěpka někoho našla, měla s ní děti apod – nová rodina by pro něj znamenala konkurenci).
Symbolika petrolejových lamp
- doba před nástupem elektrického osvětlení, doba, kdy se „staré“ střetává s „novým“
Inspirace dílem
- v roce 1971 byl natočen stejnojmenný film (režisér Juraj Herz, v hlavních rolích Iva Janžurová a Petr Čepek)
Zasazení výňatku do kontextu díla
- Úryvek je zhruba z poloviny knihy a popisuje, jak Pavel Malina přišel Štěpku žádat o ruku.
„Proboha, schovej rychle karty, tatínek jde!“
Štěpka vyskočila a vytřeštěně se zadívala oknem, kolem něhož se důstojně a pateticky nesla cihlově červená měchuřina. Nyní již nabyla klamné představy, kterou tak potřebovala, že hejtman o ni stojí také ještě jinak než jako o majitelku kiliánovských kapitálů. Ubohá Štěpka! Ve svých třiceti letech byla skoro stejně pošetilá, jako když vychodila školu. Neuměla nebo snad ani nechtěla protrhnout mlhovinu zchytralostí, kterými se ji snažil obloudit ten starý zhýralec. Nechtěla pohlédnout drsné pravdě do očí.
