Jméno práce: Pozvánka ze záhrobí
Slohový útvar: Úvaha, která měla obsahovat pozvánku.
Přidal(a): RaToP
Pozvánka ze záhrobí
Byl chladný podzimní větrný den, když jsem se procházel ulicemi našeho města. Přemýšlel jsem nad svým životem a stále si v hlavě promítal, jaké to bude, až náš život jednou skončí, a co přijde dál. Měl jsem tisíce otázek, ale žádnou odpověď. Byl jsem sám, sám ve své hlavě, sám v té ulici. A najednou se to stalo…
Na chodníku se přede mnou náhle objevil list papíru. Nevěnoval jsem mu velkou pozornost, ale když vzlétl do vzduchu a zakryl mi oči, byl jsem nucen se na tento kus papíru podívat. Vyděšen pohledem na neúhledné a kostrbaté písmo mi přejel mráz po zádech. Text, který na něm stál, mě ještě více překvapil. V té chvíli se mi zatajil dech a já nevěděl, kdo jsem, kde jsem a kam kráčím. Byla to pozvánka:
Srdečné pozvání na shromáždění ztracených duší
Kdy: DNES minutu před novým dnem
Kde: Místo věčného odpočinku
Nevěděl jsem, jak tomu mám rozumět. Znamení? Nebo jen náhoda? Stále jsem upřeně hleděl do papíru a četl vzkaz znovu a znovu. Chodil jsem ulicemi za neustálého přemítání o záhadném vzkazu. Avšak po několika minutách jsem se zastavil. Zvedl oči k nebi a pomyslel si: „třeba to má nějaký smysl.“ A tak jsem se vrátil domů a čekal, až přijde temná noc a nastane čas k odchodu. Nevěděl jsem, zda se vrátím, či ještě spatřím své rodiče, nebo ulehnu někdy do své postele a prožiji další den. Jedno jsem však věděl. Že vše, co se na světě děje, má nějaký smysl.
Byl jsem plný strachu, ale také očekávání a vzrušení. Nikdy jsem takto v noci nebloudil městem a už vůbec jsem v tuto hodinu nenavštěvoval hřbitovy. Dnes to bylo poprvé, ale já cítil, že to tak má být. Došel jsem na místo určené svitkem papíru. Nikde nikdo, pouze tma a velký kulatý měsíc. Náhle jsem si uvědomil, jak hloupé bylo sem chodit. Chtěl jsem se obrátit a utéct, avšak najednou se stalo něco, co by mě nenapadlo ani ve snu. Obrovský náhrobní kámen, osvětlen několika svícemi a obložen krásnými květinami se zjevil přímo za mnou. Promnul jsem si oči. Byla to nádhera, ale zároveň jsem pociťoval velké rozpaky. Naklonil jsem se k náhrobku, na kterém jsem spatřil fotku postaršího muže. Někoho mi připomínal, ale nedokázal jsem určit koho. Tak jsem se zaměřil na epitaf, který byl napsán stejným písmem jako má pozvánka. Sděloval: „Lidské poznání má přece jen své hranice, proto žij teď a tady!“
Konečně jsem si všechno spojil do jednoho obrazce. Toho pána jsem viděl před několika lety v novinách. Spáchal sebevraždu, protože se snažil poznat, co přijde po životě. Poznal dosud nepoznané a bylo pro něho nesmírně obtížné se s tímto faktem smířit. Nikdo neví, k čemu došel, ale prý že se z toho nejspíš zbláznil. Najednou jsem pochopil, že není důležité, co přijde, ale co se odehrává nyní, v tomto jedinečném okamžiku. Poprvé jsem se stal pánem svého života.
Hodnocení: 1 = výborně
