Kniha: Povídky malostranské
Autor: Jan Neruda
Přidal(a): Ver93, Karel Stonoška
Jan Neruda
- (9. července 1834 Praha na Újezdě – 22. srpna 1891 Praha)
- Byl významný český básník a novinář, člen družiny májovců.
- Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu), z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír. Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudu coby dobrého pozorovatele.
- Novinář: Neruda je zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání měl v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhmen. V roce 1859 vstoupil do redakce vilímkovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.
- Spisovatel: Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou. Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.
- Básník: Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
- Sběratel: Neruda měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.
- Nevyrovnané vztahy k ženám, neoženil se, zamiloval se do Aničky Holinové, věnoval jí plno básní, otálel se svatbou, rozešli se, chtěla aby se vdala za někoho úspěšnějšího, ve 30 vztah s Terezkou Macháčkovou (18let). Onemocněla a zemřela, pak vztah s neteří Annou Tichou o 22 let mladší, Neruda vztah ukončil, nešťastnost v životě –> hořkost v básních
Další díla:
- Sbírky
- Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická, střídavý verš, trochej, ponurá, smutná nálada,motivy: smrt, sociální bída, nesvoboda navazuje na Máchu – světobol, první básnická sbírka 1858 pohřbená naděje, boj o přežití, odrazem atmosféry ve společnosti, jejímž synonymem je A. Bach( bachův absolutismus) drsnost a neuhlazenost básnického projevu → stručný, střízlivý
- Písně kosmické (1878) –básnická sbírka, optimismus, víra v pokrok lidstva, rozvoj vědy, motiv kosmu, vesmíru
- Balady a romance (1878–1883 – sbírka 18 básní, ze života, tragické věci prolnuty s komickou situací, aktuální témata, mezilidské vztahy, povahové rysy českého národa, žánry převrátil – smutné přiběhy ->romance, humorné příběhy -> balady
- Zpěvy páteční- elegické verše (- žalozpěvy) o těžkém údělu a utrpení národa, také vzkříšení utrpení o Velkém pátku (Kristus)
- Próza
- Arabesky 1864 – soubor črt, povídek 50. a 60. let, kde vykresluje pražská prostředí, typičtí pražáci
- Trhani – povídka o dělnících na železnici
- Pražské obrázky – zachycují život chudých.
- Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
- Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. Neruda uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).
- Divadelní hry
- Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtip.
- Prodaná láska (1859)
- Žena miluje srdnatost (1863)
- Já to nejsem (1863)
- Fejetony
- Fejeton je literární realistický žánr v publicistice, menšího rozsahu, zaměřený na aktuální problémy doby. Jeho fejetony byly sebrány do knížek:
- Žerty dravé a hravé
- 1. máj 1890
- Kam s ním?
- Obrazy z ciziny
- Novinařina
- Jako žurnalista napsal:
- Obrazy ze života
- Rodinná kronika
Nerudův antisemitismus
Antisemitské motivy se v Nerudových fejetonech objevují již od 60. let 19. století. Roku 1869 Neruda publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).
V textu Neruda píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí, popisuje historický útisk Slovanů i ostatních národů a především požaduje hospodářskou emancipaci Čechů „od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce“.
Emancipace od Židů je Nerudou zdůvodňována tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“. Zhudebněné dílo.
Literárně historický kontext
- Česká literatura 2. poloviny 19. století (Májovci)
- Májovci-součást české realistické literatury, literatura ovlivněná realismem, cíl: přiblížit se ke světové literatuře, vydán almanach Máj r. 1858, líbila se jim nespoutanost, neomezenost, dokonalost básnického jazyka, proti historismu, Národní listy – neprestižnější noviny
Historické události:
- 1848 –porážka revoluce, 1849-1859 – Bachův absolutismus, posílil tajnou policii->nedůvěra mezi lidmi 1859 – Alexandr Bach ( ministr vnitra) padá jeho vláda(politické uvolnění), 1867 – ústava-> základní občanská práva a svobody, oživení politického a kulturního života, vznikají umělecké, společenské, politické spolky, 1.politické strany – Mladočeši-radikálnější, proti habsburské monarchii, Staročeši – ochotnější, víc spolupracovali s habsburskou monarchií
- Z uměleckých spolků – umělecká sdružení čeští malíři , sochaři, architekti, založena r. 1843, pořádala různé výstavy, 1862 – založeno prozatímní divadlo
- 1868 – myšlenka o založení Národního divadla, základní kámen Národního divadla
- Architektura – ovlivněna historismem, novorenesance(Národní divadlo, Rudolfinum), novogotika (Chrám svatého Víta)
- Malířství a sochařství ovládáno realismem
- malíři: Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Vojtěch Hynais(opona Národního divadla), Josef Mánes
- sochaři: Josef Václav Myslbek
- hudba: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foersten
Obecný charakter literatury – témata autorů
- 2. polovina 19. století (- i ruchovci a lumírovci) – témata
- realismus a idealismus (Neruda a Hálek) – satirická díla (Havlíčkovy básně)
- typické postavy, pro autory známá prostředí
- společenské problémy (Hálek – Muzikantská Liduška, Pohádky z naší vesnice), sociální problematika (Arbes)
- idylický život na venkově (Němcová – Babička)
- ideální láska (Vrchlický) a příroda (Hálek)
- národní historie (Zeyer) nebo fantazie (- záhady Arbes)
- romány, veršované eposy
- tvorba pro děti (Sládek) a mládež (Krásnohorská)
- alegorie (Čechova politická lyrika)
- almanachy (Máj, Ruch), časopisy
- poprvé se u májovců objevuje téma dělníků (Neruda, Arbes)
Politické situace:
- Začátek 19. století se nese v duchu stále se šířící germanizace, krásná i odborná literatura se píše německy.
- Období úpadku českého jazyka a literatury. Pak ale česká šlechta i měšťanstvo žádají znovu navrácení a ustálení češtiny, protože jazyk je jedním ze základních znaků národa.
- V prvním desetiletí 19. století proběhnou dvě vlny Národního obrození. (První v čele s JOSEFEM DOBROVSKÝM, kdy se píší hodně almanachy (sborníky obsahující literární příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících), a druhá, podstatně optimističtější a také úspěšnější, s JOSEFEM JUNGMANNEM, FRANTIŠKEM PALACKÝM a dalšími.)
- Kolem r. 1800 se začíná formovat nový, mohutný, vnitřně rozdílný kulturní a společenský proud, kladoucí do popředí jedince, jeho zájmy a potřeby, které nadřazuje nad společnost a příkazy. ROMANTICKÁ LITERATURA
Další autoři tohoto období:
-
- Vítězslav Hálek – básník a prozaik (povídky)Večerní písně, V přírodě, Poldík rumař, Muzikantská Liduška
- Jakub Arbes – Ukřižovaná, Newtonův mozek, Svatý Xaverius
- Karolína Světlá – Frantina – próza, Černý Petříček – povídka
Rozbor díla: Povídky malostranské
Literární žánr:
- Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877.
- Povídka = kratší vyprávění s jednoduchou dějovou zápletkou časově i místně sevřenou, v níž vystupuje pouze několik postav, jejichž charakter se nevyvíjí. Často konec s pointou. Žánr střední epiky.
- Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholné prozaické dílo Jana Nerudy a jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec.
Literární druh:
Jazyk:
- Archaismy, kontakt se čtenářem, německá a latinská slova, krátké věty, pomlky, přímé řečí a satiry.
- Jsou zde využity formy dopisu, deníku a zápisníku.
- Vyskytují se autobiografické rysy.
- Jazyk je lidový, nespisovný a prostý.
Tématická výstavba:
- Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně. Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.
Motivy:
- obraz každodenního života obyvatel města
- kritika maloměšťáctví (nadřazenost, pokrytectví, touha po majetku, pomluvy, lhostejnost – psáno bez idealizace) a přetvářky
Vypravěč:
- Vypravěčem je zde sám Jan Neruda, autor jako vypravěč děje, komentuje ho a nebo jen pozoruje
- Většinou er-forma, v některých povídkách (třeba „U tří lilií“) ich-forma, charakteristika postav posílena
Čas a prostor:
- první polovina 19. století
- hostince, ulice, domácnosti…. na Malé straně v pol. 19. st
Význam a sdělení (hlavní myšlenka):
- Přiblížení každodenního života měšťanů i prostých obyvatel Malé strany. Autor zde ukazuje realistický obraz života. Kritizuje maloměšťáctví a jeho projevy (povýšenost, pomluvy…).
Hlavní postavy:
- Různé postavy z Malé Strany (doktoři, žebráci, vdovy, …), příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář), chudina, žebráci (Vojtíšek), autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo)
- podrobně vylíčeny a charakterizovány
- vytvářejí obraz typických lidských rysů a vlastností
- často inspirované vzpomínkami
- převaha vypravování v ich-formě, autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě) mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět)
Kompozice (části):
- Kompoziční podobnost novel: detailní popis a charakteristika postav na začátku, vysvětlení přezdívek, pak příběh s úvodní větou o počasí,překvapivý závěr
- 13 povídek, některé dále rozděleny (Týden v tichém domě – 15 kapitol, Pan Ryšánek a pan Schlegl – 2 kapitoly)
Jazyk a styl:
- Pečlivé popisy postav, přesný místopis, archaismy, slova z cizích jazyků (němčina, latina), krátké věty, přímá řeč, satira, kritika společnosti
Ohlas díla:
- Neruda si vysloužil pověst ironika
Děj jednotlivých povídek:
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. Ani místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Vedlo se mu tam ale špatně. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.
Hlavní myšlenka: V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit.
Hlavní postavy: Pan Vojtíšek – milý, čistotný, oblíbený malostranský žebrák,upřímný, dobrosrdečný, hodný; Baba Miliónová – žebračka, byla odmítnuta panem Vojtíškem, proto o něm roznesla, že je bohatý, nedostalo se jí toho, co chtěla, proto se mstila.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Na rozdíl od místních však v domě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místní považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali, aby tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své pěnovky. Jednou tam přece zavítala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi. Strážníci pak jen pochválili jeho dobře prokouřenou pěnovku.
Hlavní myšlenka: Povídka ukazuje, jak tragicky může skončit člověk, když jako cizí a nově příchozí nezapadne mezi původní obyvatele.
Hlavní postavy: Pan Vorel – mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, modré oči, štíhlý, svobodný šarmantní, k zákazníkům se choval slušně, lidé ho neuznávali, protože se přistěhoval, v jeho domě se nikdy krupice neprodávala, nepochopil zvyky na Malé Straně
Týden v tichém domě (1867) –rok prvního časopiseckého publikování
Povídka ukazuje krátké obrázky a úryvky života a prolínající se osudy lidí, které spojuje život v jednom malostranském měšťanském domě. V nejrozsáhlejší povídce sbírky autor pečlivě popisuje prostředí, ve kterém se děj odehrává, a však děj samotný a jednání postav je zachyceno často velmi úryvkovitě a zvláště v přímé řeči místy pouze naznačuje směr vývoje děje a nechává na čtenáři domyslet si svoji obrazotvorností důvody k určitému jednání postav. Celou povídkou prochází kritika měšťanstva a přetvářky společnosti té doby.
Povídka má následující dějovou linii: V přízemí domu bydlí přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostin. Paní Bavorová jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi související číslice. Aby si přivydělala, chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domácí si přivydělává špatně placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan domácí je úředníkem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydlí slečna Josefínka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Žanýnku z přízemí. Když ji však první den ráno nese jídlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefínku má rád pan Loukota, a tak ji posílá milostné básně a sní o sňatku s ní. Bydlí v domě jako podnájemník u hospodářského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se domnívá, že jejich podnájemník miluje jejich dceru Klárku, a proto se s ním snaží sjednat svatbu. Její snaha se s pomocí šťastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota píše žádost úřadům o svatbu s Josefinkou, aniž se jí na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přichází Václav, od kterého se dozví, že slečna Josefinka miluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje nešťastného pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřadu jejího syna Václava, protože psal hanebné básně o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechová se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Žanýnky se kromě jejího nenadále objeveného příbuzenstva účastní i někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty „lepší“ – jedoucí v pohřebním průvodu v kočáře – a na ty „horší“ – jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čísel ze snáře vyhrává v loterii několik tisíc, které použije na studia syna Václava, jenž je musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domácí, snaží se za přes velké přátelství ssBavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto „hru“ přistupuje a v závěru naznačuje, že se naoko blízkým vztahem s Matyldou pomstí domácímu za vyhození z úřadu.
Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875)
Vypráví příběh vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k návštěvníkům malostranského hostince U Štajniců. Oba tam jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.
- pan Ryšánek – starší, vyšší, slabý, bledý, kvůli jedné ženě nemluví s panem Schleglem
- pan Schlegl – zavalitý, fyzicky silnější, nesnáší pana Ryšánka, vede s ním tichou válku
O měkkém srdci paní Rusky (1875)
Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům.
Večerní šplechty (1875)
Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.
Doktor Kazisvět (1876)
Příběh podivínského doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné procházce potká pohřební průvod pochovávající pana Schepelera, váženého a bohatého rodu. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji míjí a všimne si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny zmíní, jen příbuzní, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají radost a pojmenují doktora Heriberta Kazisvětem, což mu zůstane.
CHARAKTERISTIKA DOKTORA KAZISVĚTA:
- Vnější – malé postavy, nedbalý a vousatý
- Vnitřní – nekomunikativní a uzavřený (bydlel sám); bojácný, nedůvěřivý, šetrný; podivín; šetřil na sobě
Hastrman (1876)
Povídka se týká pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než „hastrman“, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často se procházel s cizinci či kanovníky a toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí kamenů za profesorem matematiky a přírodopisu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné, jako vnoučata a on cenný pro ně.
U tří lilií (1876)
Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřítomnosti, že jí právě umřela matka. V závěru se autor s dívkou za zuřící bouřky společně vytrácejí z taneční zábavy a dochází k jejich tělesnému sblížení.
Svatováclavská mše (1876)
Povídka je vzpomínkou kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v Katedrále svatého Víta. Slyšel legendu, že vždy o půlnoci se koná ve svatováclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých účastní i sám svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a chlad a do jeho mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak usnul a probudil až ráno na mši, kde uviděl svoji velmi smutnou matku s tetou, u které měl přes noc spát. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem políbil matce ruku.
Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)
Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: Jan Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem. Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.
Psáno o letošních Dušičkách (1876)
Vypráví příběh osamělé slečny Máry, která přijíždí každý rok, o svátku Dušiček na hřbitov s malým děvčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich položí bílé věnce. O její ruku se ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba byli dobří přátelé a o obou kolovali pověsti, že jsou „flamendři“ a návštěvám hospod věnují více času než své práci. Se zájmem těchto mužů svěřila se Máry své dobré přítelkyni, stejně staré vdově paní Nocarové. Ta jí pomáhala s výběrem, oba pánové zaslali slečně Máry dopisy, že je jim líto, ale nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemají zájem. Slečna Máry z toho byla velmi špatná a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí,nevyjádří. Nevyjádřil se žádný, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner. Slečna doufala, že se nyní již pan Cibulka vyjádří, jenže on zemřel o čtyři měsíce později. Slečna Máry pak každý rok na Dušičky nosila k jejich hrobům věnce. .
Figurky (1877)
Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.
Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumlovský, který se připravuje na advokátní zkoušky. Hledá proto na Malé Straně klidné bydlení v podnájmu u konduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupně se seznamuje se všemi obyvateli domu: malířem, jeho ženou šišlající pouze v době, kdy měla peníze, a velmi zlobivým a často trestaným malířovým synem Pepíkem, trochu hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlií, podivínským komentátorem všeho dění v domě a provokatérem Provazníkem léčeným v ústavu pro choromyslné. Zpočátku se Krumlovský rychle a hodně učí a odráží všechny snahy ostatních obyvatel domu o nějaké sblížení. Jenže časem si více a více všímá dění v domě a čím dál se jej také více účastní. Navštěvuje sousedy, hovoří s nimi, tráví s nimi odpolední hodiny v besídkách v zahradě domu. Počne během setkání pociťovat náklonnost k slečně Otýlii, ale v tom smyslu se nikdy nevyjádří. A díky všem těmto aktivitám se stále méně a méně připravuje na advokátní zkoušky. Stále jej v domě něco vyrušuje a on si uvědomuje, že zde nemá potřebný klid na rozdíl od Starého Města, odkud se přistěhoval. Navštěvuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstěhovat. Vrcholem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluví, ale Krumlovský jej nikdy neviděl. Konduktorka se zpočátku stále vtírá do přízně Krumlovského, aby později poněkud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záletná konduktorka stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvůli jeho neuctivé poznámce o něm a konduktorce. Krumlovský souboj šťastně vyhrává lehkým zraněním soupeře a definitivně odchází zpět do svého někdejšího bytu na Starém Městě.
Přivedli žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek je žebrák na malé straně, každý ho rád a vždy mu něco někdo dá, jednoho dne mu milionová bába nabídne sňatek, ale pan Vojtíšek odmítne. Milionovou bábu to urazí tak ho pomluví, že je bohatý a má dokonce dva domy. Panu Vojtíškovi už nikdo nedal ani kus chleba, proto musel opustit malou strnu a zkusil štěstí někde jinde, ale nemněl ho. Jednoho únorového dne ho najdou zmrzlého.
Filmové zpracování:
- Povídka malostranská 1981 – filmová komedie podle povídky Jana Nerudy „Figurky“.
- Povídky malostranské 1984 (Režie: Pavel Háša)
- Slečna Máry – československý film režiséra Pavla Háši z roku 1984
- Hastrman – československý film režiséra Iva Paukerta z roku 1955
- Týden v tichém domě – československý film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1947
- Vzhůru nohama – československý film režiséra Jiřího Slavíčka z roku 1938 natočený na motivy povídky Figurky
- některé povídky zfilmovány (Hastrman, Přivedla žebráka na mizinu, …)
Zdroje:
- http://cs.wikipedia.org/wiki/Pov%C3%ADdky_malostransk%C3%A9
- Licence textu: http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs
