Kniha: Pianistka
Autor: Elfriede Jelinek
Přidal(a): Marko
GYMNÁZIUM BENEŠOV
2012/2013
Marko Tokar
DĚJ
Základní dějová linie se točí kolem třech hlavních protagonistů románu, slečny Eriky Kohoutové, její matky a mladíka Waltera Klemmera. Příběh pojednává o krátkém úseku Eričina života, kdy vybočuje z kolejí každodenního stereotypu do neznámých vysněných končin s vidinou dosažení dosud nepoznané lásky a rozkoše.
Učitelka klavíru na Vídeňské konzervatoři, Erika, žije v malém komorním bytečku pod naprosto despotickou nadvládou své matky. Její vášní, denním chlebem a smyslem života je hudba. Nejen však hudba. Způsob života, který Erika vede, kdy je neustále kontrolována, sledována a sekýrována svou vlastní nevyrovnanou matkou jí přivedl i na jiné vášně, než ty hudební. Jako každý živý tvor, člověk obzvláště, i Erika prahne po vztahu, jak duševním, tak především fyzickém. Vzhledem k tomu, že jí matka zakazuje stýkat se s muži, protože by to mohlo narušit její umělecký rozvoj a strhnout jí na průměrnou úroveň rakouského obyvatelstva, diktuje návraty domů a dokonce kontroluje šatník se Erika potají vydává na oplzlá perverzní dobrodružství, jako například peep show v erotických klubech, pornokino nebo sledování mileneckých párů v parcích. Samozřejmě, že né vždy je výmluva dostačující, a tak jsou na denním pořádku Kohoutovic dua roztržky se zvýšeným hlasem, nadávkami, ba dokonce i s rvačkami, zákonitě končící oboustrannou omluvou a usmířením.
Z úmorného, téměř mrtvolného života Eriku vytrhne až o deset let mladší žák Walter Klemmer, jenž se do ní mládenecky zamiluje. Walter touží po Erice a Erika touží po mladičkém panu Klemmerovi. Vše začíná nevinně a klasicky, kdy se muž dvoří ženě, flirtuje, snaží se zaujmout na vysoké intelektuální úrovni. Zpočátku se Erika, příliš připoutaná k matčinu lůnu, zdráhá a tváří se nepřístupnou. Walter, umělec, sportovec, lovec a krasavec se však nenechá jen tak odradit a pokračuje ve svém úsilí. Láska a touha sílí. První vzájemné projevení citů se odehraje až po poměrně dlouhé době. Po neblahém incidentu, kdy Erika ze žárlivosti vloží jedné z Walterových koketek do kapsy skleněné střepy, utíká do nejvyššího patra školy z důvodu vykonání malé potřeby. Všímavý pan Klemmer se vydává za slečnou Kohoutovou, kde proběhne jejich první milostný akt. I přesto, že je tento akt neúplný, rozpačitý a nervózní se projeví rozdíly v tužbách obou postav. Erika, podle vzoru matky, chce bolestivě vládnout, avšak být zároveň v mužském područí, zatímco Klemmer by byl rád kreativní, aktivní, milující a něžný. Rychlý spád přináší příběh po dopise, jenž napsala Erika Walterovi, kde mu líčí a vlastně přikazuje, jakých hrůzností a sadistických oplzlostí se na ní má Walter dopustit. Nejdříve s humorem, posléze však se strachem potřebuje Walter čas na rozmyšlenou. Po nezdárném pokusu soulože v kamrlíku pro uklízečky je Erika zklamaná a zahanbená, Walter pln zlosti ze své neúspěšné mužnosti. Jejich vztah vrcholí Klemmerovou nečekanou noční návštěvou, kde Eriku brutálně zbije a podle jejího přání (které Erika při přímém styku rázem bere zpět) ji nakonec znásilní. Erika zdevastována a na dně, Walter spokojen. Walter pokračuje ve svém mladém a plném životě bez Eriky, Erika ve svém temném, osamělém a bolestivém životě bez Waltera.
CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
Erika
Inteligentní a vzdělaná učitelka klavíru na Vídeňské konzervatoři. Pedantická a striktní žena oplývající hudebním talentem nemalých rozměrů, avšak né tak vysokých, jak by si přála (Nebo spíše, jak by si přála její matka?). Celá Eričina osobnost je velice složitá a často rozporuplná. V první části románu ve čtenáři vyvolává soucit a lítost, ty jsou však ve druhé části vzápětí vystřídány odporem a nechutenstvím. Její veřejný život stojí na pilířích disciplíny, ambic, kvalitním uměleckém cítění, spořádanosti a pohrdání méně inteligentními, mladšími a krásnějšími, než je ona sama. Na druhé straně se v jejím soukromém, osobním, až tajném životě derou na povrch neobvyklé, až sadomasochistické sexuální choutky, sebedestruktivní činy a myšlenky a všudypřítomné bolestivé prázdno na duši. Erika Kohoutová občas působí až lehce schizofrenně. Sama sebou jistá a zároveň nejistá, s dobrým míněním, ale zároveň s tím nejhorším, s odvahou, ale zároveň slaboštvím, s čistotou, něhou a sečtělostí, ale zároveň s nechutnou špínou, brutalitou a nedokonalým chaosem v mysli. Erika Kouhoutová, šedá myš ve středním věku, plná krásy a hnusu. (str. 23, 211, 193…)
Matka
Paní Kouhoutová, stará. Eričina matka, narozdíl od Eriky, už pocit rozporuplnosti ve čtenáři nevyvolává. Naopak. Od samého počátku knížky je čtenáři jasné, co je vlastně tato žena zač. Paní Kohoutová stará. Despotická, panovačná, sebestředná, lakomá, arogantní. Vzhledem k minulosti (neblahý a tragický vztah s manželem) nejspíše zhrzelá, zklamaná svým vlastním životem, zakomplexovaná a nedůležitá osoba. Své nedosažené cíle, tužby a neúspěchy se snaží vykompenzovat na své dceři těmi nejhoršími metodami. Strach o sebe samou ji žene kupředu v omezování sociálního rozvoje své dcery (když nebude mít přátele, milence atd. zbydu jí jen já a bude se ke mě pořád vracet), který se pak vymstí jim oběma. Paní Kohoutová stará je plně zodpovědná za veškeré špatnosti a těžkosti v životě jejím i její dcery. Svůj zpackaný čas tráví celé dny zavřená doma před televizí, u plotny nebo na občasných výletech na chatu ve Štýrsku se svou dcerou. (str. 23, 34…)
Walter
Chytrý, inteligentní a vitální mladík, pilně věnující se studiu klavíru na konzervatoři, pod dozorem slečny Kohoutové, a různých sportovních aktivit, především kanoistice. Plný citu, energie a vášně se pouští s vervou do budování vztahu se svou učitelkou. Walter, jakožto i mnoho mladých mužů téhož věku touží po probádání nových končin a po nasbírání nových zkušeností. Ani čtenář, ani sám Walter netuší, co všechno se v něm vlastně skrývá. Pod slupkou lásky, krásy a něhy v něm vře čirá nezkrotná a nespoutaná zvířecí divokost, nebezpečí a síla. Spolu s Erikou sdílí vzájemné sympatie, cílevědomost, vysoké ambice a pohrdání rakouským standardem (alespoň z části). (str. 68-74, 64…)
CHARAKTERISTIKA VZTAHŮ MEZI POSTAVAMI
Matka – Erika
Vztah, který si mezi sebou tyto dvě ženy vybudovaly je jasným důsledkem matčiny výchovy. Ruku v ruce s podporou Eričiny babičky se Eričina matka snaží ze své dcery vytesat skvost čistě k obrazu svému. Upírání životních radostí v podobě přátelství, lásky, sexuality a obecně sociální žití se na Erice podepsaly fatálním způsobem. Diktátorský režim matky zplodil a následně živil embryo monstra, který Eriku naprosto pohltil. Dcera svou matku, i přesto, že s ní vlastně v ničem nesouhlasí, uznává, miluje a ctí, jak je to jen možné. Nic nevydrží napořád, ale dokud je matka živa, Erika je jen a jen její. Tento vztah se v německém jazyce označuje slovem Hassliebe. V překladu to znamená něco, jako nenávistná láska. Matka svou dceru miluje a chrání jí, protože nenávidí jak skutečné, tak potencionální vetřelce v podobě přátel, milenců a radostných chvil, které by Erika trávila s někým jiným než s ní. Erika svou matku miluje, protože je to přece její matka. Avšak nenávidí jí pro její diktaturu a devastaci šťastného (nakonec jakéhokoli) života. (str. 8,13,89..)
Matka – Klemmer
Matka Waltera nenávidí, Walter matku nenávidí. Tyto dvě naprosto protichůdné bytosti mají společnou jen a pouze lásku ke své dceři, každý svým způsobem. Matka Waltera od dcery odhání, Walter za Erikou pořád pobíhá a snaží se jí získat alespoň z části pro sebe. Jejich zpočátku neviditelný souboj vyvrcholí v souboj skutečný, tak jak ho známe. Rána, odstrčení, facky, rána, odstrčení, ponížení. Tak bychom mohli popsat vztah mezi mladíkem a senior Kohoutovou, jak z obrazného hlediska, tak i z hlediska přímého.(str. 238..)
Erika – Klemmer
Zprvu cizí a rezervovaný vztah přechází v alespoň povrchní lásku jednoho k druhému. Nevyplněné touhy v obou vřou, jak pára pod hrncem a oba dva čekají na vhodnou příležitost je jejich vypuštění na povrch. Klemmerovo snažení nakonec oblomí bariéry vytvořeny třemi generacemi dam Kohoutových a Erika je odhodlaná plně se svému milovanému odhodlat. Láska je těžko definovatelná záležitost, avšak její globální, obecné chápání každý z nás zná. Láska mezi těmito dvěma se však vymyká klasickému pojetí. Tato láska tkví spíše (né zcela) ve fyzické stránce dvou bytostí. Zprvu nevinné, jednostranně skryté (Erika), sympatie však přerostou v posedlost. Zprvu v posedlost milovat, pak ovšem, znovu jednostranně (Walter), v posedlost pomsty a ublížení. Hudba, jakožto spojovací článek mezi těmito dvěma nestačila k záchraně, a tak se dva protipóly, Walter a Erika přitahují, jako na magnetu sever a jih, ovšem rozdíly v chápaní světa, života, lásky a vlastně i všeho ostatního vedou k naprostému krachu. (str.64, 109, 179,159, 147…)
JAZYK A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY
Román Pianistka je specifický né tolik svým obsahem, jako spíše způsobem vypravování, jazykovými prostředky a technikou psaní. Vysoká absence přímé řeči, uvozovek, je patrná a neobvyklá. Dlouhé odstavce člověka zarazí a překvapí. Celá kniha je psána s chladným odstupem vševědoucího vypravěče, který celou kompozici a hlavní dějovou linii prolíná filozofickými úvahami, dlouhými popisy, retrospektivními pasážemi a často se zaobírá zdánlivě nepodstatnými tématy.
V první části knihy, kde hlavní roli zaujímá hlavně retrospektiva a seznámení s postavami, používá autorka často oslovení Eriky -ONA-. Technické zpracování textu čtenáře neovlivňuje. Dlouhá a složitá souvětí jsou tím, co spoustu lidí od knihy odrazuje a vyvolává v nich odpor k pokračování. Pokud se ovšem čtenář nad tyto těžkosti nadnese, může vychutnávat skryté narážky a metafory, přirovnání a parafráze slavných výroků. Jazyk a jeho prostředky rozhodně nejsou po gustu každému, avšak originalita a vytříbenost jsou právě těmi aspekty, které dodávají knihám paní Jelinekové onu atmosféru. Syrovost a ocelová pachuť odstupu vypravěče je cítit na každém řádku, jakožto i vzdálené ztělesnění a procítěnost s hlavní protagonistkou.
VYOBRAZENÍ SOCIÁLNÍCH POMĚRŮ A SPOLEČNOSTI
Kniha je kritikou průměrného civilizovaného měšťáckého života, kde okolní živé i neživé prostředí, a nejen ta, uplatňují svůj vliv na společnost. Kritizuje společnost, rozvrženou do několika mála proudů, které udávají směr toku života. Všechno má svůj vzor, podle kterého by se měli všichni řídit.
Rakouská společnost klade na ženu požadavky tak, aby vyhovovala „patriarchální“ normě. Žena by se měla krášlit, pečovat o sebe, aby byla pro muže atraktivní, podporovat pocit závislosti na muži, ctít muže a být mu nápomocna se vším, co si zamane. Muž má pravdu, žena nikoli.
V románu je vylíčen vztah mezi mužem a ženou, kde na rozdíl od norem daných společností, kdy se má žena podřizovat, brát muže, jako nejvyšší autoritu a ctít ho, se už od útlého věku ženě upírá pocit cítit se muži podřadná. Vštěpuje se jí nezávislost způsoby, jako vyvolávání odporu k opačnému pohlaví ze stránky společenské a formální a ze stránky osobní a citové.
Autorka v díle popisuje svůj negativní vzath ke společnosti. Románu přidala feministický nádech, kde opovrhuje mužskou autoritou. Je si však vědoma neopomenutelné závislostí obou pohlaví jeden na druhém. Společnost upadá ve stereotypní celek. Kritizuje jedince, jako duplikáty jeden druhého, kde mizí individualita a vlastní názor na věc.
AUTORKA A SPOLEČNOST
Postavení ve společnosti autorky Efriede Jelinek je dvojí. Jsou tu tací, kteří ji uznávají, obdivují, milují a ctí a jsou tu tací, kteří jí opovrhují, kritizují, zesměšňují, nechápou a prachsprostě nemají rádi, možná až nenávidí. Kvůli svým kontroverzním názorům na svět se Elfriede Jelinek dostala do pozice uznávané „čarodějnice“. Například dílo Pianistka mnoho kritiků označila za pornografii. Elfriede v roce 2009 oponovala tvrzením, že román je vše, jen né pornografie. Autorka stojí na rozhraní, ze kterého se těžko dá přejít pouze na jednu stranu. Společností neporozuměná však obdržela Novelovu cenu za literaturu.
Elfriede Jelinek se také angažovala v politice, což mělo dopad na její literární tvorbu. tento nádech její díla obohatil, avšak v očích mnohých pošpinil. Jelineková, po své politické a literární činnosti, byla pranýřována kritiky, autory, politiky, novináři atd. Neporozumění autorku dohanalo až k rozhodnutí o zákazu uvádění jejích divadelních her na rakouském území.
Těžko říci, jak se vlastně společnost na Elfriede Jelinekovou vlastně dívá. Nobelova cena poukazuje na řadu fanoušku a stoupenců, ovšem ostrá kritika a negativní postoj druhé strany poukazuje na obrovskou nelibost. Elfriede je autorka mezi dvěma světy. Ženy a muži, politika a umění, obdiv a nepochopení.
