Povídky – E. A. Poe – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Povídky

Autor:  Edgar Allan Poe

Přidal(a): Join

 

Skokan

Král: horlivý milovník šprýmů a žertovných historek. Reálné vtipy raději než slovní. Jeho 7 tělnatých ministrů tvořili další velcí šprýmaři.

Skokan: králův dvorní „blázen“. Trpaslík a mrzák. Pohyboval se jakýmsi poskakováním a klouzáním= jméno Skokan. Ohromná síla v rukou.

Tripetta: půvabná, krásná „polotrpaslice“ stejně jako Skokan násilím unesena a darována králi. Proto mezi nimi bylo silné přátelské pouto. Oba velmi oblíbení při chystání maškarních slavností. Tripettiny dekorace a Skokanovy nápady na hry a kostýmy.

Král po Skokanovi chce vymyslet kostýmy pro sebe a své ministry. Skokana nic nenapadá a tak ho král nalívá vínem, které Skokan tak nerad. Když se ho Tripetta zastane, král ji odstrčil a chrstl jí víno do obličeje. Skokan poté vymyslel pro krále kostýmy. Krále a jeho 7 ministrů převlékne za spoutané orangutany a překvapí tím celou společnost. Kostýmy byla dokonale přesné a nikdo by v sále nepoznal, že jde o lidi. Nejdříve je oblékl do přiléhavých košil a spodků a pomazal je dehtem. Srst napodobil lnem. Svázal je k sobě dlouhým řetězem, že mohli vytvořit kruh. Skokan uprostřed kruhu ještě natáhl kolmo k sobě dva řetězy. V sále byl odstraněn velký lustr, aby hostům nekapal na šaty horký vosk. U stropu zůstal jenom řetěz. O půlnoci vtrhli do sálu král s ministry a udělali velký zmatek. Když se dostali doprostřed sálu, Skokan je hákem přichytil na řetěz od lustru a orangutani okamžitě vyletěli do výšky a zůstali vyset. Skokan se k nim vyšplhal a naklonil se ke králi s pochodní, len a dehet vzplanuli a král s ministry uhořel. Po vykonané pomstě Skokan s Tripettou zmizeli.

 

Zrádné srdce

Vrah (vypravěč): na úvod tvrdí, že není šílenec, že si celou dobu počínal obezřetně a rozumně. Nejde mu o starcovo bohatství ale jediné, co ho k smrti vytáčí je starcovo supí, bleděmodré oko potažené mázdrou. Jediné východisko, jak se oka zbavit vidí ve starcově smrti.

Každý večer o půlnoci se vkrádá do starcovy ložnice a malou svítilnou svítí přímo na jeho oko. To je ale zavřené, a tak nemá důvod starce zabít. Osmé noci ale starce probudí. Čeká, až zase usne, protože ho stařec ve tmě neviděl. Slyší ale starcovo tlukoucí srdce, jak stále zrychluje v narůstající hrůze. Posvítí na jeho oko lucernou a vidí jeho supí oko otevřené. V tom se ve vrahovi probudí amok a rychle starce strhne na zem a svalí na něj postel. Stařec ještě stihl jednou vykřiknout. Potom ale jeho tlukot už slábl, až ztichl docela. Vrah je spokojený, že supí oko je nadobro pryč. Starcovy ostatky rozřezal (opatrně nad džberem aby nezůstaly stopy krve) a schoval je pod prkna v podlaze starcovy ložnice. Skončí ve 4 hodiny ráno. To už přicházejí policisti přivolaní sousedem, který v noci slyšel výkřik. Pachatel si je příliš jistý svojí brilantností a policisty provází po starcově bytě, ukazuje jim jeho nedotčené bohatství, a tvrdí, že ten výkřik pochází od něj při zlém snu. Stařec, tvrdí, odjel na venkov. Je si sebou tak jistý, že přinese policistům židle a postaví je přímo v místě, kde jsou pod nimi uschované ostatky oběti, aby si odpočinuli. Sedí s nimi a nenuceně konverzuje. Po chvíli ale slyší tlumený tlukot, který se stále stupňuje. Dojde mu, že je to starcovo srdce a pronásleduje ho po smrti. Tlukot sílí a pachatel z něj už šílí, až se ke všemu dobrovolně přizná a odhalí i místo ukryté mrtvoly.

 

Zánik domu Usherů

Vypravěč: přítel z dětství posledního zástupce rodu Usherů, Rodericka Ushera. Přijíždí na jeho pochmurné panství na popud přítelova naléhavého dopisu. Cestou do domu popisuje truchlivou a depresivní krajinu kolem panství včetně domu.

Roderick Usher: dříve veselý společník, při návštěvě má ale vypravěč problém přítele poznat. Jeho vyschlá postava, silná bledost pleti, nadpřirozený lesk velkých očí, tenké a bezbarvé rty, povlávající, neupravené a neuvěřitelně jemné vlasy. Popisuje svoji chorobu jako jakési zděděné zlo. Trpěl až chorobným zbystřením smyslů. Nesnášel vůni květin, bolest očí při světle, poslech pouze určitých tónů některých strunných nástrojů. Maloval stísněné, stinné a depresivní obrazy s na kytaru vyluzoval podivné melodie. K jeho stavu přispívala i vleklá choroba jeho milované sestry lady Madeline, u které cítil, že přichází její konec.

Lady Madeline: Roderickovo dvojče. Doktoři nedokázali pojmenovat její chorobu. Byla údajně kataleptické povahy (?). Když ji při příjezdu vypravěč spatřil, pouze se nepřítomně prošla po místnosti, bledá, vypadající jako duch. Vypravěč nybyl dojmu, že tehdy ji vyděl i naposled.

Roderick příteli jeden večer sdělil, že Madeline zemřela, a že než ji definitivně pohřbí, po 14 dní ji uloží do jedné z černých komor v přízemí budovy. Poté se jeho chování ještě změnilo. Přestal se zabývat  svými věcmi  a bezcílně bloumal po komnatách. Jeho obličej ještě více zesinal a oči ztratily svůj lesk. Celé hodiny hleděl do prázdna. Jako by měl nějaké strašné tajemství a potřeboval ho s někým sdílet. Osmého večera od pohřbu Madeline byla venku velká bouřka. Ale temnota zůstávala. Nebyl vidět měsíc, hvězdy ani blesky. Vypravěč se vyděšeně probudil. Cítil jakýsi neklid, který si nedokázal vysvětlit. Do jeho pokoje přišel i Roderick. Jeho duševní stav byl stále špatný a vichřice jej ještě prohlubovala. Jeho přítel proto sáhl po básnické sbírce Šílený Trist (Launcelot Canninga) kterou mu předčítal na uklidnění. Vždy, když došel k nějaké pasáži popisující nějaký zvuk, ten zvuk i zaslechl ( praskot dříví, křik). Roderick zatím nenápadně natočil svoji židli směrem ke dveřím. Hlavu měl položenou na prsou a něco si mumlal. Jeho přítel přestal číst a naslouchal mu. „Není slyšet? Ano – slyším to a slyšel jsem to. Dlouho, dlouho….“ „ A přece jsem se neodvážil…..“ „neodvážil jsem se mluvit“ „ Pohřbili jsme ji zaživa. Neřekl jsem že mé smysly jsou bystré?“ „ … zaslechl jsem už jejé první slabé pohyby v pusté rakvi.“ „nevrátí se sem teď? Nespěchá již, aby mi vyčinila za můj spěch? Což jsi neslyšel její kroky na schodech? Což jsi neslyšel její těžký a hrozný tepot jejího srdce? Šílenče!“  „Šílenče. Pravím ti, že stojí v tomto okamžiku přede dveřmi!“ Dveře se v tom okamžiku otevřely a v nich stála lady Madeline v nílém rouchu potřísněná krví a se stopami předešlého zápasu o osvobození. Vrhla se do bratrova náručí a strhl ho, již bezduchého na zem. Zemřel předešlou hrůzou. Vypravěč okamžitě prchá z prokletého domu, který se poté rozpadá a mizí v černém jezeře, které jej obklopovalo.

 

Jáma a kyvadlo

Vězeň: odsouzen inkvizicí k trestu smrti. Odsouzený už se i těší na věčný klid a rychlou smrt. Té mu ale nebude dopřáno. Je plánované, že jeho smrt bude hrůzná a zdlouhavá. Po odsouzení upadá do mdlob a probouzí se již v naprosté temnotě své cely. Celý proces jeho utrpení je psán v ich formě. Odsouzenec je sám, jen se svým utrpením a myšlenkami.

Za prvé má na jeho duševní rozpoložení strach z naprosté temnoty kolem a z neznámého, co jej čeká.  Po procitnutí se snaží srovnat si myšlenky a vzpomínky. Bál se otevřít oči. Bál se že kolem něj nic nebude. Nemá pojem o čase, který  již uběhl. Připadá mu jako věčnost. Nechápe, proč nebyl hned upálen, jak se to s odsouzenci dělá. Při přemítání o svém osudu a strašných myšlenkách znovu omdlel. Po probuzení je ještě zoufalejší ze své nejistoty. Učinil pár kroků, hledajíce světlo. Bez výsledku. Cestou vzpomíná na strašné pověsti o Toledském vězení. Náhle narazí na zeď. Pokračuje podél ní. Snaží se zjistit rozměry kulaté cely, a proto hledá nůž na poznačení, ale zjistí, že mu jeho šaty vyměnili za kutnu z hrubého serže. Nakonec použil jako značku útržek ze své kutny. Rozsah žaláře a jeho slabost jej ale na okamžik přemohli a usnul. Když se probudil, našel vedle sebe bochník chleba a džbán vody. Když dorazil ke svému útržku napočítal 100 kroků. Pokračoval ve zkoumání své cely a rozhodl se ji přejít napříč. Snaží se jít rázně, ale kutna se mu zamotá mezi nohy a upadne. V tom objevil obří jámu přímo uprostřed žaláře. Pád mu dočasně zachránil život. Pochopil, že ze dvou druhů inkvizičních útrpných smrtí, tělesnou a duševní, má on skončit tou druhou. Opět usnul a po probuzení našel vedle sebe zas chleba a vodu. V té byl nejspíš nějaký uspávací lektvar, protože okamžitě usnul téměř smrtelným spánkem.

Po probuzení je jeho krypta lehce osvícená a tak konečně vidí své vězení. Odhadl špatně rozměry a ve skutečnosti má tvar spíše čtverce. Zdi nebyly z kamene ale ze železa a pokresleny strašlivé výjevy ze záhrobí. Zaujal i novou polohu. Byl na znak připoután řemenem k jakémusi skřipci. Měl volnou pouze hlavu a levou ruku kvůli jídlu. Džbán už nedostal a jídlo bylo schválně hodně kořeněné. Znovu se rozhlížel po cele a hledal co nového jej čeká, když smrt jámou přežil. Povšiml si nad ním zavěšeného kyvadla s ostrou čepelí. Asi po hodině na místo znovu pohleděl a s hrůzou zjistil, že kyvadlo je o něco níž a houpe se rychleji, přímo nad jeho srdcem.  Hodinu po hodině se posouvlo níž a níž. Odsouzenec se modlí, aby už bylo po všem.  V tom ho napadla záchranná myšlenka. Využil k tomu krysy, které ho okrádaly o jídlo. Kam byl schopen dosáhnout, potřel svá pouta zbytkem jídla a čekal. Po čase, když už bylo kyvadlo nebezpečně blízko jeho hrudi, byl volný. Ale stále v rukou inkvizice. Po vězňově útěku bylo kyvadlo vytaženo zpět nahoru.

Železné stěny se rozžhavily, malby na jejich stěnách jakoby ožily, a začaly se přibližovat. Místnost se zmenšovala, a jediný únik od rozžhavených stěn směřoval do jámy. Když už nezbývalo pevného místa na podlaze, před svým pádem do jámy ze sebe ještě vydral polední výkřik. V tom se ozvala vřava lidských kroků, a ohnivé stěny začaly couvat. Když už v mdlobách padal do propasti, zachytila ho záchranná ruka. Ruka generála Lasalle. Francouzská armáda vtrhla do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých nepřátel.

 

Černý kocour

Vypravěč: Odmala láska ke zvířatům. Po brzkém sňatku tuto zálibu shledal i u své ženy. Domácnost proto zahrnovala i ptáky, zlatou rybku, psa, králíky, malou opici a černého kocoura Pluta. Ten mu byl nejmilejší. Byl to jeho věrný společník. Časem se ale vypravěč změnil k horšímu. Stal se z něj alkoholik. Dopouštěl se násilností jak na zvířatech, tak na své ženě.  Pouze kocoura zatím nijak netrýznil.

 

Jednoho dne ale přišlo i na něj. Po svém nočním návratu z hospody, kdy byl vypravěč opět notně pod parou, nabyl dojmu, že se mu kocour vyhýbá. Prudce ho chytil a polekané zvíře se mu zahryzlo do ruky. To vyburcovalo vypravěče k hroznému činu a vyřízl kocourovi oko. Kocour se sice rychle zotavoval, ale Vypravěč nabyl dojmu, že musí svůj hrůzný čin dokonat. Jednoho rána kocoura oběsil na stromě. Následující noci jeho dům celý shořel i se vším jeho jměním. Jen jedna stěna domu byla nápadně neporučená. A na ní byl vyryt obrys kočky se smyčkou kolem krku. Po čase zjistil, že mu zvíře chybí a začal se ohlížet po náhradě.  Náhodou narazil na téměř totožného kocoura, lišícího se od Pluta pouze bílou skvrnou na hrudi. Kocour ho následoval až domů a stal se mazlíčkem i jeho ženy. Časem se mu ale kocour začal opět protivit. Připomínal mu pocity studu ze smrti Pluta. Kocourovi se snažil vyhýbat. Čím více se mu ale kocour protivil, tím větší viděl kocour ve svém majiteli zalíbení.  Z kocoura měl strach, ale bál se ho zbavit. Strach z něj měl o to větší, když se jeho, zpočátku beztvará skvrna změnila ve zcela jasný obrazec šibenice. Jeho předchozí nevrlost postupně přecházela v nenávist ke všemu na světě a k celému lidstvu. Nejvíce to odnášela jeho žena. Když s ní jednoho dne šel do sklepa a kocour se hnal za ním, až ho málem srazil dolů, posedla ho zuřivost a uchopil sekeru s úmyslem už provždy kocoura usmrtit. Ránu zastavila jeho žena. To ho ještě víc rozdivočelo a ženu sekl do hlavy a zabil ji.  Rozhodl se zazdít mrtvolu ve sklepě. Kocour zmizel. Když přišli vyšetřovatelé, celý dům pečlivě prohledali a pří asi čtvrté návštěvě sklepa se rozhodli s uspokojením pátrání skončit. Vrah si byl tak jistý svým dokonalým zamaskováním, že ještě provokativně udeřil do zdi za níž byla mrtvola se slovy: „….. tyto zdi jsou velmi důkladně stavěny.“ V tom se zpoza ní ozval  tlumený nářek, který se postupně měnil v nelidský křik, pocházející snad z pekla. Když zeď strhly, objevili za ní mrtvolu, na jejíž hlavě seděl onen černý kocour.

 

Sud vína Amontilladského

Montresor pomsta Fortunátovi za urážky a zesměšňování (heslo rodu: Nikdo mne neurazí beztrestně)

Fortunáto: baví se na Montresorův účet. Také se považuje za velkého znalce vín. To se také stane klíček k Montresorově pomstě

 

Montresor potká o Masopustu Fortunáta již v podnapilém stavu a tak využije příležitosti, a pod záminkou, že mu právě přivezli sud Amontilladského vína, ho naláká k sobě domů. Na cestě do podzemí jej ještě M. přesvědčuje, aby se kvůli nachlazení do vlhkých sklepů nevydával, že si pozve raději odborníka Luchesiho. Takovou příležitost si ale F, nemůže nechat ujít. Pokračují v cestě, při které dává M. Fortunatovi ochutnat i různá jiná vína, aby byl ještě bezbrannější a malátnější. Stále mu ale radí, aby se vrátil, aby neonemocněl. F. se ale nedá odbít. Cestou se dostali až k velké kryptě, na jejímž konci byla menší, a v ní, za zbořenou stěnou čněl malý výběžek. Tam je prý víno A. Fortunato dychtivě vstoupí a M. hned za ním, a okamžitě ho připoutá řetězem ke stěně. M. odhalí schované zednické náčiní a začne vchod zazdívat. F. si nejdřív myslí, že jde o vtip. Když si uvědomil co se děje, začal vzdychat, řinčet řetězy a potom už jenom řvát. M. se pásl na jeho utrpení a na F. řev odpovídal stejným řevem. Pak se ale z výklenku ozval nelidský, ďábelský smích. Říkal, že je to skvělý žert, a že se tomu ještě zasmějou, ale že už je čas jít. A M. odpověděl: Ano, s pomocí boží. F. se již neozval. Při posvícení do krypty se ozval jen slabý zvuk rolničky na F. čapce.

 

Démon zvrácenosti

Hlavní postava vypráví svůj čin již ve vězení, čekající na smrt. Na úvodu se ale před čtenářem obhajuje, že není šílenec, a že za jeho čin může démon zvrácenosti. Démon zvrácenosti čtenáři vysvětluje a udává i příklady pro představu. Je to nějaký popud v nás, který nás ponouká dělat věci, které bychom dělat neměli. V jistých myslích a za jistých okolností se tento popud stává naprosto neodolatelným.

„Dílo musí být dokončeno dnes, a přece jej odkládáme na zítřek – proč? Na to není odpovědi, ledaže cítíme zvráceně, užívajíce ovšem tohoto slova bez jakéhokoli porozumění a principu. Zítřek přijde a s ním se dostaví netrpělivá úzkost vykonat naši povinnost; ale právě s touto narůstající úzkostí přichází také bezejmenná, opravdu strašlivá a nevyzpytatelná touha po odkladu. Tato touha sbírá sílu, zatímco chvíle míjejí“

Když uběhne vyměřený čas..

Strach… „Prchá, mizí – jsme volní. Stará energie se vrací. Chceme nyní pracovat. Ale běda, je příliš pozdě! Stojíme na okraji propasti.“

Pokud nás pomocná ruka nestáhne zpátky, spadneme dolů a jsme zničeni.       

Po úvodu přichází popis jeho zločinu. Dlouho zkoumal různé prostředky vraždy, ale všechny vedly k odhalení. Při čtení francouzských pamětí našel ten nejlepší způsob. Jedem napuštěné svíčky. Využil i faktu, že si jeho oběť rádo do noci čte, a její pokoj je špatně větraný. Vražda se mu podaří bez jakéhokoli podezření nebo stopy. Zdědil peníze a spokojeně si žil, až ho jeden čas začala trápit neodbytná, dotěrná myšlenka. Sám sebe ujišťuje, že je v bezpečí a nemůže být prozrazen jinak, než veřejným doznáním. Takovou pošetilost přece nesmí udělat. Znovu ho chytá démon zvrácenosti. Začne na ulici utíkat. Lidé jej začali pronásledovat. Cizí ruka ho popadla za rameno. V tom stavidla slov povolila a vrah všechno do podrobna přiznal.

 

Morella

Hlavní postava popisuje dívku Morellu, s kterou se i po čase oženil. Nemiloval ji, ale cítil k ní jisté sympatie. Byla velmi vzdělaná, měla ráda zvláště steré německé knihy, a stranila se společnosti. Zajímala se hlavně o filozofii, o které také s manželem dlouhé časy diskutovali a rozebírali různá díla. Časem mu ale začala vadit a přál si její smrt. Po čase Morella onemocněla (červené  skvrnky ve tváři)! A manžel už jen čekal na den její smrti, ale doba čekání se mu zdála nekonečná. Když onen den přišel, pozvala si Morella manžela k lůžku. Řekla mu, že ví že ji nikdy nemiloval ale že ona má v sobě ještě hodně lásky, a že umírá, a přece bude stále žít. V poslední hodině porodila dítě. Poprvé se nadechlo až po matčině smrti. Morella ještě prorokovala, že jeho šťastné dny již skončily a nastávají pro něj dny smutku a utrpení.

Dítě rostlo a těšilo se skvělému zdraví, ale čím dál více se podobalo své matce. Dětské oči byly očima vyspělé moudré ženy, její mluva byla mluvou zkušené, moudré ženy. Do jejích 10 let ji nepojmenoval. Přišel křest a ač myslel na různá dívčí jména, jakoby donucen vyslovil „Morella“ dcera strnula a se skelnýma očima upřenýma k nebi klenuvši na mramorové deska jejich hrobky zvolala „Zde jsem!“ a dívka padla mrtvá k zemi. Když ji ukládal do hrobky k její matce, matčino tělo tam nebylo.

 

Eleonora

Vypravěč

Eleonara

Ermengarda

Vypravěč popisuje své dětství a mládí na odlehlém panství svých rodičů, kdy veškerý čas trávil se svou sestřenicí Eleonorou. Z dětského přátelství vznikla láska. Spolu se procházejí panstvím, nádhernou krajinou a sedávají na břehu kouzelného potoka. Když půvabná E. dovršila 15 let, pocítila blízkost smrti. Když svůj osud a strach, že svou lásku zasvětí jiné dívce, slíbil jí vypravěč, že svou lásku zasvětí pouze ní i po smrti. Tak dal Eleonoře před smrtí klid. Ta mu na oplátku slíbila ochrannou ruku a pokud to pujde lehká znamení ve formě vůni kadidel ve větru a návštěvách ve spánku. Po její smrti byly všechny dny šedé a smutné, a vypravěč touží po vroucí lásce, kterou v sobě stále cítí. Po čase se odstěhuje do města a potká dívku Ermengerdu, do které se nejpokorněji a nejvěrněji zamiluje. Kletby z porušení slibu se nebojí. S Ermengardou se ožení. Jedné noci ho probudily známě vzdechy a Eleonořin hlas mu pravil, že se nemusí bát, je zproštěn slibů. Duch lásky vládne a panuje.

 

Berenice

Egus: od mládí churavý a ponořený v těžkomyslnost, zalíbení našel v kláštěrním studiu. Zároveň s B. nemocí trpěl zvýšenou pozorností na detaily a nenápadné předměty. Nazývá se šílencem, a to vidí i jako svou chorobu.

Berenice: sestřenice Eguse, jeho opak, překypující zdravím a krásou, dobrodružnou povahou, její krása trvala až do oné nemoci, padoucnicí, která napadla její ho ducha i tělo. Vyzáblá, její oči neživé a mdlé, tenké scvrklé rty. Jediné, co zůstalo nepoškozené nemocí, byly její dokonalé zuby.

 

Jejími zuby byl naprosto fascinován a stále na ně musel myslet. Nepochopitelně v nich viděl navrácení svého klidu a zbavené se své „nemoci“.

Té noci, když spatřil její zuby, Berenice podlehla své nemoci a pohřbili jí. Té noci k němu přijde polekaný sluha a mluví o znesvěceném hrobě a znetvořeném těle, které bylo stále živoucí. Potom sluha ukázal na Egusovy šaty, zabláceny a potřísněny krví a jeho ruku, poznamenanou otisky lidských nehtů. U zdi byl postaven rýč.  Egus s výkřikem skočil po skříňce na svém stole, která ho už před tím zaujala, i když nevěděl proč. Ale bál se ji otevřít. Vypadla mu z rukou a roubila se. Z ní se vysypalo několik zubařských nástrojů a 20 bělostných dokonalých zubů.

 

Medailon

Starý pán, poznamenaný svými zraněními ze střetů se zbojníky, hledá úlevu pro bolest ze svých zranění. Jeho sluha Pedro mu ale odmítá pustit žilou. Tak hledá pomoc v opiu. Tak se dostane do stavu derilia a sluha je proto ubytuje v opuštěném zámku, aby jeho pán v tomto stavu nespal venku. Uloží pána do postele a toho ve svém stavu zaujmou obrazy na stěnách. Zvláště pak jeden. Portrét mladé dívky. Příběh obrazu je ale smutný. Jeho autor maloval svou milou v temné věži, a tak jak byl obraz stále hotovější, malíř nepozoroval, že jeho láska zatím víc a víc churaví. Pro svého milovaného ale stála modelem dál. Ten si ale její nemoci ani nevšiml. Tak byl pohroužen do svého díla. Když jej dokončil. Zíraje na své dílo najednou zbledl a s hrůzou v hlase zvolal: „Toť opravdu život sám.“ Když se pak náhle obrátil na svou milenku, ta již byla mrtvá.

 

Maska čarvené smrti

Princ Prospero: šťastný, neohrožený, důvtipný. V jeho panství vypukl mor. On se s 1000 svých zdravých přátel od dvora uzavřel do svého zámku, aby všichni unikli smrti. Pevnost byla skvěle zásobena a pro uvolnění atmosféry se rozhodl uspořádat maškarní bál. Pro něj bylo přichystáno 7 místností. Díky princově zálibě v bizardnosti byly i tyto pokoje v tomto stylu.

Pokoje:    nepravidelně rozmístěné, světlo bylo pouze na chodbě, spojující pokoje. Každá zdobena v jiné barvě. Modrá, purpurová, zelená, oranžová, bílá, fialová a černá. V sedmém černém pokoji však byla okna zdobena nachově („barvy temné krve“), a byly v ní velké ebenové hodiny, které v každou celou hodinu bily hlasitě, hluboce, harmonicky a velmi podmanivě. Hudebníci přestávali hrát, tanečníci tančit. Po odbití se vše zase vrátilo do normálu.

 

Když hodiny odbily půlnoc, hosté si začali všímat maskované postavy, kterou předtím nezpozorovali. Prvotní překvapení se změnilo s děs, hrůzu a odpor. Vyhublá postava byla zahalena do pohřebního rubáše, na obličeji masku, upravenou tak výstižně, že se podobala tváři mrtvoly a šat i tvář měl potřísněnou krví. Maska červené smrti. Princ se velmi rozzlobil pro tuto provokaci a přikázal jeho odmaskování, aby viděl, kdo se opovážil. Nikdo se ale neodvážil zakuklence dotknout. Ten nejdříve přistoupil k princi a pak dál pokračoval z modrého pokoje až do černého. Nikým nezastaven. Princ se s mečem vyřítil za ním. Na pár kroků od zakuklence se ten najednou otočil a pohlédl na prince. Ten vykřikl a padl mrtev. Za ním se vyřítil i dav a když chtěli chytit zakuklence, ten se rozplynul a všichni pochopili, že je navštívila červení smrt. Když zemřel poslední hodovník, ebenové hodiny přestali bít.

 

Král mor

Námořník Noho: starší, neobyčejně vysoký a hubený. Kvůli své výšce nahrbený. Vysedlé lícní kosti, supí nos.

Námořník Hugo Tarpaulin: mladší, malý, zavalitý, malá očka, tlustá tvář.

 

Toho večera zakotvila jejich loď u Londýna a dvojice obcházela hospody, dokud nebyli úplně bez peněz. Po útěku bez placení a pronásledovaní hospodskou se schovali v zahrazené části Londýna, odříznuté a vylidněné kvůli moru. Dostali se do jednoho domu, vypadajícího jako pohřební ústav a setkali se tam s 6ti podivnými postavami. Kolem stolu sedí na márách a pijí víno z lidských lebek. Nad stolem je pověšena lidská kostra a v lebce je umístěno několik uhlíků pro osvětlení. Popíjí tu král Mor první, královna Moruše, Jeho Milost arcivévoda Morový, Jeho Milost Vévoda Morovatý, Jeho Milost vévoda Amor a Její Jasnost arcivévodkyně Morana. Na Nohovu otázku, co tady dělají, odvětí král, že to je jejich věc a nemohou se o ní s nimi bavit. Ale že připíjí na jejich vládkyni, Smrt. Hugo společnost urazí, když pojmenuje smrt „Mořským ďáblem“. Za trest mají oba vypít jedním douškem na kolenou každý jeden galon rosolky. Potom mohou odejít, nebo se přidat k výsadám jejich stolu. Pokud neplní, budou spoutáni a utopeni s onom sudu. Noho se brání, že to je nemožné, ale Hugo se cítí vypít nejen svůj sud, ale i sud svého přítele. Král Mor trvá na tom, že každý má vypít svůj sud. To je rozsudek. Hugo prohlásil, že má v sobě místo i na dva, tři další takové sudy, ale že nehodlá na všech čtyřech pít na zdraví ďáblu, a že Král mor není nikdo jiný, než herec Tim Hurlygurly. V tom se na něj Společnost vrhla se slovy „zrada“ a hlavou napřed ho hodili do sudu rosolky. Noho zatím začal rvačku se zbytkem osazenstva a po chvíli byl jasným vítězem. Převrhl sud s Hugem a zachránil ho. Na útěku ještě popadl královnu Moranu a námořníci prchali zpátky na svou loď Faraon.

 

Ohnivý kůň
Dvě rodiny spolu mají už dlouhé časy spory. Jsou to sousedé s neustálými spory. Metzengersteinové prý ale jednoho dne zvítězí nad Berlifitzingy. Jenže hrabě Berlifitzing je posledním členem rodiny. Je už starý oproti potomkovi Metzengersterinů Bedřichu.
Jednoho dne stáje Ber. zachvátí plameny. V té době Bedřich sedí nečině v pokoji a sleduje obraz mohutného nepřirozeného koně patřící Ber. Zdá se mu živý. Poddaní objeví koně, který má iniciály Ber., tam ale starý muž tvrdí, že kůň jeho není. Bedřich si tak koně nechá. Zanedbává veškeré své povinnosti a stará se jen o něj. Zvláštně mu učaroval. Poslední Ber. umírá v plamenech, ale zdá se, jako by poslední nebyl starý muž, ale kůň. Bedřich se jedné noci s ním vydává zvláštně uchvácen na projížďku. Mezitím shoří jeho sídlo. Jezdec už nemůže získat kontrolu nad koněm a ten ho zavede do plamenů. Tak končí oba rody. Jen dým ve tvaru koně vystoupal nad spáleniště.





Další podobné materiály na webu: