Povídky – E. A. Poe – rozbor díla k maturitě

Král po Skokanovi chce vymyslet kostýmy pro sebe a své ministry. Skokana nic nenapadá a tak ho král nalívá vínem, které Skokan tak nerad. Když se ho Tripetta zastane, král ji odstrčil a chrstl jí víno do obličeje. Skokan poté vymyslel pro krále kostýmy. Krále a jeho 7 ministrů převlékne za spoutané orangutany a překvapí tím celou společnost. Kostýmy byla dokonale přesné a nikdo by v sále nepoznal, že jde o lidi. Nejdříve je oblékl do přiléhavých košil a spodků a pomazal je dehtem. Srst napodobil lnem. Svázal je k sobě dlouhým řetězem, že mohli vytvořit kruh. Skokan uprostřed kruhu ještě natáhl kolmo k sobě dva řetězy. V sále byl odstraněn velký lustr, aby hostům nekapal na šaty horký vosk. U stropu zůstal jenom řetěz. O půlnoci vtrhli do sálu král s ministry a udělali velký zmatek. Když se dostali doprostřed sálu, Skokan je hákem přichytil na řetěz od lustru a orangutani okamžitě vyletěli do výšky a zůstali vyset. Skokan se k nim vyšplhal a naklonil se ke králi s pochodní, len a dehet vzplanuli a král s ministry uhořel. Po vykonané pomstě Skokan s Tripettou zmizeli.

Každý večer o půlnoci se vkrádá do starcovy ložnice a malou svítilnou svítí přímo na jeho oko. To je ale zavřené, a tak nemá důvod starce zabít. Osmé noci ale starce probudí. Čeká, až zase usne, protože ho stařec ve tmě neviděl. Slyší ale starcovo tlukoucí srdce, jak stále zrychluje v narůstající hrůze. Posvítí na jeho oko lucernou a vidí jeho supí oko otevřené. V tom se ve vrahovi probudí amok a rychle starce strhne na zem a svalí na něj postel. Stařec ještě stihl jednou vykřiknout. Potom ale jeho tlukot už slábl, až ztichl docela. Vrah je spokojený, že supí oko je nadobro pryč. Starcovy ostatky rozřezal (opatrně nad džberem aby nezůstaly stopy krve) a schoval je pod prkna v podlaze starcovy ložnice. Skončí ve 4 hodiny ráno. To už přicházejí policisti přivolaní sousedem, který v noci slyšel výkřik. Pachatel si je příliš jistý svojí brilantností a policisty provází po starcově bytě, ukazuje jim jeho nedotčené bohatství, a tvrdí, že ten výkřik pochází od něj při zlém snu. Stařec, tvrdí, odjel na venkov. Je si sebou tak jistý, že přinese policistům židle a postaví je přímo v místě, kde jsou pod nimi uschované ostatky oběti, aby si odpočinuli. Sedí s nimi a nenuceně konverzuje. Po chvíli ale slyší tlumený tlukot, který se stále stupňuje. Dojde mu, že je to starcovo srdce a pronásleduje ho po smrti. Tlukot sílí a pachatel z něj už šílí, až se ke všemu dobrovolně přizná a odhalí i místo ukryté mrtvoly.

Roderick příteli jeden večer sdělil, že Madeline zemřela, a že než ji definitivně pohřbí, po 14 dní ji uloží do jedné z černých komor v přízemí budovy. Poté se jeho chování ještě změnilo. Přestal se zabývat  svými věcmi  a bezcílně bloumal po komnatách. Jeho obličej ještě více zesinal a oči ztratily svůj lesk. Celé hodiny hleděl do prázdna. Jako by měl nějaké strašné tajemství a potřeboval ho s někým sdílet. Osmého večera od pohřbu Madeline byla venku velká bouřka. Ale temnota zůstávala. Nebyl vidět měsíc, hvězdy ani blesky. Vypravěč se vyděšeně probudil. Cítil jakýsi neklid, který si nedokázal vysvětlit. Do jeho pokoje přišel i Roderick. Jeho duševní stav byl stále špatný a vichřice jej ještě prohlubovala. Jeho přítel proto sáhl po básnické sbírce Šílený Trist (Launcelot Canninga) kterou mu předčítal na uklidnění. Vždy, když došel k nějaké pasáži popisující nějaký zvuk, ten zvuk i zaslechl ( praskot dříví, křik). Roderick zatím nenápadně natočil svoji židli směrem ke dveřím. Hlavu měl položenou na prsou a něco si mumlal. Jeho přítel přestal číst a naslouchal mu. „Není slyšet? Ano – slyším to a slyšel jsem to. Dlouho, dlouho….“ „ A přece jsem se neodvážil…..“ „neodvážil jsem se mluvit“ „ Pohřbili jsme ji zaživa. Neřekl jsem že mé smysly jsou bystré?“ „ … zaslechl jsem už jejé první slabé pohyby v pusté rakvi.“ „nevrátí se sem teď? Nespěchá již, aby mi vyčinila za můj spěch? Což jsi neslyšel její kroky na schodech? Což jsi neslyšel její těžký a hrozný tepot jejího srdce? Šílenče!“  „Šílenče. Pravím ti, že stojí v tomto okamžiku přede dveřmi!“ Dveře se v tom okamžiku otevřely a v nich stála lady Madeline v nílém rouchu potřísněná krví a se stopami předešlého zápasu o osvobození. Vrhla se do bratrova náručí a strhl ho, již bezduchého na zem. Zemřel předešlou hrůzou. Vypravěč okamžitě prchá z prokletého domu, který se poté rozpadá a mizí v černém jezeře, které jej obklopovalo.

Železné stěny se rozžhavily, malby na jejich stěnách jakoby ožily, a začaly se přibližovat. Místnost se zmenšovala, a jediný únik od rozžhavených stěn směřoval do jámy. Když už nezbývalo pevného místa na podlaze, před svým pádem do jámy ze sebe ještě vydral polední výkřik. V tom se ozvala vřava lidských kroků, a ohnivé stěny začaly couvat. Když už v mdlobách padal do propasti, zachytila ho záchranná ruka. Ruka generála Lasalle. Francouzská armáda vtrhla do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých nepřátel.

Jednoho dne ale přišlo i na něj. Po svém nočním návratu z hospody, kdy byl vypravěč opět notně pod parou, nabyl dojmu, že se mu kocour vyhýbá. Prudce ho chytil a polekané zvíře se mu zahryzlo do ruky. To vyburcovalo vypravěče k hroznému činu a vyřízl kocourovi oko. Kocour se sice rychle zotavoval, ale Vypravěč nabyl dojmu, že musí svůj hrůzný čin dokonat. Jednoho rána kocoura oběsil na stromě. Následující noci jeho dům celý shořel i se vším jeho jměním. Jen jedna stěna domu byla nápadně neporučená. A na ní byl vyryt obrys kočky se smyčkou kolem krku. Po čase zjistil, že mu zvíře chybí a začal se ohlížet po náhradě.  Náhodou narazil na téměř totožného kocoura, lišícího se od Pluta pouze bílou skvrnou na hrudi. Kocour ho následoval až domů a stal se mazlíčkem i jeho ženy. Časem se mu ale kocour začal opět protivit. Připomínal mu pocity studu ze smrti Pluta. Kocourovi se snažil vyhýbat. Čím více se mu ale kocour protivil, tím větší viděl kocour ve svém majiteli zalíbení.  Z kocoura měl strach, ale bál se ho zbavit. Strach z něj měl o to větší, když se jeho, zpočátku beztvará skvrna změnila ve zcela jasný obrazec šibenice. Jeho předchozí nevrlost postupně přecházela v nenávist ke všemu na světě a k celému lidstvu. Nejvíce to odnášela jeho žena. Když s ní jednoho dne šel do sklepa a kocour se hnal za ním, až ho málem srazil dolů, posedla ho zuřivost a uchopil sekeru s úmyslem už provždy kocoura usmrtit. Ránu zastavila jeho žena. To ho ještě víc rozdivočelo a ženu sekl do hlavy a zabil ji.  Rozhodl se zazdít mrtvolu ve sklepě. Kocour zmizel. Když přišli vyšetřovatelé, celý dům pečlivě prohledali a pří asi čtvrté návštěvě sklepa se rozhodli s uspokojením pátrání skončit. Vrah si byl tak jistý svým dokonalým zamaskováním, že ještě provokativně udeřil do zdi za níž byla mrtvola se slovy: „….. tyto zdi jsou velmi důkladně stavěny.“ V tom se zpoza ní ozval  tlumený nářek, který se postupně měnil v nelidský křik, pocházející snad z pekla. Když zeď strhly, objevili za ní mrtvolu, na jejíž hlavě seděl onen černý kocour.

Montresor potká o Masopustu Fortunáta již v podnapilém stavu a tak využije příležitosti, a pod záminkou, že mu právě přivezli sud Amontilladského vína, ho naláká k sobě domů. Na cestě do podzemí jej ještě M. přesvědčuje, aby se kvůli nachlazení do vlhkých sklepů nevydával, že si pozve raději odborníka Luchesiho. Takovou příležitost si ale F, nemůže nechat ujít. Pokračují v cestě, při které dává M. Fortunatovi ochutnat i různá jiná vína, aby byl ještě bezbrannější a malátnější. Stále mu ale radí, aby se vrátil, aby neonemocněl. F. se ale nedá odbít. Cestou se dostali až k velké kryptě, na jejímž konci byla menší, a v ní, za zbořenou stěnou čněl malý výběžek. Tam je prý víno A. Fortunato dychtivě vstoupí a M. hned za ním, a okamžitě ho připoutá řetězem ke stěně. M. odhalí schované zednické náčiní a začne vchod zazdívat. F. si nejdřív myslí, že jde o vtip. Když si uvědomil co se děje, začal vzdychat, řinčet řetězy a potom už jenom řvát. M. se pásl na jeho utrpení a na F. řev odpovídal stejným řevem. Pak se ale z výklenku ozval nelidský, ďábelský smích. Říkal, že je to skvělý žert, a že se tomu ještě zasmějou, ale že už je čas jít. A M. odpověděl: Ano, s pomocí boží. F. se již neozval. Při posvícení do krypty se ozval jen slabý zvuk rolničky na F. čapce.

Po úvodu přichází popis jeho zločinu. Dlouho zkoumal různé prostředky vraždy, ale všechny vedly k odhalení. Při čtení francouzských pamětí našel ten nejlepší způsob. Jedem napuštěné svíčky. Využil i faktu, že si jeho oběť rádo do noci čte, a její pokoj je špatně větraný. Vražda se mu podaří bez jakéhokoli podezření nebo stopy. Zdědil peníze a spokojeně si žil, až ho jeden čas začala trápit neodbytná, dotěrná myšlenka. Sám sebe ujišťuje, že je v bezpečí a nemůže být prozrazen jinak, než veřejným doznáním. Takovou pošetilost přece nesmí udělat. Znovu ho chytá démon zvrácenosti. Začne na ulici utíkat. Lidé jej začali pronásledovat. Cizí ruka ho popadla za rameno. V tom stavidla slov povolila a vrah všechno do podrobna přiznal.

Dítě rostlo a těšilo se skvělému zdraví, ale čím dál více se podobalo své matce. Dětské oči byly očima vyspělé moudré ženy, její mluva byla mluvou zkušené, moudré ženy. Do jejích 10 let ji nepojmenoval. Přišel křest a ač myslel na různá dívčí jména, jakoby donucen vyslovil „Morella“ dcera strnula a se skelnýma očima upřenýma k nebi klenuvši na mramorové deska jejich hrobky zvolala „Zde jsem!“ a dívka padla mrtvá k zemi. Když ji ukládal do hrobky k její matce, matčino tělo tam nebylo.

Vypravěč popisuje své dětství a mládí na odlehlém panství svých rodičů, kdy veškerý čas trávil se svou sestřenicí Eleonorou. Z dětského přátelství vznikla láska. Spolu se procházejí panstvím, nádhernou krajinou a sedávají na břehu kouzelného potoka. Když půvabná E. dovršila 15 let, pocítila blízkost smrti. Když svůj osud a strach, že svou lásku zasvětí jiné dívce, slíbil jí vypravěč, že svou lásku zasvětí pouze ní i po smrti. Tak dal Eleonoře před smrtí klid. Ta mu na oplátku slíbila ochrannou ruku a pokud to pujde lehká znamení ve formě vůni kadidel ve větru a návštěvách ve spánku. Po její smrti byly všechny dny šedé a smutné, a vypravěč touží po vroucí lásce, kterou v sobě stále cítí. Po čase se odstěhuje do města a potká dívku Ermengerdu, do které se nejpokorněji a nejvěrněji zamiluje. Kletby z porušení slibu se nebojí. S Ermengardou se ožení. Jedné noci ho probudily známě vzdechy a Eleonořin hlas mu pravil, že se nemusí bát, je zproštěn slibů. Duch lásky vládne a panuje.

Té noci, když spatřil její zuby, Berenice podlehla své nemoci a pohřbili jí. Té noci k němu přijde polekaný sluha a mluví o znesvěceném hrobě a znetvořeném těle, které bylo stále živoucí. Potom sluha ukázal na Egusovy šaty, zabláceny a potřísněny krví a jeho ruku, poznamenanou otisky lidských nehtů. U zdi byl postaven rýč.  Egus s výkřikem skočil po skříňce na svém stole, která ho už před tím zaujala, i když nevěděl proč. Ale bál se ji otevřít. Vypadla mu z rukou a roubila se. Z ní se vysypalo několik zubařských nástrojů a 20 bělostných dokonalých zubů.

Starý pán, poznamenaný svými zraněními ze střetů se zbojníky, hledá úlevu pro bolest ze svých zranění. Jeho sluha Pedro mu ale odmítá pustit žilou. Tak hledá pomoc v opiu. Tak se dostane do stavu derilia a sluha je proto ubytuje v opuštěném zámku, aby jeho pán v tomto stavu nespal venku. Uloží pána do postele a toho ve svém stavu zaujmou obrazy na stěnách. Zvláště pak jeden. Portrét mladé dívky. Příběh obrazu je ale smutný. Jeho autor maloval svou milou v temné věži, a tak jak byl obraz stále hotovější, malíř nepozoroval, že jeho láska zatím víc a víc churaví. Pro svého milovaného ale stála modelem dál. Ten si ale její nemoci ani nevšiml. Tak byl pohroužen do svého díla. Když jej dokončil. Zíraje na své dílo najednou zbledl a s hrůzou v hlase zvolal: „Toť opravdu život sám.“ Když se pak náhle obrátil na svou milenku, ta již byla mrtvá.

Když hodiny odbily půlnoc, hosté si začali všímat maskované postavy, kterou předtím nezpozorovali. Prvotní překvapení se změnilo s děs, hrůzu a odpor. Vyhublá postava byla zahalena do pohřebního rubáše, na obličeji masku, upravenou tak výstižně, že se podobala tváři mrtvoly a šat i tvář měl potřísněnou krví. Maska červené smrti. Princ se velmi rozzlobil pro tuto provokaci a přikázal jeho odmaskování, aby viděl, kdo se opovážil. Nikdo se ale neodvážil zakuklence dotknout. Ten nejdříve přistoupil k princi a pak dál pokračoval z modrého pokoje až do černého. Nikým nezastaven. Princ se s mečem vyřítil za ním. Na pár kroků od zakuklence se ten najednou otočil a pohlédl na prince. Ten vykřikl a padl mrtev. Za ním se vyřítil i dav a když chtěli chytit zakuklence, ten se rozplynul a všichni pochopili, že je navštívila červení smrt. Když zemřel poslední hodovník, ebenové hodiny přestali bít.

Toho večera zakotvila jejich loď u Londýna a dvojice obcházela hospody, dokud nebyli úplně bez peněz. Po útěku bez placení a pronásledovaní hospodskou se schovali v zahrazené části Londýna, odříznuté a vylidněné kvůli moru. Dostali se do jednoho domu, vypadajícího jako pohřební ústav a setkali se tam s 6ti podivnými postavami. Kolem stolu sedí na márách a pijí víno z lidských lebek. Nad stolem je pověšena lidská kostra a v lebce je umístěno několik uhlíků pro osvětlení. Popíjí tu král Mor první, královna Moruše, Jeho Milost arcivévoda Morový, Jeho Milost Vévoda Morovatý, Jeho Milost vévoda Amor a Její Jasnost arcivévodkyně Morana. Na Nohovu otázku, co tady dělají, odvětí král, že to je jejich věc a nemohou se o ní s nimi bavit. Ale že připíjí na jejich vládkyni, Smrt. Hugo společnost urazí, když pojmenuje smrt „Mořským ďáblem“. Za trest mají oba vypít jedním douškem na kolenou každý jeden galon rosolky. Potom mohou odejít, nebo se přidat k výsadám jejich stolu. Pokud neplní, budou spoutáni a utopeni s onom sudu. Noho se brání, že to je nemožné, ale Hugo se cítí vypít nejen svůj sud, ale i sud svého přítele. Král Mor trvá na tom, že každý má vypít svůj sud. To je rozsudek. Hugo prohlásil, že má v sobě místo i na dva, tři další takové sudy, ale že nehodlá na všech čtyřech pít na zdraví ďáblu, a že Král mor není nikdo jiný, než herec Tim Hurlygurly. V tom se na něj Společnost vrhla se slovy „zrada“ a hlavou napřed ho hodili do sudu rosolky. Noho zatím začal rvačku se zbytkem osazenstva a po chvíli byl jasným vítězem. Převrhl sud s Hugem a zachránil ho. Na útěku ještě popadl královnu Moranu a námořníci prchali zpátky na svou loď Faraon.

Ohnivý kůň

Dvě rodiny spolu mají už dlouhé časy spory. Jsou to sousedé s neustálými spory. Metzengersteinové prý ale jednoho dne zvítězí nad Berlifitzingy. Jenže hrabě Berlifitzing je posledním členem rodiny. Je už starý oproti potomkovi Metzengersterinů Bedřichu.
Jednoho dne stáje Ber. zachvátí plameny. V té době Bedřich sedí nečině v pokoji a sleduje obraz mohutného nepřirozeného koně patřící Ber. Zdá se mu živý. Poddaní objeví koně, který má iniciály Ber., tam ale starý muž tvrdí, že kůň jeho není. Bedřich si tak koně nechá. Zanedbává veškeré své povinnosti a stará se jen o něj. Zvláštně mu učaroval. Poslední Ber. umírá v plamenech, ale zdá se, jako by poslední nebyl starý muž, ale kůň. Bedřich se jedné noci s ním vydává zvláštně uchvácen na projížďku. Mezitím shoří jeho sídlo. Jezdec už nemůže získat kontrolu nad koněm a ten ho zavede do plamenů. Tak končí oba rody. Jen dým ve tvaru koně vystoupal nad spáleniště.