Kniha: Po dobrém, nebo po zlém?
Autor: Zdeněk Matějček
Přidal(a): Dominika
Tuto knihu napsal Zdeněk Matějček. Po tom, co jsem přečetla svou první knihu, napsanou právě tímto uznávaným autorem, okamžitě jsem zatoužila přečíst si nějakou další. Volba padla právě na knihu Po dobrém, nebo po zlém?, a musím uznat, že to byla skutečně správná volba. Celou jsem ji doslova zhltla a už přemýšlím, která kniha od pana Matějčka bude ta další…
Zdeněk Matějček
Byl světově uznaný dětský psycholog, který se věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech. Moderní reformátor péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny. Narodil se v roce 1922 ve východních Čechách. Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filosofii. Po roce 1948 se rozhodl vydat se na profesní dráhu psychologa. Byl spoluzakladatel sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata. Na konci svého života prohlásil „ Rozumět znamená pomáhat “. Zemřel v roce 2004.
Tato kniha má 110 stran a skládá se z 12 kapitol. Každá z nich pojednává o výchovných trestech. Seznamuje nás s odměnami a tresty, kdo je zasluhuje, kdo je dává, o tom jak se vychováváme navzájem, kdy a jak trestat. Také se přesvědčíme, že je velice důležité umět odpouštět a být vděčný, jak ze strany vychovávaného tak i vychovatele.
Již z úvodu jsem se dozvěděla, že podnět k vydání této knížky vzešel ze zcela konkrétní situace. A to při setkání pana Matějíčka s matkami a tetami v SOS dětské vesničce v Doubí. Probírali zde otázku výchovných odměn a trestů a prý kdosi podotkl, že by bylo dobré mít to sepsáno, aby se k tomu člověk mohl vracet dle potřeby. „Význam odměn a trestů je ve výchově zřejmě stále týž od věků do věků. Jen v různých dobách a společnostech se jedno nebo druhé více nebo méně tak či onak zdůrazňuje, uplatňuje, hlásá a praktikuje.“ (Matějček, 2007, s. 7)
Hned v úvodu mě zaujala podkapitola ,,Jak to vypadá v běžném životě?“, kde se píše: Dokud jde všechno dobře, na výchovu moc nemyslíme. Když se nám ale výchova nechce dařit a všechno dopadá jinak, než bychom si přáli, pak najednou začneme uvažovat nad výchovným postupem, hledat příčiny neúspěchů a experimentovat s novými výchovnými metodami. (Matějček, 1993, s. 18). Dost jsem o tom přemýšlela. Musím ale říct, že u každého to může být úplně jinak. Jsou rodiny, kde rodiče vychovali dítě, nebo i více dětí tak, že vlastně ani nevědí jak, prostě přirozeně. Dále jsou rodiny, kde museli využít různých výchovných metod, aby z dítěte vyrostlo ,,něco kloudného“. Ale jsou také rodiny, kde zpočátku zkouší právě první metodu přirozené výchovy, později zjistí, že to nefunguje, a tak začnou s výchovnými prostředky. Jenže po čase zjistí, že toto také nefunguje, že na dítě prostě nic neplatí. A začnou se ptát proč – možná už je na výchovné metody a prostředky pozdě, možná by nezabraly ani na začátku výchovy onoho dítěte, kdo ví… Každopádně jsem se hned v další kapitole dočetla, že se vlastně vychovávaný i vychovatel vychovávají navzájem. A proto bych toto téma raději uzavřela konstatováním, že výchova je mnohotvárný, složitý vzájemný vztah, v němž není jeden dárce a jeden obdarovaný, ale kde se myšlení a jednání každého vzájemně podmiňují a ovlivňují. Celý výchovný proces probíhá v mnohočetné spojitosti s životním vývojovým procesem všech účastníků. (Matějček, 1993, s. 25)
Další, řekla bych dost významnou kapitolou je Mezi odměnou a trestem. Zařiďte věci tak, aby je dítě udělalo dobře, a za to je výrazně pochvalte. – Nedopusťte však, aby udělalo něco špatně, a vy jste je za to museli trestat. (Matějček, 1993, s. 30). Myslím, že toto je velice dobrý a správný přístup. Trest může špatné chování jen zastavit – odměna ale buduje to správné. (Matějček, 1993, s. 31). Nic dítěti neudělá větší radost, než pochvala nebo nějaká odměna. Ale neustálé trestání, kárání a zakazování něčeho dítěti akorát tak výrazně snižuje sebevědomí a co je nejhorší, většinou tresty nevedou ani tak k nápravě, jako k zatajování příštího ,,prohřešku“. Ze strachu před trestem není dítě schopno udělat tolik práce a hlavně se zdaleka tolik nenaučí. Teď mluvím o případech, kdy rodiče kárají své děti za špatné známky ve škole. V mnohých případech by ale stačilo se dítěti více věnovat. Jsou ale také výjimky, kdy se rodiče dítěti opravdu věnují a s přípravou do školy mu skutečně pomáhají, ale dítě nosí pořád špatné známky. V tomto případě (ne ale vždy) již není vina v dítěti, že by to byl(a) lempl, dítě se většinou dost snaží, ale stejně to nestačí. Jedná se totiž například o lehkou mozkovou dysfunkci, nebo může trpět některým specifickým školním defektem (např. specifickou poruchou čtení nebo pravopisu – dyslexie a dysortografie). Za což se na dítě absolutně nemůžeme zlobit, natož ho nějak kárat a trestat, spíše bychom měli vyhledat pomoc odborníka. Rodiče si většinou ale něco takového nepřipouštějí, nebo je to vlastně ani nenapadne a v dítěti vidí prostě jenom lempla, který se nechce učit a který se ani nesnaží. A to je špatně, protože takové dítě potřebuje pomoc a ne tresty!
V knize je také uvedeno, že důležité je umět odpouštět. Pokud dítě potrestáme a dítě svůj trest přijme, musíme mu i odpustit, aby dítě nemělo pocit, že jsme jej navždy od nás odtrhli. Důležitá je také vděčnost. Občas mají rodiče pocit, že by jim děti měly být za něco vděčné, nebo by měly alespoň poděkovat, ale dítě neprojeví nic. Jde o to, že to co my za samozřejmé nepokládáme, dítě ano. Dobře vedené dítě, které pochopilo, že vděčnost a odpuštění je v životní cestě důležité si může utvořit vlastní hodnoty a cestu životem.
Na konec bych se ráda pozastavila nad slovy pana Matějčka o tělesných trestech, který řekl „Je velký rozdíl, plácneme-li dítě přes ruku, nebo dáme-li mu výprask řemenem či gumovou hadicí. Je rozdíl, postavíme-li malého výtržníka na chvíli do kouta, nebo necháme-li ho klečet půl hodiny na zemi s rukama předpaženýma. To první lze za jistých okolností připustit – to druhé rozhodně nikoli Je to kruté a nemá to smysl. Není, bohužel, nějaká jasná hranice, kde končí „výchovný zásah“ a kde začíná krutost – můžeme se tu dovolávat jenom zdravého lidského rozumu a citu. Budeme-li v tělesných trestech zdrženliví a projevíme-li méně rozhodnosti a iniciativy na tomto poli, pak velmi pravděpodobně chybu neuděláme.“ (Matějček, 2007, s. 91). S tímto názorem musím jedině souhlasit, sice ještě své vlastní dítě nemám, ale už teď můžu říct, že svoje dítě nikdy nebudu bít! Když teda pominu nějaké to např. plácnutí přes ruku či přes zadek, což já osobně nepovažuji za bití, spíše za nepatrný tělesný trest. Ale to všechno bude záležet na tom, jak budu schopná své dítě vychovat bez těchto ,,tělesných trestů“.
Jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu přečetla. Ujasnila jsem si ohledně výchovy mnoho důležitých věcí a rozhodně se jimi chci a budu řídit při výchově svých vlastních dětí.
Seznam literatury:
MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém?. 2. vyd. Praha: Portál, 1993, 109 s. ISBN 80-85282-78-X.
MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém?. 6. vyd. Praha: Portál, 2007, 109 s. ISBN 978-80-7367-270-6.
