Jméno práce: Poslední kořalka zkázy
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Bílková
Téma: Přicházející hrdina, jež spasí město.
Poslední kořalka zkázy
Slunce již zapadalo za obzor rozlehlé pouštní krajiny a jeho poslední paprsky naposled ohřívaly zpustošený život v malém městečku na jejímž okraji. Z budov nevyšel jediný hlásek, jen z hospod se ozývalo pár opileckých výkřiků za doprovodu několika zoufalých. Marnost měšťanů neustávala, to však bylo dávno zvykem. Avšak ani tento pohled neupřel Johnovi naději, že zde, ve městě, kde už nic jiného, než marnost a rozmar vládnou, dokáže splnit svůj úkol.
Prošel kolem rozvrzané houpačky, jež se loudavě pohybovala pod vlivem letního vánku, a došel až k hospodě uprostřed již potemnělé ulice. Neobtěžoval se zaklepat, prostě vešel.
Místnost byla plná kouře z cigaret, závanu opilého dechu a potříštěných lahví. John nebyl překvapen. U baru posedávali dva muži. Jeden vyšší, tmavovlasý a s hrubým hlasem. Druhý nebyl o nic menší, avšak se zdál být méně nebezpečný díky jeho relativně čistšímu vzhledu. Oba vzhlédli.
„Co ty tu chceš, troufalče?“ zvolal tmavovlasý. John s němou tváří přistoupil k mužům a položil svůj zaprášený klobouk na barový pult.
„Povídám, co tu chceš?“ otázal se muž znovu hrubším hlasem. John na něj nevesele pohlédl a pravil: „Barman tu není?“ otázal se, aniž by odpověděl na předchozí otázku. Oba muži se dali do smíchu.
„Jistěže není! Proč by tu zacláněl? Však se podívej, vše je tu naše, že Charlie?“ mrkl tmavovlasý na svého spolusedícího a nevědomky svými pohyby odhalil zbraň ve své bundě.
„Ovšem,“ přitakal John. „Takže to tu vlastníte?“ tázal se a přemýšlivě sledoval svůj klobouk.
„Kdepák, hospodu ne. Za to lidi?“ Ani svou větu nemusel doříct a John pochopil.
„Bojí se vylézt, a to je dobře,“ zakabonil se Charlie a napil se zlatavé tekutiny.
„Chtěl jsem se napít,“ nadhodil John. „Napít se štěstí ze sklenice domova, avšak nyní nemohu,“ pravil dál zamračen.
„Co to tu plácáš?“ hněval se tmavovlasý. Charlie němě zamrkal nad sílou kořalky.
„To vy, že ano? Vy jste všechny pobil,“ pokračoval John a stále si prohlížel svůj klobouk. Přemýšlel nad domovem, který tu kdysi míval, kvůli kterému se vrátil.
Muž se opět začal smát. „A to jen vlastní vůlí!“ křičel s pobavením. John se nesmál.
„Zabil jste jejich volnost,“ pokračoval již v duchu iritovaný John a pohledem zabloudil k opilým očím tmavovlasého, jež ve stejnou dobu zadusil svůj smích. John moc dobře věděl jeho jméno, jediné, co mu zbývalo, je zbavit se tohoto šeredného opilce s přehnanou silou a sebevědomím.
„Vy nejste pocestný,“ pravil tmavovlasý. „Vy nejste nic dobrého!“ zakřičel rozzuřeně.
„Máte pravdu,“ pousmál se John. „Já jsem to nejlepší,“ řekl hned po smrtelné ráně, kterou tmavovlasému věnoval ze svého již neskrytého revolveru.
Další den slunce líně vyplulo nad horizont pouštního městečka a John si spokojeně pískal nad poslední hromadou písku, kterou vhodil na náhrobek již zbavené zkázy tohoto města za společnosti zvědavých a nevěřících obyvatel. Nevěřili, že by se svoboda již někdy mohla navrátit.
Hodnocení: 1 = výborně
