Piráti – vyprávění

 

Jméno práce: Piráti

Slohový útvar: Vyprávění

Přidal(a): LK

 

 

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě.

Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: „Loď na obzoru!“ Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty.

 

Celá posádka rázem věděla, že nastanou problémy. Piráti byli zlá chátra, která námořníkům otravovala život již po mnoho staletí. Jeden z námořníků jménem Rocco zvolal: „Piráti, nemáme proti nim šanci!“ Směrem ke mně pak prohodil: „Doufej, obchodníčku, že skončíš v ňáký dobrý zemi jako otrok, třeba zpátky do tý tvý Itálie, ale modli se, ať se nedostaneš k Osmanům…“ Vyděšeně jsem na něj pohlédl – chápal jsem, že pokud vyváznu živ a zdráv zpět do Itálie, budu moct děkovat Bohu.

Mezitím vyšel kapitán na palubu a začal rozdávat rozkazy, pokřikoval jako zběsilý, ale nezdálo se mi, že pořádně ví, co dělá. Pochopil jsem však, že jeho největší starostí není Černý orel, jeho posádka ani v první řadě on sám, ale markýz. Vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor s Roccem. „Říká se, že markýz má kapitánovi po doplutí do Anglie zajistit nový život. Dům, postavení, majetek, všechno. Právě proto ho tak střeží,“ pověděl mi.

Kapitán vydal rozkazy, ať se markýz přesune do jeho kajuty, podpalubí se zabarikáduje a posádka se připraví na střetnutí. Loď se pořád nevyhnutelně přibližovala po neklidných vlnách. Všichni jsme nervózně očekávali palbu z děl, ale nic se nedělo. Na palubě vládlo absolutní ticho, nikdo si nedovolil ani muknout.

Loď už byla u nás, naše přídě byly na stejné úrovni. A pak to začalo. Piráti ze své lodi spustili prkna a houfy pirátů se rázem ocitly na naší palubě. V rukou měli ostré lesknoucí se meče a velké pytle na kořist. Nás jakoby si ani nevšimli, rovnou běželi ke kajutám a do podpalubí. Nikdo z nás nezaútočil, takže jsme tam prostě jen stáli a zírali na piráty, kteří zůstali s námi, aby na nás dohlíželi.

Kapitán začal lamentovat nad tím, že jeho život jakožto anglického šlechtice je v tahu a že rovnou může skočit přes palubu. Poklad, který byl ukryt v podpalubí, evidentně měl sloužit pro jeho osobní účely. V tu chvíli z kapitánovy kajuty vypochodoval markýz. Ležérně se rozhlédl, očima našel kapitána pirátů a vydal se k němu.

„Náš drahý markýz zešílel,“ prohodil jeden z námořníků. Nikdo nechápal, co má v plánu. On se ale pustil s kapitánem do hovoru – místy prudkého jako letní bouřka a místy šeptavě naléhavého jako by si sdělovali nějaké tajemství.

Najednou nasadil kapitán pirátů rozhořčený výraz, jako by markýze chtěl zavraždit pohledem. „Fajn,“ procedil mezi zuby. A nahlas zvolal: „Všechno, co jste vzali, okamžitě vraťte zpátky. Jestli u někoho z vás najdu jeden zatracenej řetízek, půjdete všichni přes palubu.“

Všichni jsme s obdivem sledovali markýze. Kdo vlastně markýz je? Proč ho kapitán pirátů poslechl? Jak by vlastně mohl našemu kapitánovi zajistit nový život v Anglii? Všem naskočila husí kůže, že jsme ani trochu nevěděli, kdo to s námi na Černém orlovi vlastně pluje. Hádám, že v příštích dnech bude mít markýz i kapitán co vysvětlovat, pokud si tedy nepřeje vzpouru.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: