Jméno práce: Piazza san Marco a palazzo Ducale v Benátkách
Slohový útvar: Reportáž
Přidal(a): Lucie Koželková
PIAZZA SAN MARCO A PALAZZO DUCALE V BENÁTKÁCH
V průběhu jarních prázdnin konkrétně ve dnech 18. – 20. 2 2014, jsme s rodinou navštívili severoitalské Benátky. Toto město, ležící na laguně v Jadranském moři, je tvořeno stovkami malých ostrůvků a snad ještě větším počtem kanálů. Jeho historické centrum nabízí bezpočet úchvatných památek, ale mezi nejkrásnější patří bezesporu náměstí sv. Marka a Dóžecí palác. Určitě vás tedy nepřekvapí, že jsme tato důležitá místa nezapomněli během našeho pobytu navštívit.
Je druhý den našeho pobytu a my jsme si na dnešek naplánovali, jak se říká trochu kultury. Místní hromadnou dopravou, což jsou v podstatě menší lodě a motorové čluny nazývané vaporetta, jsme se dostali až k samotnému náměstí svatého Marka. Vystupujeme z lodi a před sebou vidíme dva mohutné žulové sloupy, na vrcholcích zdobené sochami. Na jednom sloupu stojí byzantská socha sv. Teodora s drakem a z druhého na náměstí shlíží okřídlený lev sv. Marka. Původně zde měly stát tři sloupy, jeden ale bohužel při vykládání sklouzl do moře a tak zde můžeme obdivovat pouze dva, zato ohromné sloupy tvořící pomyslný vchod na náměstí. V prostoru mezi nimi se kdysi konaly popravy, proto pověrčivý Benátčan sloupy raději obchází. Jelikož jsme ale turisté a navíc jsme o této skutečnosti ještě nevěděli, procházíme mezi dvěma monumenty a kocháme se jejich okázalostí. Navzdory tomu že slavný benátský karneval má začít až za pár dní, celé náměstí je okupované prodejci tradičních masek a suvenýrů, kteří vám někdy až vnucují své zboží. Zkouším je ignorovat, a když se mi to konečně podaří, mohu sledovat vše, co mě obklopuje. Procházíme trochu zúženým prostorem mezi knihovnou a Dóžecím palácem. Za chvíli se však přede mnou otevírá celé slavné náměstí. Obrovský prostor lemují domy se zdobeným podloubím, které je plné nejrůznějších obchodů nabízejících jak nejdražší módní značky, tak luxusní šperky. Mezi těmito obchody je spousta kaváren a restaurací, které však nejsou ani zdaleka plné. Není se ale čemu divit, jelikož i za obyčejný zmrzlinový pohár zde zaplatíte tolik, jako v jiných restauracích za celý oběd. Procházím kolem výloh, a když už jsem dost pokochaná, zahledím se na náměstí. Stojím v nejvzdálenějším místě náměstí, přímo naproti hodinové věži. Je to skutečně působivé. Vysoká, trochu šikmá věž, tyčící se vysoko nad domy na náměstí, působí, že sem skoro nepatří. Zatímco všechny domy jsou bílé, béžové nebo šedivé, věž je cihlově červená a na vrcholku vidím velké hodiny, které by měly ukazovat jak čas, tak i fáze měsíce a zvěrokruh. Stavba je ale tak vysoká, že rozeznám pouze čas. Za věží stojí chrám svatého Marka. Původní plán byl, že jej navštívíme, ale když vidíme frontu čítající několik desítek lidí, která se pohybuje rychlostí asi jeden krok za minutu, hned nás přejde chuť. Rozhodneme se ale zkusit štěstí jinde. Když jsme vystupovali z vaporetta, viděli jsme vchod do Dóžecího paláce a lidí tam bylo rozhodně méně. Dohodli jsme se tedy, že navštívíme Dóžecí palác a potom zkusíme znovu chrám. Vracíme se k paláci, ale asi uprostřed náměstí se zastavíme, protože se před nás snese obrovské hejno holubů. V tom dostanu nápad. Proč si neudělat pěknou vzpomínkovou fotku? Vytáhnu z tašky kousek rohlíku, nadrobím si jej do ruky a v tu chvíli si připadám jako trosečník v moři holubích tělíček. Táta se smíchem fotí, a když odletí poslední holub, pokračujeme v cestě. Přicházíme ke vchodu do paláce. Nemůžu říct, že by o prohlídku nikdo neměl zájem, ale fronta byla určitě snesitelnější než u chrámu. Po několika minutách konečně vstupujeme k pokladně a kupujeme si lístky na prohlídku zasedacích sálů a vězení. Z místnosti s pokladnou jsme vyšli na nádvoří, ze kterého jsme po schodech vystoupali do prvního poschodí. Tyto schody nás zavedly na lodžii, ze které vedly další schody. Já se však zastavuji a dívám se na nádvoří. Stavba je obrovská. Samotný palác, který vznikl na místě původního hradu v 12. – 16. století, je zdoben bílým, šedým a červeným mramorem. Fasáda je bohatě zdobená gotickými a renesančními prvky. Při tomto pohledu se musím zamyslet nad tím, jak bohaté město muselo být a hlavně jak mocná musela být jeho dóžata, protože zkrátka z každého koutu stavby na vás dýchá pýcha a vznešenost. Pokračuji po schodech a nevycházím z úžasu. Schody vedou dovnitř východního křídla, a zatímco vnější lodžii tvořil jen omítnutý kámen, vnitřní výzdoba je doslova nádherná. Zdi zdobí různé fresky orámované zlatými ornamenty, na stěně ani stropech není jediné holé místo. V dalším patře vstupujeme do první místnosti prohlídky. Její zdi slouží jako obrovské mapy. Jsou zde zakreslené všechny informace, které byly v době jejich vzniku k dispozici o všech kontinentech a jejich vzájemných polohách. Je opravdu zábavné pozorovat všechny nesrovnalosti. Například podle těchto map leží Japonské ostrovy, které mimochodem svou velikostí pomalu přesahují Čínu, v úrovní střední až jižní Ameriky a Kanada a severní Amerika tvoří zhruba osminu celého kontinentu. Naopak vědomosti, které byly dostupné o Africe jsou úžasné. Mapa tohoto kontinentu je přesná téměř jako mapa Evropy. Tyto mapy jsou úchvatné. Všechny zdi jsou plné map a plánků Benátek v různých obdobích. Jejich preciznost je obdivuhodná. Jsou zde zakresleny i nejmenší benátské kanály a uličky s přesností, která skoro převyšuje dnešní plánky. Celé místnosti pak vévodí dva glóby, postavené uprostřed sálu. Jeden znázorňuje svět a druhý noční oblohu. Další místnosti jsou osobními prostorami dóžat, které zdobí portréty města a jeho obyvatel. Potom však vstupujeme do zasedacích síní různých sněmů. Každá je vyzdobená tak honosně, že pokaždé, když vstoupím do dalšího sálu, zůstanu jen ohromeně stát. Říkám si, kdy mě ta nádhera a přepych omrzí, kdy už mi to zevšední a budu tak přehlcená, že už mě přestane prohlídka bavit, ale s každým novým sálem se ohromení zvyšuje a já začínám rozumět tomu, co se o Benátkách říká. Skutečnost, že je nějaké město obchodní velmocí a patří mu nesmírné bohatství je sice krásné, ale co si pod tím máme představit? Myslíte si, že to chápete, ale porozumět tomu můžete, až když vstoupíte do samotného paláce a tam uvidíte sály překypující zlatem a uměním. Zatímco jinde ve světě jsou Tizianovy obrazy pomalu uctívány a když někdo vlastní sebemenší dílo tohoto umělce, je to považované za obrovský úspěch, tady neuvidíte místnost, kterou by nezdobilo dílo Tiziana nebo Tintoretta. Celkově palác působí, jako by měla dóžata strach z prázdných, bílých míst na stěnách a tak se je snažila zakrýt vším tím, pro ně skoro zbytečným, zlatem a bohatstvím. Představa, že do těchto sálů kdysi přivedli nějakého chudáka, který se něčím provinil je zvláštní. Já sama si myslím, že musel být přesvědčený, že ani není na tomto světě a samým ohromením nemohl být schopný se nějak bránit. Když o chvíli později procházím přes slavný Most vzdechů, ze kterého mohli odsouzenci naposled uvidět svět venku, a vcházím do ponurého vězení, trochu se otřesu. Ten kontrast je až děsivý. V jedné chvíli jste ve svatyni bohatství, moci a přepychu a o pár vteřin později ve vlhké, zatuchlé a studené věznici s kobkami, které jsou od malé chodbičky odděleny někdy i přes metr tlustou zdí. Vevnitř vidíte zrezivělé okovy a jen malá dvířka s mříží. Toto místo je tak bezútěšné a přece tak slavné. Mezi jeho vězně patřil i slavný Casanova! Věznicí naše prohlídka končí. Sestupujeme zpátky na nádvoří a ven z paláce. Je už pozdě odpoledne a tak mi přímo do očí svítí slunce. Když se otočím a vidím tu monumentální stavbu v načervenalé záři, připadá mi jako z jiného světa.
Náměstí i samotný palác tvoří srdce celých Benátek a myslím si, že oprávněně. Někomu, kdo jednou navštíví sídlo benátských dóžat, už nikdy nemůže stačit klasický zámek nebo hrad. Alespoň u mě to dopadlo tak, že když teď navštívím nějakou českou památku, musím ji srovnávat s Benátkami a proto mě už tak snadno neokouzlí. Naopak, někdy mi připadá, že jsou až nevkusně přezdobené a snaží se napodobovat jiné stavby. Na rozdíl od toho mi Dóžecí palác v Benátkách připadá jako originál. Krása, která působí svěže, nenuceně a která neomrzí.
Hodnocení: 1 = výborně
